Historik František Hanzlík: Volby v roce 1946 nebyly vůbec demokratické

28. 5. 2026 / Milan Mundier

Františku, ještě než se dostaneme k našemu hlavnímu tématu, dovolil bych si připomenout jiné nedávné výročí. Začátkem roku to bylo 30 let, co skončila okupace Sarajeva. Vím, že se občanskou válkou v Jugoslávii dlouhodobě zabýváš a s kolegou o ní dokonce připravuješ knihu. Na základě všeho, co jsi za ta léta zjistil, bych se tě rád zeptal, co všechno vedlo k občanské válce v Jugoslávii?

Odpovím spíše v obecnější rovině. Problémy, které nakonec vedly k oné tragédii se táhly dlouhá léta a troufám říci, že již někdy od konce druhé světové války. Jednotlivé regiony se potýkaly s problémy v oblasti sociální, náboženské i etnické. Z hlediska rozvoje ekonomiky a životní úrovně byly velmi nevyrovnané. Vše bylo komplikováno ještě náboženskými problémy. Určitou úlohu sehrála i skutečnost, že v některých oblastech byl dominantním náboženstvím islám. Měl jsem možnost hovořit opakovaně s pamětníky jak v Chorvatsku, tak v Srbsku. Z obsahu těchto rozhovorů jasně vyplynulo, že zmíněné problémy byly za života prezidenta Josipa Broze Tita tlumeny různými způsoby. Významným faktorem byla autorita samotného Tita. Dala by se označit i pojmem "kult osobnosti". Šlo ale o poněkud jiný kult osobnosti než v případě Josifa V. Stalina v Sovětském svazu. Titův kult osobnosti se neprojevoval v podobě politických procesů a poprav jako v SSSR. Svým způsobem tam přetrvává dodnes. Tito se snažil udržet ekonomiku "nad vodou" tak, aby životní úroveň neklesla někam, kde by to vyvolávalo nová pnutí a hrozilo vznikem krizové situace. Shodou okolností, v době, kdy Tito zemřel, se všechny zmíněné problémy vyostřily a postupně vedly k tragédii v podobě občanské války. Zdůraznil bych především otázku ekonomickou. Jugoslávie využívala různé zahraniční půjčky a po Titově smrti nastala doba, kdy bylo třeba splácet půjčky v rozsahu, který negativně ovlivnil životní úroveň především v zaostalejších oblastech. Celý systém se tak de facto zhroutil. Oblasti jako Slovinsko, Chorvatsko nebo i Srbsko na tom byly výrazně lépe, takže se z té situace snažily dostat tím, že se osamostatní. 

Takže i kdyby Tito nezemřel, k rozpadu Jugoslávie by stejně došlo?

Podle mého názoru ano. Rozdíly v podobě sociálních problémů, nezaměstnanosti a poklesu životní úrovně se mezi jednotlivými regiony neustále prohlubovaly. Zřejmé to bylo hlavně v oblasti Kosova. Dokonce i náboženské otázky se mezi nimi různily. Vývoj, který nastal, by za Titova života asi nevedl k takové tragédii, ale rozhodně byl nevyhnutelný.

Mohla v tom sehrát nějakou roli i skutečnost, že byl Tito z poloviny Chorvat a z poloviny Srb?

Je to zajímavé, protože Tito představoval určitý "jednotící prvek". Ještě dnes ho v zemích bývalé Jugoslávie uctívají. S kolegou jsme jezdili do Daruvaru, do Iloku (oblast Chorvatska, kde žije česká a slovenská menšina) i Srbska. Byť mezi Srby a Chorvaty panuje neuvěřitelné nepřátelství a nenávist, které jsme zpočátku nebyli schopni pochopit, Tita uznávají prakticky všichni. Ještě dnes, třeba když se pořádají dožínky v Daruvaru, tam lidé na Tita vzpomínají s úctou. Nevím, zda to platí v obecné rovině, ale ti, s nimiž jsme mluvili, tedy osoby vyššího věku, Tita rozhodně uctívali.

