Havel bez svatozáře
8. 1. 2026 / Fabiano Golgo
čas čtení
6 minut
A
nebylo to zdaleka jediné místo, kde Havel dráždil, mátl nebo zklamával.
Kritizován byl od začátku – zprava i zleva, domácími i těmi, kdo ho
obdivovali z bezpečné vzdálenosti oceánu. Vyčítalo se mu, že nerozumí
ekonomice a přenechal ji „klukům z Prognosťáku“, že byl příliš shovívavý
k bývalým komunistům a zároveň příliš moralistní k těm, kteří chtěli
rychle „dělat normální politiku“. Klaus ho považoval za nepraktického
snílka, část levice za elitáře z kaváren, nacionalisté mu nemohli
odpustit kosmopolitismus a skutečnost, že se nikdy nenaučil mluvit
jazykem uraženého kmene.
Dostal to i za
zahraniční politiku. Podpora bombardování Srbska z něj v očích mnohých
udělala „humanitárního bombardéra“. Jenže Havel odmítal chápat stát jako
firmu a politiku jako účetní uzávěrku. Trval na tom, že malá země má
smysl jen tehdy, když mluví nahlas o věcech, které přesahují její
velikost. A tím si systematicky vyráběl nepřátele – doma i v zahraničí.
Což je obvykle známka toho, že člověk říká něco podstatného.
Kritizován byl i za to, jak prezidentství „pojal“: příliš intelektuální, příliš osobní, příliš literární. Psát projevy jako eseje, zvát na Hrad rockery, dalajlámu a underground, mluvit o smyslu bytí místo o DPH – to bylo pro mnohé nesnesitelné. Jenže právě tím Havel posunul hranici toho, co je v politice možné. Udělal z prezidenta někoho víc než notáře moci: stal se interpretačním bodem, morálním rušivým signálem v systému, který má přirozenou tendenci otupět.
Václav Havel byl
opakovaně kritizován i za způsob, jakým se choval k majetkovému sporu o
palác Lucerna, jenž se týkal jeho rodiny. Havel omilostnil cyklokrosaře
Radomíra Šimůnka, který byl odsouzen na 18 měsíců vězení poté, co při
dopravní nehodě z opilostí zahynuli tři lidé. Jeho případ se v
médiích zmiňoval jako jeden z kontroverznějších milostných aktů
prezidenta.
Zároveň to byl člověk, který vnesl do politiky cosi, co tam dodnes zoufale chybí: morální jazyk bez cynické poznámky pod čarou. Havel mluvil o odpovědnosti, svědomí, pravdě – slovech, která dnes politici používají maximálně jako názvy powerpointových prezentací. Jeho „pravda a láska“ se stala terčem vtipů, protože Češi se neradi dojímají nahlas. Ale zatímco Češi si z toho dělali legraci, svět poslouchal. A ne proto, že by byl naivní, ale proto, že po desetiletích studené války někdo konečně mluvil o moci jinak než jako o nástroji, a o svobodě jinak než jako o trhu.
Havel nebyl dobrý manažer státu. Nebyl technokrat, nebyl stratég v klausovském smyslu a rozpad Československa ho zaskočil stejně jako většinu národa – jen s tím rozdílem, že on u toho seděl na Hradě. Ale byl přesně tím, čím měl být v okamžiku, kdy se dějiny rozběhly rychleji než paragrafy: morální kompas s lehce rozhozenou ručičkou, který ale ukazoval správným směrem.
Na globální scéně zanechal stopu, jakou si žádný jiný český politik po roce 1989 ani neškrtnul. Byl poslouchán v Kongresu USA, na univerzitách, v OSN, mezi disidenty i státníky. Ne proto, že by reprezentoval ekonomickou sílu, ale proto, že reprezentoval zkušenost: zkušenost života v lži a rozhodnutí z ní vystoupit. Jeho eseje a projevy dnes čteme jako politicko-etickou literaturu, která nestárne – což je osud, o němž se většině vládních programů může jen zdát.
Tak ano, Havel byl člověk, který v pravý čas stál na správném místě a měl odvahu říkat věci, které se tehdy ještě neříkaly – a dnes se říkají čím dál méně. A právě proto patří do pantheonu těch, jejichž slova přežijí jejich chyby. Což je, koneckonců, ta nejpřísnější a zároveň nejlidštější forma nesmrtelnosti.
