Je Rusko skutečně vyřízeno?
28. 5. 2026 / Daniel Veselý
V uplynulých týdnech se ve sdělovacích prostředcích i na sociálních sítích opět objevily domněnky o tom, jak Ukrajina vyhrává válku s Ruskem, jak je ruská válečná a okupační mašinerie na pokraji kolapsu a tamní ekonomika před zhroucením. Za této situace se Vladimir Putin vyjádřil o ukrajinském konfliktu, který se podle jeho mínění údajně chýlí ke konci, a o možnosti uspořádat schůzku s Volodymyrem Zelenským na neutrální půdě. To lze chápat jako pragmatické gesto na adresu ukrajinského prezidenta. Kreml si však okamžitě stanovil jednoznačnou podmínku: k žádnému setkání nedojde dříve, než bude plně finalizována komplexní dohoda, která bude reflektovat realitu na bojišti. Mezitím si Rusko a Ukrajina vyměňují smrtící útoky, které drtivě dopadají na Ukrajinu, ale způsobují také ztráty na životech v Rusku a na jím okupovaných územích. Kreml nyní zuří po nasazení hypersonických střel Orešnik na podzemní velitelství v Kyjevě, kde američtí a evropští důstojníci pomáhají ukrajinským ozbrojeným silám při útocích na ruské území raketami a drony, jak varuje Anatol Lieven. Realita je tudíž vzdálená od optimistických vizí líčících Putinův režim na kolenou a hroutící se ruské pozice a aktiva na Ukrajině.
S výše uvedeným hodnocením do značné míry souhlasí i rusista Tomáš Glanc, podle něhož se Putinův režim rozhodně nehroutí, přičemž ruskou společnost podle jeho mínění paralyzoval strach. Rusista klade důraz nejen na perzekuční opatření v digitální sféře, ale i na detekovatelnou nespokojenost v ruské společnosti; nic z toho však Putinovu vládu neohrožuje. Nehrozí ani sociální bouře, jak soudí Glanc. Jiné sdělovací prostředky však přinášejí zprávy a analýzy v trochu jiném světle.
Vezměme si příklad listu Guardian. Editor pro obranu a bezpečnost Dan Sabbagh v textu s názvem „Proč nyní Putin hovoří o chýlícím se konci války na Ukrajině“ vyjmenovává dílčí úspěchy ukrajinské armády, jako by jakékoli gesto z Kremlu mělo být slabostí jeho vládce. Ruská okupační armáda přišla o rozhodující moment na bojišti, píše Sabbagh, zatímco ukrajinským ozbrojeným silám se letos v únoru a dubnu podařilo osvobodit území o rozloze 363 kilometrů čtverečních. Přitom ruská armáda v současnosti okupuje něco přes 20 procent ukrajinské země, což je více než 120 000 kilometrů čtverečních. Sabbaghovy optimistické poznámky o ukrajinských územních ziscích musíme chápat v kontextu 4 700 kilometrů čtverečních, které ruská vojska loni nelegálně zabrala. Ano, v myslích západních klávesnicových bojovníků se jedná o jasný signál k ještě většímu tlačení na pilu, když ukrajinská armáda dokáže osvobodit zlomek území – ačkoli loni ruští vojáci uloupili více než desetinásobek ukrajinské půdy.
Sabbagh se dále rozepisuje o ruských ztrátách na bojišti, které Moskva nedokáže nahradit novými rekruty, a zdůrazňuje důležitost úderů ukrajinských dronů a střel dlouhého doletu na ruské ropné terminály a z toho vyplývající finanční ztráty ruského ministerstva financí. Editor vykresluje Ukrajinu jako regionální vojenskou velmoc produkující drony, střely a unikátní vojenské technologie. Kyjev se dokonce v západní Asii staví za arabské státy, do nichž exportuje své vojenské technologie, proti Íránu, napadenému Izraelem a Spojenými státy; Teherán naopak podporuje Moskvu vojensky na Ukrajině a Rusko je naopak nápomocno Íránu. Nikdo proto není nikomu nic dlužen.
Otázka, kterou si však musíme položit, zní na první pohled cynicky: Stojí to vůbec za to? Skutečně má smysl, aby ukrajinský národ masivně krvácel kvůli územním ziskům menším, než je rozloha Prahy? Zvlášť v situaci, kdy se ukrajinská společnost potýká s drtivou demografickou a lidskou krizí. Dnes a denně vidíme záběry, kdy jsou ukrajinští muži loveni na ulicích měst jako zvěř, zatímco je z rukou verbířů často zoufale zachraňují ukrajinské ženy. Jak to, že se nebavíme o obrovských dopadech ruské okupace na ukrajinskou společnost v demografické, sociální a ekonomické rovině? Takhle nevypadá armáda a společnost plující na vítězné vlně. Takhle vypadá totální vyčerpání.