A ještě jedna trochu osobnější otázka. Jaký odkaz podle tebe za sebou Tito zanechal? Mám totiž pocit, že se i dnes najdou tací, kteří ho zavrhují coby komunistického diktátora... Mně osobně přijde takovýto soud velmi nespravedlivý...

Je třeba rozlišovat. Nejen u nás zastávají někteří lidé názor, který není založen na znalosti faktů či historických souvislostí. O své pravdě jsou přesvědčení do takové míry, že je s nimi téměř nemožné diskutovat. Buď se s nimi diskutuje velmi obtížně, nebo diskuse není možná. Pokud jde o činnost a postavení Tita v Jugoslávii, bývají i dnes hodnoceny velmi kladně především proto, že nepodlehl Stalinovu vlivu a Jugoslávie za jeho života vystupovala takřka jako neutrální stát. V roce 1968, kdy mi bylo čtrnáct let, navštívil Tito Československo. Pamatuji si, že se mu dostalo ze všech stran velmi vřelého přijetí. Byl u nás také Nicolae Ceaușescu, ale ten působil a dopadl úplně jinak než Tito. Právě ona návštěva v roce 1968 přispěla k tomu, že byl u nás Tito hodnocen tak kladně. Byl symbolem socialistického zřízení, které nepodlehlo nátlaku ze strany Sovětského svazu.

A navíc se přátelil s Winstonem Churchillem...

Ano.

Nyní k našemu hlavnímu tématu. Prvním volbám v poválečném Československu předcházelo přijetí Košického vládního programu. Co patřilo mezi jeho nejdůležitější body?

Mezi jeho hlavní body patřila obnova válkou zdevastované ekonomiky a úkoly ve všech oblastech života společnosti včetně očisty veřejných úřadů, armády a bezpečnostních složek od kolaborantů a zrádců. Velká pozornost se soustředila především na obnovu armády. Vládní program přijal v tomto smyslu úkoly na budování armády podle vzoru Rudé armády, a to včetně vysílání důstojníků na studium v SSSR. Košický vládní program (KVP) byl prvním a důležitým krokem k únoru 1948. Komunistům se podařilo prosadit téměř vše co si předsevzali včetně personálního složení nové vlády. Využili i skutečnosti, že za války byli rozděleni na Komunistickou stranu Česka (KSČ) a Komunistickou stranu Slovenska (KSS). Na základě dohody, že každá strana bude mít ve vládě tři zástupce, tak nastala situace, kdy národní socialisté, sociální demokraté a lidovci získali po třech vládních křeslech, zatímco komunisté jich obsadili šest. Navíc se členy vlády stali i nestraničtí odborníci typu generála Ludvíka Svobody nebo Zdeňka Nejedlého, kteří ke komunistům inklinovali. Pokud jde o poválečný odsun, o kterém se dnes vedou sáhodlouhé diskuse a který je politicky zneužíván, vládní program jednoznačně stanovil, že odsunuti budou ti, kteří k nám přišli po 1. říjnu 1938, tedy říšští Němci, kteří byli za protektorátu nazýváni "národními hosty", a ti, kteří se prokazatelně dopustili zločinů vůči českému a slovenskému národu. Co je velmi zajímavé, v KVP nebyla jedna jediná věta o obnově ministerstva vnitra, jež v každé zemi patří k nejdůležitějším institucím. Pátral jsem, proč tomu tak bylo. Podle mého názoru komunisté předpokládali, že pokud se jim podaří získat většinu ve vládě, učiní taková opatření, která budou hrát v jejich prospěch. Na funkci ministra vnitra byl původně navrhován Rudolf Slánský. V archivu je uložen rukou psaný návrh Klementa Gottwalda z konce února 1945. Finální podoba vlády se shoduje s Gottwaldovým návrhem mimo změny ve vedení ministerstva vnitra. Do jeho čela byl nakonec jmenován Václav Nosek. To byl ze strany komunistů velmi chytrý tah. Nosek za války působil v Anglii a byl přijatelný i pro nekomunistické strany. Bezprostředně po přijetí KVP přijala dne 17. dubna 1945 vláda na Noskův návrh usnesení, že staré bezpečnostní sbory budou zrušeny a nahrazeny novým bezpečnostním sborem – Sborem národní bezpečnosti (SNB). Současně bylo odhlasováno, že do SNB budou přednostně přijímáni účastníci zahraničního i domácího odboje a příslušníci 1. československého sboru. Komunistům se však nepodařilo realizovat toto usnesení v praxi. V archivu jsem našel zajímavou debatu s Jindřichem Veselým, který měl plnění tohoto úkolu na starosti. Veselý byl jedním z hlavních funkcionářů KSČ, působil v bezpečnostní oblasti a stal se také šéfem Státní bezpečnosti (StB). Když mu dávali za vinu, že tento úkol, který dostal od vedení KSČ v roce 1945, nesplnil, rozčílil se a konstatoval, že to on ani komunisté za dané situace prosadit nemohli. Hlavní důvod spočíval v tom, že Pražského povstání se účastnila i česká policie a vládní vojsko. Každý z jeho účastníků měl nějaký dekret nebo vyznamenání za to, že se účastnil povstání a byl tedy účastníkem domácího odboje. Proto nebylo možné je z funkcí odstranit. Následně tedy byly vytvořeny pohotovostní pluky SNB, které už měli komunisté zcela pod kontrolou.

