Pouze otevřeně populistická vláda ukáže, zda je společnost ochotna bojovat za demokracii

Prodlužování politické agónie nedává smysl

18. 9. 2025 / Bohumil Kartous

Jedna ze stran současné koalice staví svou kampaň na tom, že pokud vyhraje opozice, přijdeme o demokracii (parafrázuju). To je samozřejmě poměrně silný motiv pro voliče, jenž demokracii považuje za nejdůležitější conditio sine qua non, podmínkou nezbytnou pro cokoliv dalšího politicky důležitého.

Je to silný motiv i pro mě. Jsem přesvědčený demokrat, tehdy teenager zformovaný silně prodemokratickou euforií první poloviny 90. let 20. století. Považuju současný stav poměru svobody a jistoty (v tomto poměru se odehrává jakékoliv dilema o politické volbě) za historicky nejlepší. 

To neznamená, že bych neměl tisíc plus jedna výhrad k tomu, v jakém stavu se nachází Česko, nicméně to nejhorší, co vidím jako případný scénář vývoje, by byla “změna systému”, po které volá v zásadě celá opozice, ať už hlasitě (krajně populistické strany), nebo tak nějak nepřímo a “salámově” (Ano). Protože změna systému ve smyslu oslabení bezpečnostní a ekonomické integrace v NATO a EU je jen značně primitivní protimluv k volání po zlepšení situace v Česku, v jakémkoliv smyslu. 

Z dlouhodobého hlediska nemá ekonomika, natož bezpečnost Česka žádný smysl, pokud společnost podlehne bludu o “švýcarské” nebo “středoevropské” cestě. Pro žádné další Švýcarsko v Evropě neexistují podmínky a tzv. Visegrádská čtyřka, o které populisté blouzní, je ve skutečnosti jen papírový projekt, který nemá žádnou ekonomickou, natož bezpečnostní podstatu. Jinými slovy, pokud nějaký člověk žije v představě, že Česko může založit svou budoucnost na vlastní nebo visegradské strategii, vůbec nechápe, v jakém světě žije. Věří laciným pohádkám odtrženým od skutečnosti.

Opět to neznamená, že by se Česko nemělo snažit v rámci ekonomické (EU) a bezpečnostní (NATO) struktury o co největší míru soběstačnosti. Ta je ale proporční a je možná pouze v rámci těchto struktur samotných, nikoliv mimo ně. A to taky znamená potřebu hledat shodu společně s ostatními, ne oportunisticky požívat výhod a zároveň kolaborovat s nepřítelem, jak předvádí Maďarsko a Slovensko.

Demokratická budoucnost Česka ale nemá tak prostou trajektorii, jak by se mohlo zdát z předvolební kampaně. Demokracii v Česku nelze posílit pouze prostým zvažováním jediného následujícího kroku, jímž jsou blížící se volby a z nich vzniknuvší vláda. O budoucnosti demokracie (a tedy i prosperity) je nutné uvažovat v dlouhodobém horizontu a při zachování určitých konkrétních podmínek. 

Mezi takové podmínky patří, kromě udržení demokratické ústavy a funkčního rozdělení moci, také to, že strany, které samy o sobě hovoří jako o demokratických a demokracii vystavují na svém vývěsním štítu, se skutečně zasazují o rozvoj demokracie. Ne že to pouze předstírají, případně že nejsou schopny své závazky v tomto směru naplnit. 

Je také nutným předpokladem pro rozvoj (samotné udržení) demokracie, že taková reprezentace je pro voliče kredibilní, uvěřitelná, že představuje skutečně chtěnou volbu, nikoliv jen z nouze ctnost a volbu nejmenšího zla. Protože takový stav je ve skutečnosti příznakem rezignace a rezignace je nezadržitelnou cestou k selhání.

A v tomto stavu se nyní česká politická scéna nachází. Bavil jsem se na to téma se stovkami lidí z mé sociální bubliny a nenašel jsem jediného člověka, který by jakoukoliv stranu z liberálně demokratického spektra volil z přesvědčení. Pouze hledání nejmenšího zla, často bez jasného vyznění. Jistě lze konstatovat, že voliči seriózních stran mají mnohem větší nároky než voliči populistů, ať už  na program, schopnosti nebo integritu, nicméně to zoufalství ukazuje, že mnohačetná selhání jdou daleko za ochotu tolerance přípustného množství chyb. Že zbývá pouze argument nejmenšího zla.