Václav Havel nebyl světec. Což je
dobrá zpráva. Havel byl omylný, ješitný, někdy přecitlivělý na kritiku,
občas obklopený dvorem, který filtroval realitu s péčí lepšího
sommeliéra. Historka s údajnými telefonáty do České televize kvůli jedné
nepohodlné větě o jeho první prezidentské volbě do tohoto obrazu zapadá
až nepříjemně dobře. Ano, prezident, který psal o „moci bezmocných“,
zjevně neměl vždycky slabost pro bezmocné redaktory ve veřejnoprávním
vysílání. Ironie? Spíš havlovská dialektika v praxi.
Jenže tady je ten problém pro všechny, kdo by si z Havla rádi udělali buď mramorovou sochu, nebo naopak domýšlivého pokrytce: on byl obojí méně, než si myslíme, a víc, než se nám hodí. Ano, byl zvolen Federálním shromážděním, které vzešlo z nedemokratických voleb. Ano, proběhlo to jednomyslně, s nadšením, které by záviděl i Gustáv Husák – kdyby ovšem Husák měl ve sklepě Havlovy samizdaty a ve vězení jeho přátele. Rozdíl nebyl v proceduře, ale v dějinách, které se právě lámaly. A Havel byl přesně ten klín, kterým se lámal beton normalizace.
Byl to dramatik, který se stal prezidentem, a nikdy se z toho úplně nevzpamatoval. Prezidentství chápal jako roli – s textem, podtextem a publikem – a občas zapomněl, že v demokracii publikum nejen tleská, ale taky píská. Když pískalo moc nahlas, uměl se urazit. Když pískalo hloupě, uměl být povýšený. A když tleskalo, uměl tomu uvěřit. To není hřích proti demokracii; to je lidský hřích.
Jenže tady je ten problém pro všechny, kdo by si z Havla rádi udělali buď mramorovou sochu, nebo naopak domýšlivého pokrytce: on byl obojí méně, než si myslíme, a víc, než se nám hodí. Ano, byl zvolen Federálním shromážděním, které vzešlo z nedemokratických voleb. Ano, proběhlo to jednomyslně, s nadšením, které by záviděl i Gustáv Husák – kdyby ovšem Husák měl ve sklepě Havlovy samizdaty a ve vězení jeho přátele. Rozdíl nebyl v proceduře, ale v dějinách, které se právě lámaly. A Havel byl přesně ten klín, kterým se lámal beton normalizace.
Byl to dramatik, který se stal prezidentem, a nikdy se z toho úplně nevzpamatoval. Prezidentství chápal jako roli – s textem, podtextem a publikem – a občas zapomněl, že v demokracii publikum nejen tleská, ale taky píská. Když pískalo moc nahlas, uměl se urazit. Když pískalo hloupě, uměl být povýšený. A když tleskalo, uměl tomu uvěřit. To není hřích proti demokracii; to je lidský hřích.
Zároveň to byl člověk, který vnesl do politiky cosi, co tam dodnes zoufale chybí: morální jazyk bez cynické poznámky pod čarou. Havel mluvil o odpovědnosti, svědomí, pravdě – slovech, která dnes politici používají maximálně jako názvy powerpointových prezentací. Jeho „pravda a láska“ se stala terčem vtipů, protože Češi se neradi dojímají nahlas. Ale zatímco Češi si z toho dělali legraci, svět poslouchal. A ne proto, že by byl naivní, ale proto, že po desetiletích studené války někdo konečně mluvil o moci jinak než jako o nástroji, a o svobodě jinak než jako o trhu.
Havel nebyl dobrý manažer státu. Nebyl technokrat, nebyl stratég v klausovském smyslu a rozpad Československa ho zaskočil stejně jako většinu národa – jen s tím rozdílem, že on u toho seděl na Hradě. Ale byl přesně tím, čím měl být v okamžiku, kdy se dějiny rozběhly rychleji než paragrafy: morální kompas s lehce rozhozenou ručičkou, který ale ukazoval správným směrem.
Na globální scéně zanechal stopu, jakou si žádný jiný český politik po roce 1989 ani neškrtnul. Byl poslouchán v Kongresu USA, na univerzitách, v OSN, mezi disidenty i státníky. Ne proto, že by reprezentoval ekonomickou sílu, ale proto, že reprezentoval zkušenost: zkušenost života v lži a rozhodnutí z ní vystoupit. Jeho eseje a projevy dnes čteme jako politicko-etickou literaturu, která nestárne – což je osud, o němž se většině vládních programů může jen zdát.
Tak ano, Havel byl člověk, který v pravý čas stál na správném místě a měl odvahu říkat věci, které se tehdy ještě neříkaly – a dnes se říkají čím dál méně. A právě proto patří do pantheonu těch, jejichž slova přežijí jejich chyby. Což je, koneckonců, ta nejpřísnější a zároveň nejlidštější forma nesmrtelnosti.
1114
Diskuse