Tyto pohotovostní pluky pak sehrály důležitou roli během únorového puče v roce 1948, že?

Ony sehrály důležitou roli v tom smyslu, že komunisté jejich prostřednictvím prohlubovali svůj vliv ve Sboru národní bezpečnosti. K národní bezpečnosti totiž nebylo možné nastoupit jinou cestou než přes pohotovostní pluky. Adepti, kteří vstoupili do KSČ nebo byli ochotni s komunisty spolupracovat, byli rozmisťováni po celém území republiky na významnější posty, často podle toho, jakou měli hodnost. Ti, kteří byli považováni za ne zcela důvěryhodné, naopak zůstali v pohraničních plucích SNB. Pohotovostní pluky byly celkem čtyři: jeden na Slovensku, jeden na Moravě a dva v Čechách. 

Je známo, jakou roli sehrál během jednání v Košicích prezident Beneš?

Beneš do jednání, které probíhalo v Moskvě, vůbec nezasahoval. Jednou ale došlo k ostrému konfliktu mezi Kopeckým a představiteli nekomunistických stran. Kopeckého vystoupení se neslo v ryze antisemitském duchu, takže ostatní účastníci z jednání nakonec odešli. Prokop Drtina – jak vzpomínal ve svých pamětech – navštívil prezidenta Beneše a požádal ho, aby proti komunistům zasáhl. Beneš mu ale tehdy řekl: "Musíte se domluvit." Myslím si, že i ministerstvo vnitra nebylo záměrně řešeno z těch důvodů, které jsem uvedl, protože by to určitě vyvolalo ostré spory a možná by to i zkomplikovalo jednání o celém vládním programu.

Po válce byly v Československu zrušeny některé tradiční politické strany, např. agrárníci. Někteří lidé to prezidentu Edvardu Benešovi dodnes velmi vyčítají. Stalo se tak ale pouze na základě Benešova rozhodnutí? A kdyby tyto strany nebyly nakonec zrušeny, bylo by pro komunisty mnohem obtížnější dostat se v roce 1948 k moci?

