Můj sudetoněmecký víkend v Brně

26. 5. 2026 / Nikola Slabáková

Cituji ze zakládající stanovy Sudetoněmeckého krajanského sdružení [1]: „Sudetoněmecká lidové sdružení pochází z Němců, kteří nejpozději od středověku osídlovali velké části Čech, Moravy a pozdějšího Sudetského Slezska, obdělávali půdu a vytvářeli vzkvétající kulturní krajinu. Tito Němci žili po staletí především v pohraničních oblastech českých zemí, ale také v hlavním městě Praze a v jazykových enklávách ve vnitrozemí. Běžné souhrnné názvy pro tyto německé Čechy, německé Moravany a sudetoslezské obyvatele byly původně „Němci ze zemí Koruny české“ nebo „Němci ze zemí Svaté koruny Václavské“.  Ke konci 19. století se objevily etnické názvy „Němci ze Sudet“ nebo „sudetští Němci“ – podobně jako „alpští Němci“ nebo „karpatští Němci“ – a s koncem habsburské monarchie, a tedy i Českého království, se hojně ujaly. V letech 1918 až 1938 se   sudetští Němci, aniž by byli tázáni, stali součástí nově založené Československé republiky a byli zde považováni za národnostní menšinu. V letech 1938 až 1945 patřili k nacistickému Německu. S obnovením Československa po druhé světové válce bylo přibližně 3,5 milionu sudetských Němců kolektivně zbaveno práv, téměř úplně vyhnáno, a tak se stále více stávalo komunitou spoutanou osudem.“

A co chtějí: „Sudetoněmecký svaz se zavazuje k tomu, aby sudetoněmecké etnikum i v budoucích generacích tvořilo živé a rozmanité společenství, které si je vědomo svých historických a kulturních kořenů a na základě této odpovědnosti řešilo úkoly vyplývající z jeho historie.“  A to jim stačí? Ne tak docela, v základních stanovách sdružení se dále píše: „Sudetoněmecký spolek prostřednictvím svých zástupců opakovaně uznal svou odpovědnost v souvislosti se zločiny národních socialistů a je odhodlán se touto minulostí i nadále zabývat.“ „Vidíte je!“, zvolají mnozí (s drobnou obměnou jako kostelnička v Janáčkově Její pastorkyni, ale o Janáčkovi ještě bude řeč.)

Žiji v domě, který kdysi býval německý. V bývalém německém jazykovém ostrově. Mám strach, že přijdou tito sudetští Němci a budou ho chtít zpět? Vůbec ne. Ale častokrát jsem si již jako dítě uvědomovala, chodíc po zahradě se starými ovocnými stromy sázenými před válkou, jaké to muselo být, je, tyto tehdy mladé dominanty zahrady, které měly celý život před sebou, dům i všechno ostatní zde zanechat. Několikrát jsem se bývalé majitele snažila najít. Bohužel, je to už daleko. Avšak nikdy jsem nepociťovala strach, nenávist, uvědomovala jsem si dějiny.  To když jsem třeba zašla k pomníku padlým z 1. světové války – samá německá jména v naší obci. V této víře chápajícího pocitu, jsem se těšila na 76. Sudetoněmecký den (76. Sudetendeutscher Tag), poprvé od 2. světové války na našem území. V  Brně. V česko-německém Brně. V tom, o jehož Němcích mi vyprávěl dědeček. Letošní sudetoněmecký sjezd se zde koná na pozvání festivalu Meeting Brno.

Letniční dvoudenní. Letnice neboli svatodušní svátky. Slaví se neděli a pondělí padesát dnů od Velikonoc. Volné svatodušní pondělí u nás bylo za komunismu zrušeno, v Rakousku, Německu a dalších zemích je tento den stále státním svátkem.  Jsou připomenutím seslání Ducha svatého. Svátkem hluboké, skutečné plnosti života. Slaví se 50 dnů (7. neděle) po Velikonocích.

