Třináctiletý pachatel ve vězení? Samotná změna zákona nestačí

25. 9. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Jenže samotná změna čísla v zákoně tento problém nevyřeší.

Mnohem důležitější otázka zní: Co se potom skutečně stane s třináctiletým pachatelem nejzávažnějšího trestného činu?

Co se dnes stane s třináctiletým pachatelem?

Dítě mladší patnácti let dnes v České republice není trestně odpovědné. Pokud však spáchá čin jinak trestný, neznamená to, že se nic neděje. Soud pro mládež může uložit například dohled, výchovný program, ochranné léčení nebo ochrannou výchovu.

Právě ochranná výchova představuje nejpřísnější z těchto opatření. Zákon ji umožňuje uložit tehdy, pokud to vyžaduje povaha činu, je to nezbytné pro řádnou výchovu dítěte a nestačí mírnější opatření. U dítěte, které dovršilo dvanáct let a spáchalo čin, za který trestní zákoník připouští výjimečný trest, zákon dokonce stanoví, že soud ochrannou výchovu zpravidla uloží.

To je důležité. Debata tedy není o tom, zda dnešní systém na nejzávažnější jednání třináctiletého dítěte vůbec reaguje. Reaguje.

Otázkou je, zda tato reakce odpovídá situaci, kdy dítě spáchá čin mimořádné závažnosti a současně představuje významné bezpečnostní riziko.

A co útěky?

Dalším problémem je samotné fungování zařízení, do kterých jsou děti umisťovány.

Pokud stát dítě umístí do zařízení s cílem jeho výchovy, léčby nebo nápravy, musí zároveň zajistit, aby z něj nemohlo jednoduše odejít v situaci, kdy představuje nebezpečí pro sebe nebo své okolí.

Bezpečnostní režim proto není vedlejší technickou otázkou. Je jednou ze základních podmínek celého systému.

U zařízení pro děti a mladistvé navíc nelze jednoduše převzít logiku běžného vězení. Dítě ve třinácti letech není dospělý pachatel a jeho další vývoj může být zásadně ovlivnitelný. Stát tak současně řeší dvě věci: ochranu společnosti a možnost nápravy dítěte.

A právě mezi těmito dvěma požadavky vzniká největší problém.

K čemu vlastně trest slouží?

Trest nemá pouze pachatele izolovat od společnosti. Jeho účelem je také působit preventivně, vyjádřit společenské odsouzení protiprávního jednání, vést pachatele k nápravě a v neposlední řadě chránit společnost před další trestnou činností. Právě ochrana společnosti patří mezi jeho hlavní účely.

U dítěte je situace složitější. Smyslem reakce státu nemůže být pouze izolace. Musí existovat také reálná možnost změny chování, vzdělávání, odborné práce a návratu do společnosti.

To ale neznamená, že výchovný přístup musí znamenat slabý bezpečnostní režim.

Naopak. U mimořádně závažného činu může být potřeba zařízení, které bude současně bezpečné a intenzivně zaměřené na výchovu, psychologickou a terapeutickou práci a kde budou vyškolení odborníci na tak mladé pachatele.

Co znamená rozdíl mezi šestnáctiletým a dospělým pachatelem?

Český právní řád už dnes zná zvláštní systém pro mladistvé. Mladistvým je podle zákona člověk, který v době spáchání provinění dovršil patnáct let a nepřekročil osmnáctý rok věku.

Ani mladistvý tedy není posuzován stejně jako dospělý.

U trestu odnětí svobody se například zákonné sazby u mladistvých zpravidla snižují na polovinu, přičemž horní hranice činí nejvýše pět let a dolní nejméně jeden rok. U mimořádně závažných provinění, za která trestní zákoník umožňuje výjimečný trest, může soud za zákonem stanovených podmínek uložit mladistvému pět až deset let.

Pro představu: za základní skutkovou podstatu loupeže stanoví trestní zákoník dospělému pachateli sazbu dva až deset let. U mladistvého se při použití obecného pravidla sazba snižuje na polovinu.

U vraždy je základní sazba pro dospělého deset až osmnáct let. U mladistvého se opět uplatní zvláštní pravidla pro mladistvé; u nejzávažnějších případů může za splnění zákonných podmínek připadat v úvahu sazba pět až deset let.

To všechno ukazuje jednu věc: český systém už dnes rozlišuje nejen podle toho, co pachatel udělal, ale také podle toho, kolik mu bylo.