Došlo k tomu z toho důvodu, že všechny politické strany, které se účastnily odboje a rozhodovaly o poválečném vývoji, se domnívaly, že zrušení ostatních stran k nim přivede nové voliče. Národní socialisté byli například přesvědčeni, že nikdo z voličů agrární strany nebude volit komunisty. Je také známá teorie Edvarda Beneše, kterou prosazoval už dlouho před válkou. Podle něj zahrnoval náš politický systém zbytečně mnoho stran. Ideální by bylo, kdyby u nás existovaly pouze dvě hlavní politické strany, jako je tomu třeba ve Velké Británii. Je ale otázkou, do jaké míry byl jeho názor respektován. Šlo tedy o rozhodnutí politických stran, které se podílely na odboji a poté na tvorbě vládního programu a návrhu nové vlády. Problém byl v tom, že nikdo netušil, jak to celé dopadne. V tomto směru byl Gottwald velmi prozíravý. Komunisté obsadili funkci ministra zemědělství. Tento resort rozděloval zemědělcům a malorolníkům půdu po Němcích. Většina voličů agrárníků tedy z vděku přešla ke KSČ. Na jednání špiček KSČ v Košicích v dubnu 1945 pak Gottwald dokonce prohlásil: "Když jsme je přinutili ten KVP přijmout, tak je také přinutíme, aby byl realizován."

Parlamentní volby ze dne 26. května 1946 bývají nezřídka označovány za poslední svobodné volby. Z toho, o čem jsme se spolu už několikrát bavili, však usuzuji, že tomu tak úplně nebylo. V čele ministerstva vnitra a ministerstva informací stáli komunisté nebo kandidáti nominovaní KSČ, dále tu bylo Obranné zpravodajství, národní výbory... Lze tedy říci, že komunisté by zvítězili tak jako tak?

Podle mého názory nebyly tyto volby demokratické vůbec. A to z několika důvodů. Nezúčastnili se jich ti, kteří byli zahrnuti do odsunu. Dále byl Prozatímním národním shromáždění přijat dne 21. února 1946 zákon č. 28/1946 Sb. o úpravě stálých seznamů voličských. Ten byl dále konkretizován nařízením vlády č. 36/1946 Sb., které stanovovalo možnosti omezení volebního práva pro desítky institucí, spolků a politických stran, jež působily za války v protektorátu i na Slovensku. Opatření vyplývající z výše uvedeného zákona a předpisů realizovali v praxi bezpečnostní referenti na jednotlivých okresech. Celkem 95 % těchto bezpečnostních referentů byli komunisté. Kdo byl obviněn podle retribučních dekretů prezidenta republiky, měl být také zbaven volebního práva, i když se mu později nic neprokázalo. Po volbách to už bylo jedno. Komunisté ovládali všechny tajné služby a ze Sovětského svazu dostávali veškeré německé archivní dokumenty, dokonce i dokumenty Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA). V nich byla spousta kompromitujících materiálů na různé osoby ze všech oblastí společnosti. Jak už bylo zmíněno, komunisté měli ve všech stranách sítě informátorů a spolupracovníků Obranného zpravodajství (OBZ). Když jsem v archivu četl výpovědi příslušníků bezpečnostních služeb po únoru 1948, byly v nich popsány i jejich úkoly. Byly tam informace o tom, že měli detašovaná pracoviště na okresních výborech KSČ. Byl obrovský rozdíl mezi informacemi, které měli k dispozici činitelé nekomunistických stran, a informacemi, které měli komunisté. Ti disponovali precizními a naprosto reálnými informacemi o poměru sil a o tom, jak vypadá situace v ostatních stranách. Našel jsem záznam z OBZ, kde jeden z informátorů sděloval vedení KSČ, že byl přítomen jednání představitelů národních socialistů a lidovců. Národní socialisté během něj přesvědčovali lidovce, že ať už volby dopadnou jakkoliv, a komunisté v nich nezískají přes 50 %, bude nutné, aby se ostatní strany proti nim spojily. Zástupci lidovců ale tuto možnost striktně odmítli. Argumentovali tím, že komunisté ovládají závody, a především i bezpečnostní složky. V případě potřeby by "vyhnali" dělníky do ulic, což by znamenalo národní katastrofu. Proto lidovci na tuto dohodu nepřistoupili. Jestliže komunisté měli v rukou takové informace, tak se podle nich i rozhodovali. V roce 1997 jsem napsal knihu Únor 1948: Výsledek nerovného zápasu. V ní jsem uvedl, že onen zápas o moc byl během tohoto období ovlivněn velmi silně tím, že nekomunistické strany neměly dostatek informací. Ne tak komunisté. Když se konal sjezd národních socialistů, věděli o jeho průběhu první poslední. Měli třeba k dispozici seznam vojáků od nejvyšších hodností, a to včetně poznámek, co tam dělali. V pohledu na demokratičnost voleb jsem se v názoru lišil i s Karlem Kaplanem, který byl bezesporu jedním z nejlepších znalců tohoto období. Jeho argument byl, že voleb se nezúčastnili odsunovaní Němci a nějakých 100 tisíc lidí, což znamená 2–5 mandátů v Národním shromáždění. Z celostátního hlediska to tedy podle něj nemělo význam. S tím ale nesouhlasím, podle mého názoru už tyto volby demokratické opravdu nebyly. 