A v takovém okamžiku nedává smysl předstírat, že pokračování této agónie je záchranou demokracie. Nemůže být, protože současné liberálně demokratické spektrum se v mnoha ohledech chová v rozporu s udržitelností demokracie, a tedy jedná vlastně proti jejím zájmům. Ekonomické pokrytectví v oblasti daní, s tím spojené udržování kurzu sociálního, zdravotního a vzdělávacího systému směr mělčina (oddalování kolapsu), neschopnost podnítit růst inovací a na nich postavené ekonomiky a sociální adaptace, okázalá ignorance bytové krize ve prospěch zbohatlických skupin (stejně jako ve věci daní), pokrytecké předstíraní mnohem vyšší pomoci napadené Ukrajině než jaká je skutečnost, neschopnost postavit se vedle našich západních partnerů ve věci války v Gaze, zbabělost a diletanství ve směru ochrany demokracie před erozí v digitálním chaosu, to všechno jsou výsledky dosavadního “snažení” o demokracii. A s touto bilancí si žádají demokratické strany o další mandát, protože údajně chtějí demokracii ochránit?

Představa, že prodlužování agónie, ve které v zásadě nikdo z liberálně demokratických voličů nemá stranu své primární volby, nýbrž volí pouze  proti většímu zlu, je lepší varianta, za dané situace nemusí dávat smysl. Pokud nedojde k transformaci politického středu (a nedojde k němu při variantě koalice Ano a ODS/Spolu), pak se jen o něco zvýší teplota v pomyslném hrnci s pomalu zahřívanými žábami. Česká televize, zákon o státní službě podřizující úřady plně státní moci, omezování pravomocí Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost, tzv. diplomacie čtyř azimutů, zemanovsko - ficovský eufemismus pro kolaboraci s Ruskem a devótní podlézání Číně a další prostředky oslabování demokracie projdou tak jako tak, ale s nálepkou “demokratické legitimity”. 

Pak už bude mnohem jednodušší, doslova sametový přechod k úplné anokracii (demokracie na povrchu, autokracie ve skutečnosti), ve které samozřejmě nadále nebudeme mít žádné dezinformace, protože ty už budou pevnou součástí státní propagandy. Takže varianta pokud možno nejhorší možné vlády (viděno optikou současného stavu) nemusí být vůbec tím nejhorším z hlediska dlouhodobých konsekvencí. Záleží samozřejmě na občanské společnosti, do jaké míry je schopna vyvolat permanentní protestní náladu, a hlavně formulovat požadavek na politickou transformaci liberálně demokratických stran, což znamená jejich hlubokou, nikoliv jen kosmetickou proměnu. A pokud k tomu nevznikne dostatečně silný impuls, tak to ani nezjistíme.

Abych byl konkrétní: Řekněme, že Ano po volbách poskládá koalici s dalšími populisty (v zásadě jedno s kterými) a pustí se do slučování veřejnoprávních médií s cílem omezit jejich nezávislost, do snahy podřídit úřady zcela politické moci novelou zákona o státní službě, do neutralizace Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost (obojí ukryto v tzv. Hospodářské strategii hnutí Ano) a dalších bezpečnostních a kontrolních institucí (např. úřad ombudsmana), do navazování vztahů s Čínou a dalšími nepřátelskými zeměmi, nebo dokonce do sbližování se s Ruskem po vzoru kolaborantů na Slovensku a v Maďarsku. To vše je značně pravděpodobné. V koalici s nějakou deklaratorně liberálně demokratickou stranou bude takový postup předmětem normalizace.  V koalici Ano a další, otevřené kremelsky kolaborující populistické scény, se to naopak stane předmětem oprávněného odporu. Pak záleží pouze na tom, zda česká společnost vyvine dostatečný vzdor vůči takové destrukci a zda si vynutí také proměnu politické reprezentace, která chce demokracii chránit a rozvíjet skutečně, nejen v předvolební kampani.

Protože agónie a z ní vyplývající rezignace k žádnému řešení nepovedou.