Descartes, Pascal, salóny a Fronda – pohled do francouzské kultury 17. století
27. 1. 2026 / Boris Cvek
čas čtení
9 minut
První
je typický filozof a vědec, jak ho známe a jak by rád viděl on
sám sebe. Zakladatel moderní filozofie a vědy. Druhý je teolog,
který opírá celou svou filozofii o scholastické pojetí Boha.
Rozum nemůže klamat, protože existuje harmonie mezi ním a
podstatou světa, garantovaná Bohem. Třetí je Descartes mystik,
který prodělává konverzi pod vlivem vyšších sil, aby založil
svou filozofii.
Čtvrtý
je Descartes osamocený poutník, který po vzoru starší literatury
bloudí světem a překonává ďáblovy nástrahy. Jenže je to
zvláštní poutník, jeho dobrodružství jsou uvnitř jeho mysli.
Ďábel je vyřízen hned na začátku jako iluze. Descartes jako
poutník není poutníkem ve světě s předem danou strukturou a
pravidly, naopak on sám vytváří nový svět a nová pravidla.
Mysl je zde zcela pod svou vlastní kontrolou a pravda je
vysvobozena, stejně jako u Ramuse (kalvinista Petrus Ramus), z pout
jazyka. Je nahlédnuta myslí.
Tento
projekt měl nedozírné následky pro dějiny evropského myšlení.
Hlásí se k němu vlastně ještě Wittgensteinův Tractatus a celá
analytická filozofie (skutečné zhroucení celého tohoto projektu
ve filozofii přinesl až tzv. pozdní Wittgenstein, ale ještě
Quineovy představy o poznání založeném na smyslových stimulech
jsou karteziánským pojetím pravdy nakaženy). Mezi prvními, kdo na
tento způsob myšlení zaútočili, byl Pascal, který pod vlivem
vlastní náboženské konverze potřeboval vrátit mysl ke
zjevení, k evangeliu. Zaútočil na karteziánský rozum jeho
relativizací a důraz dal na pravdu srdce. K tomu je níže citace.
26.-28.
srpen 1648 – v Paříži rostou barikády. Šlechta, pařížský
parlament (soudní dvůr) a lid se bouří proti cizákovi,
faktickému vládci Francie (Ludvík XIV. má deset let), kardinálu
Mazarinovi. Těmto událostem se říká Fronda. Esej se zabývá
tím, že literární produkce té doby – včetně novin
(newspapers) a pamfletů – reflektovala a sama tvořila události.
Nejslavnější svědectví o Frondě jsou Paměti kardinála de
Retz, přímého účastníka na straně vzbouřenců (k tomu více
níže v poznámce). Esej ukazuje, jak lidé, kteří byli
událostem nejblíže, je zachycují nejvíce zaujatě. Vlastně sama
fyzická integrita události se zcela rozpadá, pokud jde o její
líčení „očitými svědky“.
Za
Frondy se velmi ujala tvorba pamfletů, byly jich vydávány tisíce.
Polemické pamflety proti Mazarinovi, tzv. Mazarinády (podle názvu
pamfletu sepsaného zřejmě Scarronem), byly populární nejvíce.
Pamflety ale vydávaly obě strany a obě strany k tomu měly najaté
profesionály. Říkalo se, že půl Paříže tiskne a půl Paříže
čte. Samozřejmě tato tradice se pak plně projevila za Francouzské
revoluce. Máme tu tedy karteziánský racionalismus, corneillovský
heroismus, ale když o něco jde, vidíme pamflety, noviny, řvaní,
vášně. Fronda byla nakonec potlačena, z hlediska skutečné
revoluce šlo spíše o frašku. Ale na mladého Ludvíka XIV.
zapůsobila tak, že se rozhodl pro budování absolutistické
monarchie.