Zatímco v českých zemích zvítězili komunisté se 40 % hlasů, na Slovensku dominovala Demokratická strana se 62 %. Čím si to máme vysvětlit? Tím, že je na Slovensku silně zastoupený klerikalismus?

Těch faktorů bylo samozřejmě více. Klerikalismus tu sice sehrál důležitou roli, ale podle mého názoru ne rozhodující. Na Slovensku neměla komunistická strana od jejího vzniku nikdy takový vliv jako v českých zemích. Protektorát a Slovensko za druhé světové války byly navíc dvě zcela rozdílné věci. V českých zemích se komunisté odboje prokazatelně zúčastnili. Mnoho z nich bylo popraveno a umučeno. V předvolební kampani toho komunisté samozřejmě využili. Slovensko se zúčastnilo bojů proti SSSR na straně Němců. Přestože komunistická strana sehrála během Slovenského národního povstání určitou úlohu, byla tam stranou spíše marginální. Sám jsem na Slovensku studoval archivy a četl třicetistránkovou analýzu, proč komunisté nemají na Slovensku takový vliv. Vypracoval ji tehdy mladý politik Gustáv Husák. Jeho analýza je i z dnešního pohledu naprosto precizní. Husák poukazoval na skutečnost, že oproti českým zemím, kde jsou průmyslové oblasti jako Kladensko či Ostravsko, na Slovensku nic takového není. Také tam přetrvávaly pozůstatky z doby po vzniku republiky, například maďarizace. Také nostalgie po Slovenském štátu sehrála významnou úlohu. Než bylo Slovensko zataženo do války proti Sovětskému svazu, žilo se jeho obyvatelům na tehdejší poměry celkem dobře. Ve slovenské armádě bylo hodně míst, která nebylo kým obsadit, takže se na ně spousta lidí bez problémů dostala. A netýkalo se to pouze armády.

Jak už jsme zmínili, volby v poválečném Československu vyhráli komunisté s více než 40 % hlasů. Nebylo to ale pro jejich předsedu Klementa Gottwalda trochu zklamání? Nečekal, že to jeho vítězství bude ještě drtivější?