V pátek na Moravském náměstí v Brně. Společný stůl. Zasedli jsme spolu s žáky osmé třídy ke stolu s postaršími německy hovořícími lidmi, často v typických německých slavnostních krojích.  Dívali jsme se  na krojované tance a zpěvy. Poslouchali němčinu. Děti si na ochranu před poledním sluncem udělaly papírové čepice a těšily se všeobecnému zájmu. Ze strany novinářů i veřejnosti. Samy se vydaly zjišťovat; dotazovaly se opodál stojícího hloučku s transparenty - proč protestují? Jedna paní jim sdělila, že Němci někoho z její rodiny zavraždili v Lidicích. Jak za to může starý pán ze Stuttgartu, sedící vedle nás? Narozený u Brna, nyní zde znovu žijící.  Nikdo těmto protestujícím  lidem s cedulemi tady nevěnoval pozornost, rozumět jim z dálky nebylo. Když jsme odcházeli – jedna paní ze skupiny demonstrujících se nás zeptala:  „Oni vás vyhnali!?“ „Ne, jen nám skončilo vyučování, proto jsme museli odejít. Neradi. Nevyhnal nás nikdo.“ Celkový dojem z akce - pocit sblížení, družnosti, mnoho mladých lidí u stolů, kteří ovládali němčinu.

Foto Nikola Slabáková

Sobota. Pohořelice. Pietní setkání na místě masového hrobu, kde jsou pohřbeni ti, kteří nepřežili tzv. pochod smrti z Brna směrem k česko-rakouské státní hranici. Více jak 20000 brněnských Němců, především žen, dětí a starých lidí, šlo tuto cestu po skončení druhé světové války. Dnes se dva  tisíce lidí  se vydaly na Pouť smíření, jako i předchozí léta. Letos je toto setkání výjimečné tím, že se současně konají Sudetoněmecké dny.  V noci na sobotu památník Obětem odsunu, který stojí v místě tohoto hromadného hrobu, a jehož nápis zní: „Po ukončení II. světové války v roce 1945 přišlo o svůj život mnoho německy mluvících obyvatel z Brna a okolí. Je zde pohřbeno 890 obětí. Vzpomínáme.“, posprejoval neznámý vandal symbolem hákového kříže. Asi měl málo lásky.

Účastníky přivítal starosta Pohořelic Miroslav Novák (ODS). Ten ještě před tím rázně vyzval několik demonstrantů, kteří chtěli proniknout mezi účastníky pietního shromáždění, aby opustili prostor, neboť jejich aktivity nebyly předem nahlášené. Ti uposlechli. Za to starosta sklidil mohutný potlesk od přítomných. Na místě je také Nick Winton, syn Nicholase Wintona, zachránce židovských dětí. Chápe pozvání Bernda Posselta jako „podanou ruku přes propast“. Přítomné jsou také dvě z těchto Wintonových dětí: Eva Paddockovvá a Milena Grenfell-Bainesová. Sestry vzdaly pietu ve čtvrtek na brněnském hlavním nádraží obětem války spolu  se synem muže, jemuž vděčí za život. A po boku mluvčího sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta. 