Zatímco západní tisk žije iluzemi o stabilní a téměř vítězící Ukrajině, odborné analýzy prezentují ruskou armádu v překvapivě pozitivní optice. Časopis Foreign Affairs na konci loňského roku publikoval analýzu o současném stavu ruských ozbrojených sil. Ruská armáda je dnes robustní a bytelná. Především se dokázala poučit z vlastních katastrofálních chyb z počátku invaze. Rusové adekvátně transformovali válečnou logistiku, přizpůsobili se novým taktikám, masivně navýšili zbrojní výrobu a technologicky se adaptovali na bojiště dnešní doby.
Tento hluboký rozpor mezi západním přáním a realitou trefně analyzuje novinář Leonid Ragozin z Pobaltí, který jedním dechem kritizuje četná negativa a zločiny kremelského režimu. Ragozin dlouhodobě analyzuje postsovětský prostor. Ve svém textu s titulkem „Nikoliv, Rusko není vyřízeno“ poukazuje na nespokojenost s Putinovým režimem, především v intelektuálních kruzích. Lidé si sice stěžují na zavírání svých oblíbených podniků a obchůdků, třeba i butiků, a vadí jim vládní zakleknutí na sociální média (v souladu s tvrzením rusisty Tomáše Glance) nebo výpadky signálu mobilních telefonů v centru Moskvy způsobené ukrajinskými drony. Avšak Rusové podle Ragozina, na rozdíl od Ukrajinců žijících ve strachu před ruskými útoky a agresivními verbíři, nežijí tak odlišné životy jako před válkou.
Ani podle predikcí Mezinárodního měnového fondu (MMF) na rok 2026 ruská ekonomika nekolabuje, ba naopak má letos růst nepatrně více než loni. Vztahy Ruské federace s Čínou – jakkoliv jsou komplikované – rozhodně ruskému hospodářství prospívají, nehledě na bezzubost západních sankcí.
Ragozin obecně varuje, že liberální intervencionisté na Západě svými nerealistickými požadavky na totální porážku Ruska odsouvají jakoukoli možnost reálného míru do nedohledna. Podle něj Západ odmítá vidět realitu a namísto diplomatického řešení dál udržuje konflikt v chodu, což v důsledku vede pouze k devastaci samotné Ukrajiny. Podobně ve svých postech na sociální síti X uvažuje i ukrajinský sociolog působící v Německu Volodymyr Iščenko.
To nás přivádí k dalšímu a patrně největšímu omylu západních komentátorů a analytiků – k jejich patologické posedlosti postavou Vladimira Putina. Západní establishment si zvykl personifikovat celé Rusko do jednoho muže. Žije v bludu, že se s jeho odstraněním či přímo vojenskou porážkou vše prakticky vyřeší. Ignoruje přitom podobu tamních mocenských struktur. Kolem Putina totiž krouží skuteční kremelští jestřábi, lidé jako Nikolaj Patrušev, bývalý tajemník Bezpečnostní rady, šéf FSB Alexandr Bortnikov nebo exministr obrany Sergej Šojgu. Jedná se o siloviky mající významný vliv na samotného Putina, přičemž ruský prezident se prezentuje jako mediátor a arbitr interních svárů mezi ruskými elitami. Ve srovnání s nimi je na ruské domácí poměry paradoxně ještě relativně liberální a pragmatickou figurou. Kdyby současný ruský prezident padl, nový režim v Kremlu by byl s největší pravděpodobností mnohem agresivnější, fanatičtější a nesmiřitelnější, a o to nebezpečnější.
Jak dlouhodobě upozorňuje přední americký politolog John Mearsheimer, postoje znepřátelených stran se v tomto konfliktu tak dalece míjejí, že o podepsání jakékoli udržitelné mírové dohody nelze v dohledné době vůbec uvažovat. Žádná ze stran z řady důvodů, třeba kvůli PR image a investovaným penězům, energii a politickému kapitálu, nedokáže ustoupit ze svých maximalistických pozic. A mezitím, co Západ tleská drobným posunům na mapě a sní o kolapsu Moskvy, Ukrajina zbytečně a fatálně krvácí. Pokračování v tomto kurzu bez ochoty k reálnému, byť nesmírně bolestivému diplomatickému kompromisu, nevede k vítězství Kyjeva, ale k jeho postupné, avšak systematické destrukci.
Diskuse