Z toho, co mám k dispozici, to pro Gottwalda zklamání nebylo. Komunisté byli spíše v euforii z toho, že se jim podařilo volby takovým způsobem vyhrát. Samozřejmě se ale snažili, aby byl výsledek ještě lepší. Komunisté dokonce v armádě ještě před volbami v roce 1946 zorganizovali takzvané "volby na zkoušku". Zjistili, že z prezenčně sloužících vojáků by většina volila komunisty, zatímco u důstojníků, absolventů vojenských škol a aspirantů s vysokoškolským vzděláním by komunisté pohořeli. Prostřednictvím svých informátorů vyvinuli maximální úsilí, aby situaci v armádě změnili. Zhruba 80 % důstojníků tvořili důstojníci z předmnichovské armády, kteří v té době nesměli být členy politických stran. Ti zůstali věrni ideálům první republiky, takže komunisty nevolili. Přesto si ale myslím, že výsledky voleb považovali komunisté za úspěch. Gottwald byl znám jako pragmatický člověk, který neřešil "co by kdyby", ale řešil konkrétní situace. Víme, že se pak stal předsedou vlády. Co se týče armády, nechal se slyšet, že pokud nebude v čele ministerstva národní obrany komunista, musí tam být generál Ludvík Svoboda, který měl s KSČ určité dohody. Pokud jde o Beneše, ten respektoval výsledky voleb. V kuloárech a během rozhovorů se svými nejbližšími spolupracovníky se ale vyjadřoval v tom smyslu, že z vítězství komunistů vůbec nemá radost. U Jana Masaryka jsem žádnou reakci nezaznamenal. Viděl jsem ale onen Gottwaldem navržený seznam ministrů. U každého nominanta byla půlstránková charakteristika. U Masaryka bylo napsáno, že vystupuje výrazně protikomunisticky, dokonce během svého pobytu v Londýně prohlásil, že pokud by měli vládnout komunisté, tak se domů nevrátí. Na základě jednání se však jeho názor změnil. Rozhodně si ale nemyslím, že by Masaryk měl z vítězství komunistů radost.

Když srovnáme poválečnou situaci u nás s poválečnou situací v Polsku a Maďarsku, lze říci, že naše výchozí pozice byla přece jen lepší? Že jsme měli větší svobodu v rozhodování o své budoucnosti?

Neodvažoval bych se to vůbec srovnávat. Situace byla v každém státě kardinálně rozdílná. Maďarsko bylo za války fašistickým státem, který bojoval proti SSSR. Když bylo obsazeno, docházelo tam k vraždám sovětských vojáků, kteří byli třeba otráveni ve vinných sklípcích. V roce 1946 tam byl dokonce vyhlášen výjimečný stav. V roce 1947 proběhla v Maďarsku socialistická revoluce. Nový režim byl vůči Maďarům velmi brutální, což se ukázalo v roce 1956. V Polsku byla situace úplně jiná, tam byla u moci prozatímní vláda. Došlo k zásadním změnám hranic na východě i západě země. Z Polska bylo odsunuto přes 15 milionů Němců, což už dnes nikdo neřeší. Až do roku 1948 tam probíhala téměř občanská válka, působila tam Armia Krajowa, která původně podléhala polské exilové vládě, a Armija Ludowa, komunistická odbojová organizace. Každá z nich podporovala úplně jiné směřování země. Ministrem obrany byl dokonce jmenován sovětský maršál Konstantin Rokossovskij, který se narodil v Polsku. Stalinův tlak na Polsko byl tedy naprosto jednoznačný. Když jsem ty věci srovnával podle toho, co si Sověti představovali, ukázalo se, že tam, kde se vývoj neubíral podle jejich představ, ve větší či menší míře zasáhli všemi prostředky.

A závěrem jedna aktuální otázka. Letos se v Brně uskutečnil sjezd sudetských Němců. Co si myslíš o všem tom humbuku, který se kolem toho strhl? A ještě pro připomenutí: Jaký podíl měl na poválečném odsunu sudetských Němců prezident Beneš?