Milena Grenfell-Bainesová při demonstracích protestujících proti sjezdu Sudetoněmeckého hnutí v Brně uvedla, že byla na reakce na místě připravená, ale přiznala, že jim nerozumí. „Proč by lidi třískali vnoučata za to, co udělal jen dědeček?“ optala se.[2]  Je zde také paní, která tento pochod jako dítě šla. Při projevu v Pohořelicích hovořili němečtí politici – spolkový ministr vnitra Alexander Dobrindt (CSU), bavorská ministryně rodiny, práce a sociálních věcí Ulrike Scharfová (CSU) a také předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt. Z české vlády nebyl přítomen nikdo. Posselt připomněl, že v rámci 76. Sudetoněmeckého sjezdu vzpomínáme třikrát na mrtvé, kteří svým zdravím a životem odnesli hrůzy národního socialismu. Který byl příčinou všeho neštěstí.  Toho, na němž se bohužel podíleli i sudetští Němci. Uvedl Posselt. Tyto piety začaly v první den sudetoněmeckého sjezdu, ve čtvrtek, na 5. nástupišti brněnského hlavního nádraží, kde byly brněnští židé odvážení do koncentračních táborů, v sobotu v Pohořelicích na místě hromadného hrobu Němců a v pondělí v Kounicových kolejích, místě vězení a popravišti gestapa, kde Němci vraždili Čechy a antifašisty z řad i jiných národností. Zde se po válce role obrátila. Tímto uctěním památky zmařených životů zakončilo Sudetoněmecké krajanské sdružení  svůj sjezd v Brně.

Neděle. Mše na brněnském výstavišti v nově postaveném pavilonu P. Mši v jeho obdivuhodné němčině vedl kněz, brněnský rodák Jan Graubner. Střídaly se české a německé modlitby, české a německé přímluvy. Podali jsme si ruce ve vzájemném pozdravení pokoje. Připadala jsem si jako před mnoha lety a po staletí, když tyto dva národy v naší zemi žily pospolu. Na závěr bohoslužby Graubner a všichni přítomní s ním četli modlitbu smíření za obě země. Po mši hovořil bavorský ministerský předseda Markus Söder, který řekl, „že zažíváme historickou událost.“ Hovořilo se o „zlomové neděli“.  

Šéf Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt udělil evropskou cenu Karla IV. dalšímu brněnskému rodákovi, spisovateli a bývalému ministrovi kultury Milanu Uhdemu a rovněž mu poděkoval za sbližování obou národů. „Je mi velkou ctí,“ pronesl směrem k Uhdemu. „Rád tuto cenu přijímám jménem všech lidí dobré vůle a jsem rád, že tu můžeme být spolu,“ řekl Uhde v krátké zdravici v němčině. Tleskaly mu nečetné davy přítomných. Bernd Posselt, který mu ocenění předával, zmínil, že Uhde se narodil do brněnské židovské a německy mluvící rodiny. Připomněl bohatou česko-německo-židovskou kulturu, například architekta Adolfa Loose.  Po mši, jako i předešlý den, bylo možné navštívit stánky bývalých jazykových oblastí Němců na našem území, s jejich zvyky, rodinnými fotografiemi tehdejšího vzezření své domoviny, knihami, sbírkami lidových písní, nářečí, řemesly, umem. Slyšet byla tradiční hudba. Vidět byly rozsáhlé panely textů o jejich domovině v Brně a brněnském jazykovém ostrově, na Vyškovsku, Jihlavsku, Chebsku, Liberecku, Krnovsku, Orlických horách, Krkonoších, Karlovarsku a dalších. Většina přítomných svých stánků byla v krásných dobových krojích své původní vlasti a bylo možno strávit příjemný čas v družném rozhovoru. Mnozí z německých rodáků rovněž hovořili česky.

Milan Uhde na 76. ročníku sjezdu sudetských Němců, zdroj ČTK

Neděle večer. Koncert v kostele U Jezuitů v Brně. Spěchám ulicemi v teplém květnovém vzduchu, prosyceném podvečerní vůní přírody a tepla nakumulovaného v dlažbě. Jezuitský kostel Nanebevzetí Panny Marie je jeden z nejkrásnějších barokních chrámů Brna v samém jeho centru. Byl to oblíbený kostel brněnských Němců. Na programu je avizován  W. A. Mozart, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Zdeněk Pololáník.  S nimi Widmar Hader, Andreas Willscher a Dietmar Gräf - skladatelé narození na území naší země, kteří se celý život vraceli k myšlence porozumění mezi Čechy a Němci. Za varhany má usednout německý varhaník, skladatel a pedagog Dr. Dietmar Gräf spolu s Petrem Kolařem. Připojí se také Brněnský katedrální sbor Magnificat, sólista NdB Ondřej Koplík a varhanice Dagmar Kolařová. Večer, který „neslibuje jednoduché odpovědi, ale nabízí společný tón“, jak stojí v programu festivalu Meeting Brno.  