Pokud by se hranice trestní odpovědnosti posunula na třináct let, bylo by proto nutné přesně říct, kam nová věková skupina zapadne.

Kam by tedy šel třináctiletý odsouzený?

Tady se dostáváme k podstatě .

Pokud má být třináctiletý pachatel nově trestně odpovědný za nejzávažnější trestné činy, nestačí napsat do zákona číslo třináct.

Musí být jasné, jaký režim by pro něj platil. Zda by se na něj vztahoval stávající systém pro mladistvé, nebo by vznikla zvláštní kategorie. Musí být jasné, kde by takový člověk vykonával uložené opatření či trest, jak by vypadala bezpečnost, kdo by s ním pracoval a jak by se řešily útěky.

Dnes už české vězeňství zná oddělený výkon trestu pro mladistvé. Například ve Věznici Pardubice existují pro mladistvé zvláštní pravidla a odborné programy; jsou oddělení mladistvých také ve věznicích v  Všehrdech a Heřmanicích.

Jenže třináctileté dítě není automaticky totéž co šestnáctiletý mladistvý.

A právě tady by změna zákona musela být spojena s konkrétním institucionálním řešením.

Evropa ukazuje různé cesty

Evropské státy nemají jednu společnou hranici trestní odpovědnosti. Rozdíly ale nejsou pouze v čísle. Liší se také systém, který následuje poté, co dítě spáchá závažný čin.

Francie: třináct let a silný výchovný prvek

Francie umožňuje u mladistvých trestní odpovědnost od třinácti let, přičemž věk a schopnost rozpoznat význam jednání hrají významnou roli. U mladších třinácti let platí zásada předpokládané nedostatečné schopnosti rozpoznat význam činu, kterou lze za určitých podmínek vyvrátit. Trest odnětí svobody může být u mladistvého staršího třinácti let uložen jako krajní prostředek a s ohledem na závažnost činu.

Francie navíc právě v září 2026 změnila systém zařízení pro mladistvé. Od 1. září funguje 85 nových jednotek UJPE, které nahradily dosavadní model uzavřených výchovných center a kolektivních výchovných jednotek. Francouzské ministerstvo spravedlnosti zdůrazňuje individualizaci umístění, výchovu, začlenění a prevenci recidivy.

Francouzský příklad tak ukazuje, že nižší věková hranice sama o sobě neznamená automatický přechod k běžnému vězeňskému systému.

Německo: od čtrnácti let zvláštní justice pro mladistvé

Německo stanoví trestní odpovědnost od čtrnácti let. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže se vztahuje na mladistvé od čtrnácti do osmnácti let a jeho výslovným principem je orientace právních následků především na výchovu.

Ani zde tedy nejde jednoduše o přenesení pravidel platných pro dospělé na děti.

Systém počítá s výchovnými opatřeními, kázeňskými opatřeními a teprve tam, kde jiné prostředky nestačí, s trestem pro mladistvé.

Maďarsko: u některých činů už od dvanácti

Maďarsko představuje výrazně odlišný model. Obecná hranice trestní odpovědnosti je čtrnáct let, ale u vyjmenovaných závažných trestných činů může být odpovědnost založena už od dvanácti let, pokud dítě zároveň mělo potřebnou schopnost rozpoznat následky svého jednání. Mezi takové činy patří například vražda nebo loupež.

Současně ale maďarský zákon pracuje s mladistvými jako se zvláštní kategorií a zdůrazňuje jejich výchovu a ochranu. U osob mladších čtrnácti let lze podle zákona použít pouze určitá opatření, nikoli běžný trest.

Polsko: čtrnáct let, ale různé úrovně opatření

Polsko rovněž ukazuje, že hranice věku není jedinou otázkou. U některých nejzávažnějších činů, zejména vraždy, připouští polský trestní zákon za stanovených podmínek trestní odpovědnost už u osoby, která dovršila čtrnáct let. Současně existuje rozsáhlý systém výchovných a nápravných opatření pro mladší pachatele.

Polské ministerstvo spravedlnosti přitom výslovně popisuje systém jako kombinaci výchovných a resocializačních prostředků s přísnějšími nástroji vyhrazenými pro výjimečné situace.

