ASEAN nechává myanmarského diktátora čekat na návrat mezi státníky
16. 11. 2026 / Fabiano Golgo
čas čtení
6 minut
Min Aung Hlaing zatím na společnou fotografii nesmí. Sdružení národů jihovýchodní Asie v neděli v Manile prodloužilo omezení, které nejvyšším představitelům Myanmaru brání účastnit se jeho summitů a jednání ministrů zahraničí. Generál, který v roce 2021 svrhl zvolenou vládu, nesplnil podmínky, za nichž by se mohl vrátit mezi přijatelné partnery. Mezitím se ovšem stal prezidentem. Na domácí výrobu legitimity nepotřeboval souhlas sousedů.
Zpráva může působit jako projev diplomatické pevnosti. ASEAN nepovolil, režim zůstává za dveřmi. Jenže ve stejném rozhodnutí se objevuje možnost postupného obnovení plného politického zastoupení. Podmínkou má být trvalý a konkrétní pokrok v plnění mírového plánu. Právě tady začíná podstatná část příběhu: kdo určí, kolik zlepšení stačí, aby se původce převratu mohl vrátit ke stolu.
Myanmar nebyl ze sdružení vyloučen. Jeho nepolitičtí zástupci se mohou účastnit nejvyšších jednání a další formy spolupráce pokračují. Omezení je především odepřením politického uznání. Má zabránit tomu, aby se moc získaná převratem bez dalšího proměnila v běžné zastupování státu. Pro režim jsou proto důležité i věci, které zvenčí vypadají jako protokolární drobnosti. Jmenovka před křeslem. Podání ruky. Prezident mezi prezidenty. Takové fotografie potom doma vykonají práci, kterou by žádný tiskový mluvčí sám nezvládl.
Min Aung Hlaing má pro tento návrat připravenou novou funkci. V dubnu převzal prezidentský úřad po volbách, které kritici označují za fingované. Muž, jenž odmítl výsledek předchozího politického procesu a nechal zatknout jeho představitele, nyní nabízí výsledek procesu organizovaného pod vojenskou mocí. Je to pozoruhodná představa volební nápravy: nejprve odstranit ty, kteří překážejí, a potom se zeptat, zda ještě někdo něco namítá.
Válka přitom pokračuje. Současné rozhodnutí ASEAN vzniká právě proto, že násilí proti civilistům neskončilo a plán přijatý v dubnu 2021 nepřinesl potřebný výsledek. Jeho základem bylo zastavení násilí, dialog, zprostředkování a humanitární pomoc. Po pěti letech se stále řeší podmínky, které měly umožnit vůbec začít.
Formulace o nedostatečném pokroku zakrývá zvláštní nerovnost. Diplomat má před sebou další summit. Člověk v oblasti bojů má před sebou další noc. Oba čekají, ale pouze jednomu z nich se čekání započítává do pracovní doby.
Přesto by bylo příliš snadné vysmát se každému pokusu o jednání. Země v sousedství Myanmaru si nemohou dovolit luxus vzdáleného komentátora. Mají společné hranice, obchodní vazby a bezprostřední důsledky války. Potřebují průchod humanitární pomoci a nějaký způsob komunikace s těmi, kdo na místě drží moc. Thajsko prosazuje větší angažovanost a přiblížení Myanmaru regionálním jednáním. Samotný kontakt s režimem ještě není jeho obhajobou.
Právě proto je nutné přesně rozlišovat, co má takový kontakt přinést. Pokud otevře cestu pomoci nebo omezí násilí, má smysl. Pokud přinese především důstojnější postavení generála, pak se za slovem pragmatismus skrývá velmi jednostranný obchod.
Režim má při podobném vyjednávání výhodu, kterou si vytvořil sám. Ovládá část překážek, jejichž odstranění může nabízet jako vstřícnost. Přístup k lidem, kteří potřebují pomoc, se stává předmětem diplomatického úspěchu. Povolené setkání může být vydáváno za důkaz otevřenosti. Člověk, který zavřel dveře, dostává pochvalu za to, že je po letech pootevřel.
Proto bude důležité sledovat, co přesně ASEAN přijme jako konkrétní pokrok. Zda půjde o ověřitelné změny v bezpečí civilistů a přístupu humanitárních organizací. Zda do jednání skutečně vstoupí političtí odpůrci a další skupiny, které mají o budoucnosti země co říci. Nebo zda nakonec postačí několik pečlivě připravených návštěv a příslib, že podrobnosti se dořeší po obnovení plného zastoupení.
To poslední by generálovi umožnilo získat hlavní odměnu před splněním hlavních podmínek. Jakmile bude opět sedět mezi ostatními vůdci, každé další omezení se začne popisovat jako ohrožení obtížně navázaného dialogu. Z dočasné vstřícnosti může vzniknout závazek, který budou muset chránit především ti, kdo ji poskytli.
Dnešní situace ukazuje také slabinu představy, že čas pracuje proti diktatuře. Někdy pracuje především proti pozornosti ostatních. Převrat je událost. Dlouhá válka se postupně stává prostředím. Zprávy o ní se zkracují, jména obětí mizí a čtenář potřebuje stále delší vysvětlení, proč by ho vzdálená země měla znovu zajímat. Vládce přitom zůstává na místě a čeká, až bude jeho přítomnost považována za výchozí skutečnost.
Pak přichází známá otázka: s kým jiným máme jednat? Je oprávněná, pokud se týká praktické možnosti zastavit konkrétní násilí. Je nebezpečná, pokud z ní vznikne nárok na zastupování celé země. Myanmar má obyvatele, politické síly a občanské organizace, které nelze nahradit mužem s největší schopností ničit.
ASEAN nyní drží omezení v platnosti a současně hledá cestu, jak je jednou uvolnit. To samo o sobě nemusí být kapitulace. Může to být pobídka, pokud zůstane vázána na skutečné výsledky. Bude však třeba odolat pokušení zaměnit úspěch diplomatického procesu za úspěch pro lidi, jejichž jménem se vede.
Prezidentský titul už Min Aung Hlaing má. Regionální uznání by mu pomohlo dokončit proměnu převratu v přijatelný stav věcí. Sousedé by si proto měli dát pozor, aby jejich ochota hledat východisko nakonec neposkytla východisko hlavně jemu.
Než generál dostane zpátky místo na společné fotografii, mělo by být možné ukázat, komu se díky tomu lépe žije mimo její záběr.
117
Diskuse