Janáček. Zmínila jsem ho na začátku svého článku. Je vhodný Janáček pro Němce? Zvláštní otázka, jistě.  Jedna členka jistého spolku mi totiž napsala, že Janáček, který přece odmítal všechno německé, by měl být z úcty k němu v programu koncertu vynechán. Janáček, ač přívrženec panslavismu (Janáčkův vřelý vztah k ruské a slovanské kultuře), studoval v Lipsku a Vídni, uměl bezchybně německy, zemřel před válkou. Zmiňovat Janáčka ve spojitosti s programem koncertu v rámci Sudetoněmeckých dnů mi přijde nesmysluplné. Jeho Její pastorkyňa se mezinárodně prosadila při uvedení ve Vídeňské dvorní opeře a to, a na dlouhou dobu, v německém jazyce. 

Janáček tedy premiéru své opery ve Vídni, oblasti německojazyčné, nevynechal. To bychom příště u nás mohli vynechat Emu Destinnovou, protože u ředitele F. A. Schuberta v Národním divadle v Praze přijata nebyla, až u německého císaře v Berlíně. A její oba učitelé byli Rakušani. Mluvila a psala (dopisy, verše, prózu) německy. Měla německé přátele. I po válce. Nebo vynechme Dvořáka, ne? Přece se přátelil s Čajkovským, tedy Rusem. Na těchto příkladech vidíme, o jakou absurditu se jedná.  „Hudba je pro všechny, bez ohledu na národnost“, byla má odpověď.

Přítomný kněz přivítal zcela zaplněný kostel pozdravem: „Herzlich willkomen in Brünn.“ Připomněl historii zdejších barokních varhan, které byly za 2. světové války zničeny nešťastnými nálety spojenců, a jiných varhan téhož historického období, jež byly českýma rukama v brněnském Německém domě rozebrány tak, že nezbylo nic. Slyšeli jsme, jak se krůček po krůčku společenství snaží o obnovu starých varhan ze zaniklých kostelů, aktuálně v Bavorsku. Koncert zazněl na nových varhanách švýcarského varhanáře Hermanna Mathise.

Ještě jedna slova tohoto moudrého kněz musím sdělit: „ Vy všichni zde jste plody těchto letnic.“  Ovace ve stoje interpretům, potlesk účinkujících publiku. Jdu domů naplněná emocemi z hudby a společného setkání radosti a sdílení. Bylo to tady tak tehdy, před mnoha lety před válkou? Když se v tomto městě běžně mluvilo německy a česky. Jako tento večer a předešlé dny. A to je také potřeba říci. Mnoho zúčastněných těchto setkání mluvilo plynně německy.

Foto Nikola Slabáková

Změnilo se něco z mých dosavadních postojů? Nic. Sama si skládám mozaiku. A beru si do ní kousky, které mi a ostatním činí radost, ty zlostné nepřijímám. Na kraji chodníku zůstali opuštěni ti, kteří místo pochopení a podání ruky hlásali nenávist. Neboť druhé nejvyšší přikázání je toto: „Ježíš mu řekl: „‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ To je první a největší přikázání. Druhé je mu podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ [3]

Slovy Davida Macka, spoluzakladatele festivalu Meeting Brno: „Tady nikdo nic nepopírá, celá ta krása spočívá v tom, že se věci přiznávají, že pravda je na povrchu, je zjevná, tváří tvář všem ranám minulosti se objímáme a otevíráme novou kapitolu našich dějin,“[4] uvedl Macek.

Moje verze příběhu: „Je lépe se setkávat, než se nenávidět.“ Nebudu nenávidět své někdejší  krajany. Nikoho.