Ten moudrý pán z tisícikoruny

26. 5. 2026 / Richard F. Vlasák

čas čtení 5 minut
V den, kdy píšu tyto řádky, je to právě 150 let, kdy zemřel František Palacký. Proč si jej připomínat? Proč mluvit o muži, který je sice označován za Otce národa, ale povědomí o něm v dnešní společnosti je mizivé. Už třeba proto, že se na tisícikoruně neocitl náhodou. Dal demokratické základy tomu, čemu i dnes říkáme národ, aniž bychom se museli ošívat a bát se, že nás někdo nařkne z nacionalismu. A to je a bylo vzácné v 19. století, v krvavém 20. věku a může být inspirací pro budoucnost.

František Palacký se narodil do menšinové evangelického prostředí na Valašsku. Studoval gymnázium v Trenčíně a Bratislavě. Od dětství měl talent na jazyky, i dodnes se traduje přísloví: zná řečí jako Palacký; obrovský rozhled i literární schopnosti, ovládal hru na klavír a kromě toho se tento urostlý blonďatý mladík velmi líbil ženám. Dveře do tehdy vládnoucích šlechtických salónů mu byly otevřeny a on toho dokázal využít. Stal se již v mladém věku historiografem českých stavů a jako první protestant směl navštívit vatikánské archivy. 

Brzy se stal uznávanou autoritou v oblasti českých dějin, byť asi původně chtěl být estetikem (filosofem zabývajícím se krásou v umění). Přiženil se do vlivné pražské rodiny advokáta Měchury a o hmotné zázemí bylo postaráno, ovšem vztah s Terezií byl skutečně vázán citem z nejvzácnějších. 

Byl autorem původně německy psaných Dějin českého národa v Čechách a v Moravě: tímto dílem uvedl společenství žijící pod tisíce let v kotlině mezi Krkonošemi a Šumavou, Krušnými horami a řekou Moravou do rodiny evropských národů. Právo na existenci Čechů a Moravanů založil na humanistické myšlence rovnosti všech lidí před Bohem, na přínosu husitského reformačního hnutí k pojetí důstojnosti člověka, na rozhraní reformace a osvícenectví. 

Původ, ani jazyk nemají být na překážku rozvoje jednotlivce i národů, jen píle a pracovitost mají překonávat společenské rozdíly, solidarita má být založena na skutečně rovnému přístupu všech ke vzdělání. Vztah k českým Němcům považoval za inspirativní zdroj zdravé konkurence: stýkání a potýkání. 

Z českých panovníků si nejvíce vážil krále Jiřího, který dokázal smiřovat katolíky i husity, dal Evropě myšlenku společné budoucnosti a uměním kompromisu dal základ relativnímu úspěchu Zemí koruny české v době nastávající renesance. Palacký nikdy nevystoupal na Bílou horu, kterou považoval za porážku husitské myšlenky rovnosti různých konfesí před zákonem, ale tomu nebránilo podpořit úsilí o dostavbu katedrály svatého Víta.

V rámci habsburské monarchie usiloval nikoliv o privilegované, ale o rovnocenné postavení s Rakušany a Maďary, šlo mu o spolupráci mezi slovanskými národy nikoliv na myšlence ruské dominance, jak prosazovali jeho někteří následovníci, ale na základě demokratických ideálů. 

Palackého liberální pojetí dominovalo snahám o demokratický rámec podunajského soustátí, byl jedním z podporovatelů konečného zrušení poddanství. To byl také nakonec jediný hmatatelný úspěch kroměřížského sněmu v roce 1848, jenž skončil rozehnáním císařskými vojsky. 

Na skutečně demokratickou ústavu jsme si museli počkat do vzniku republiky.  Mimochodem, zámek v Kroměříži je vyobrazen na rubu již zmiňované bankovky. Znechucení ze zpátečnictví Habsburk-Lotringenů a jejich snobistických nohsledů je vedlo k dočasnému odchodu z politiky v 50. letech 19. století. O to více podporoval spolkový a kulturní život české společnosti, přispěl výrazným způsobem k vzniku Národního divadla, patřil mezi zakládající osobnosti Národního muzea. Po zbytek života se Palacký kromě politiky, věnoval právě historii, dožil se konečného celkového vydání svých Dějin v češtině.

Jaké pojetí národa nám tedy Palacký zachovává, nač na něj navazuje Masaryk, a kriticky pojímaný Havel? Národ jako společenství se nevymezuje vůči ostatním jazykem, nebo nějakými mýty, ale schopnosti přispět do pokladnice myšlenek svobodomyslností, odpovědností a snahou o vzdělanost i toho nejposlednějšího svého členka, své členky. Jedině sečtělostí i rozhledem, která dosahá až do nejzapadlejšího koutu vlasti, se povznáší celý národ. 

Demokracie stojí na ušlechtilosti, založené nikoliv na původu (jak se snaží sugerovat například dnes oblíbený seriál Modrá krev), ale touze po poznání i důstojnosti každého člověka. A nejde jen o liché, filosofické úvahy staříka, který zakrýval pleš příčeskem, ale o hodnotný program pro dnešek. Díky Palackého koncepci: „Dvě zbraně máme, knihu jen a školu,“ se české země na konci 19. století dostaly mezi společenství s nejnižší mírou negramotnosti, a to byl základ českého kulturního, politického i sociálního rozvoje, jež byl korunován vznikem jediného skutečně demokratického státu ve Střední Evropě, Republiky československé.

Není to recept i pro náši zemi do 21. století? Schopností spolupracovat, pomáhat si a být si vědom toho, že společnost je tak silná, jak pevný je její nejslabší člen, se dokáže víc, než sobectvím, rasismem a závistí.

 

0
Vytisknout
346

Diskuse

Obsah vydání | 26. 5. 2026