Ten humbuk je opravdu zbytečný. Sám jsem vedl v 90. letech polemiku s Pavlem Macháčkem, který byl významným představitelem osob vyhnaných z pohraničí v roce 1938, kdy se také odehrála spousta nepřístojností. Po roce 1990 jsem našel v archivu zprávy o dění v pohraničí, kde jsou zdokumentovány velmi tragické případy. Když jsem z toho něco zveřejnil, byl jsem označen za vlastizrádce, s argumentem, že by se nic takového zveřejňovat nemělo. Tyto tragické události se ještě dnes stávají předmětem politického zviditelňování. Moje manželka Hana pochází z vesnice u Znojma, která byla dříve ryze německá. Manželčin otec tam později působil jako ředitel malotřídky. V roce 1990 zastavil před školou autobus a z něj vystoupilo asi 40 osob, mezi nimiž byli i lidé staršího věku. Manželka umí perfektně německy, takže se s nimi dala do řeči. Ukázalo se, že šlo o lidi, kteří do té školy chodili. Otevřeli jsme školu, oni si prohlédli třídy, kam jako děti chodily, někteří si i poplakali. Vše se odehrálo bez jakýchkoliv projevů záště a nenávisti. Za vesnicí byl také zanedbaný hřbitov jejich předků, který si prohlédli. Na vesnici se potkávali s místními občany. Dohodli se, že v létě uspořádají společnou akci. Odsunutí věnovali poměrně vysokou částku na úpravu hřbitova na pietní místo. Od té doby se pamětníci a jejich potomci schází na společné akci každý rok. To je podle mého cesta, jak pokračovat dál, bez ohledu na oboustranná příkoří. V roce 1993 jsem byl na konferenci v Mariánských lázních, které se účastnili i představitelé Ackermann-Gemeinde (v češtině známé také jako Ackermannovo sdruženínebo Oráčova obec). Jde o křesťanské sdružení v rámci katolické církve, které se zaměřuje na rozvoj česko-německo-slovenských sousedských vztahů a praktickou mírovou práci v oblasti usmíření národů ve střední Evropě. Byli tam také studenti, naši i němečtí. Když mluvili pamětníci, jiskry létaly, probíhaly vášnivé diskuse, během nichž docházelo až k nenávistným projevům, převážně ze strany českých účastníků. Večer se pořádala společenská akce. Když jsme se zeptali německých studentů, co si o tom myslí, odpověděli, že to není jejich věc a že se chtějí s těmi našimi přátelit a navštěvovat i v budoucnu. Pokud jde o letošní sjezd, nejsem ani jeho odpůrcem, ani jeho příznivcem. Kdysi jsem byl požádán, abych poskytl rozhovor pro německou televizi o nepřístojnostech, které se děly při tzv. divokém odsunu. Souhlasil jsem pod podmínkou, že nic z toho, co řeknu, nebude upraveno. Když přišla řeč na onen divoký odsun, vysvětlil jsem, že to nebyla vládní linie. Názor Edvarda Beneše, který prezentoval i na vojenských poradách s gen. Ludvíkem Svobodou, byl ten, že je nutno dodržovat stávající platné zákony a jejich případné porušení řádně vyšetřit, přičemž ti, kteří se dopustí porušení zákona nebo násilí, budou potrestáni podle zákona. Prezident Beneš měl informace o excesech, kterých se dopouštěli příslušníci bezpečnostních oddílů obranného zpravodajství. Žádal gen. Svobodu, aby bylo podobným excesům zabráněno, a dokonce žádal o odvolání tehdy plk. Bedřich Reicina z funkce. To ale německá televize slyšet nechtěla a rozhovor nebyl natočen. Za největší problém považuji skutečnost, že jsou tyto tragické historické události zneužívány při různých příležitostech (např. volba prezidenta, parlamentní a senátní volby nebo i jiný typ voleb) k prosazování politických a jiných zájmů politických stran i jednotlivých osob. Co naprosto odmítám, je hanobení různých pomníků a památek souvisejících s připomínkami oněch tragických událostí, které ve svém důsledku nepřinášejí nic pozitivního. Věřím, že není daleko doba, kdy připomínky těchto tragických událostí již budou sloužit jen k prohloubení dobrých vztahů a vzájemné spolupráce potomků těch, kdo je museli osobně prožít.