Finsko: hranice zůstává na patnácti

Finsko naopak ponechává trestní odpovědnost na patnácti letech. Dítě mladší patnácti let nemůže být v trestním řízení stíháno jako pachatel trestného činu, i když jeho jednání může mít jiné právní a sociální důsledky. Pro pachatele ve věku patnáct až sedmnáct let existuje zvláštní systém sankcí, který zohledňuje jejich věk.

Evropská zkušenost tedy neukazuje jednu jednoduchou odpověď. Ukazuje několik různých modelů, jejichž společným jmenovatelem je něco jiného: věková hranice je pouze začátek systému, nikoliv jeho konec.

Co z toho vyplývá pro Česko?

Pokud se má hranice trestní odpovědnosti skutečně snížit, musí současně vzniknout odpověď na několik praktických otázek.

Kam bude třináctiletý pachatel umístěn? Jak bude zařízení zabezpečeno? Jak bude zabráněno útěku? Kdo bude rozhodovat o režimu? Kolik bude potřeba psychologů, psychiatrů, speciálních pedagogů a dalších odborníků? Jak bude vypadat vzdělávání? A co se stane ve chvíli, kdy se dítě po několika letech bude vracet do společnosti?

To nejsou detaily, které lze doplnit později.

Jsou to základní parametry celého systému.

Možná chybí mezistupeň

Jednou z možných cest by proto nemusela být volba mezi dvěma extrémy – současným výchovným zařízením a klasickým vězením.

Mohl by vzniknout zvláštní typ bezpečného zařízení pro třináctileté a čtrnáctileté pachatele nejzávažnějších činů.

Zařízení s kontrolovaným pohybem a odpovídajícím bezpečnostním režimem, ale zároveň s prostředím přizpůsobeným dětem. S pedagogy, psychology, psychiatry, terapeuty a dalšími odborníky. S intenzivním vzděláváním a resocializací.

Nešlo by o vězení pro děti v klasickém slova smyslu. Současně by ale nešlo ani o zařízení, ze kterého může člověk představující vážné bezpečnostní riziko jednoduše odejít.

Právě takový mezistupeň může být jednou z cest, jak spojit dva požadavky, které proti sobě na první pohled stojí: ochranu společnosti a šanci dítěte na změnu.

Nejdříve systém, potom zákon

Důležitá je přitom ještě jedna věc. Podle analýzy ministerstva spravedlnosti řešila česká justice v roce 2025 šest případů vraždy spáchané dítětem mladším patnácti let. U loupeží šlo o 223 dětí, u znásilnění o 48 a u těžkého ublížení na zdraví o čtyři. Data současně ukazují, že vývoj jednotlivých druhů kriminality není stejný a nelze z několika čísel jednoduše vytvořit obraz celé dětské kriminality.

Sám ministr Tejc podle zveřejněných údajů připustil, že celková kriminalita dětí dramaticky neroste. Současně ale upozorňuje na růst agresivity a brutality u některých skupin pachatelů. Výbor pro práva obětí Rady vlády pro lidská práva naopak upozorňuje, že dostupné vědecké poznatky podle něj neposkytují jasný důkaz o dramatickém růstu závažnosti násilných činů páchaných dětmi mladšími patnácti let a zdůrazňuje význam prevence a dostupnosti odborných služeb.

Právě tady by měla začít skutečná odborná debata.

Ne otázkou, jestli třináct vypadá přísněji než patnáct.

Ale otázkou, co přesně má stát dělat s třináctiletým člověkem, který spáchá čin nejvyšší závažnosti.

Pokud má být společnost chráněna, musí být připravené zařízení, personál, bezpečnostní režim, odborná péče i následná práce s pachatelem. A pokud se má návrh skutečně předkládat už v létě 2027, na celou tuto debatu, vyhodnocení dat, zapojení odborníků a přípravu nového systému zbývá necelý rok. To je na tak zásadní změnu jen velmi krátká doba.

Nejdříve data. Potom odborná debata. Následně konkrétní systém. A teprve potom změna zákona.

A současným politikům, kteří veřejnosti říkají, že stát dokáže společnost před pachateli nejzávažnějších trestných činů ochránit, patří jednoduchý vzkaz: ochrana společnosti nezačíná u politického slibu, ale u čísel, odborné práce a připraveného systému. Bez nich by se z rychlého řešení mohlo stát jen politické gesto, které nakonec nepomůže ani společnosti, ani dětem, které se provinily.