1654
– Madelaine de Scudéry do svého románu Clélie dává mapu,
která se stane velmi vlivnou v tom, jak vysvětluje milostnou cestu
k ženskému srdci. Od roku 1610 vznikají Paříži neformální,
neoficiální, ale velmi vlivná, intelektuální a kulturní centra
v salónech několika málo důležitých žen. Scházejí se zde
lidé a konverzují. Vrcholem požitku a umění zde je to, čemu se
pak říká esprit, duchaplnost. Pokračování této kultury lze
najít ještě v Proustově Hledání ztraceného času, tam jde ale
spíše už jen o karikatury. Poslední skutečně vlivné salóny
jsou z počátku 19. století.
Tyto
salóny, kterým bezpodmínečně vládnou ženy, jsou opakem mužské
Académie Française a postupně získávají politickou moc. Během
Frondy, občanské války, vládkyně těchto salónů řídí
vojenské operace. Po porážce Frondy se salóny proměnily v
kroužky, kde se o událostech mluvilo, ale už skončil reálný
vliv na ně. Větší význam získala tematika milostných
dobrodružství, umění svádět. Pojetí ženy v těchto salónech
bylo vyloženě emancipační, rovnocenné mužům.
Zde
se objevují myšlenky, že žena má právo kontroly nad svým
tělem, má právo rozhodovat o tom, zda otěhotní, o tom, koho si
vezme atd. Je to zvláštní paradox: na pozadí utužující se
kontroly veřejného prostoru, na pozadí oslavování patriarchátu,
autority, Boha jako absolutního vládce, vzniká zcela jiný, opačný
prostor, všem vzdělaným lidem té doby známý a nesmírně vlivný
i v oblasti nejvyšších kruhů. Pokud jde o milostná témata a
státní politiku, Ludvík XIV. se stal mnohem prudérnějším po
svém sňatku. Ale nikdy nedošlo ke skutečnému potlačení této
tematiky a kultury. Z prostředí salonů vychází celá tradice
francouzských moralistů (La Rochefoucauld). Naopak osvícensky
zaměřená revoluce roku 1789 politický vliv vzdělaných žen
(jakou byla v 17. století třeba Mme de Sévigné) zejména ve
strachu z moci salónů omezila prakticky na nulu.
Nyní
ale zpět k Pascalovi:
„But
instead of defending religion through rational arguments, Pascal
starts by denouncing rational discourse. He uses skeptical arguments
to demonstrate the instability and cultural relativity of human
beliefs (BC: Montaigne), thus undermining the rationalist claim to
universality. Ironically, Pascal's view imply a double move related
to language. On the one hand, he realizes that Descartes's ideal of
complete linguistic clarity (BC: mladý Wittgenstein) is impossible
to attain, since any attempts to define all our words must necesarily
rest on a few undefined primitive terms. On the other hand, as a
representative of the classical tradition, Pascal writes as if
language unproblematically reflected thought. His confidence in
laguage is perhaps related to the tempered nature of his skepticism.
Although mistrust of reason leads him to rely on the heart, he
nevertheless avoids complete incertitude, since the dictates of the
heart teach us to listen to some extent to reason, feeble as it is.
Pascal does not reject the validity of scientific discourse at its
own level; he only aims at subordinating the order of truth to a more
complete view of the human condition. (…) No philosophy, Pascal
claims, draws an accurate picture of our paradoxical nature. The
closest approximation to it Pascal finds is the Augustinian doctrine
of original sin, which explains the geeble greatness of humans as a
vestige of God's original purpose in creating them, and their
wretchedness as resuling from the Fall. Philosphical reflection
inevitably leads to religion.
The
persecution of Port-Royal and the Jansenism during the second half of
the century weakened the chance for Pascal's critique to be heard.
The dominant forces of French Catholicism were more ready to
compromise with a watered-down version of Cartesian rationalism that
was also platable to monarchy, than with the extreme vision of
Pascal, with its sharp distinction between scientific knowldge and
religion. Later, Romanticism and existentialism would také up
Pascal's themes.“
Denis
Hollier (ed.): A New History of French Literature, Harvard University
Press 2001, str. 287-288.
Paul
de Gondi, kardinál de Retz, v Pamětech vzpomíná na to, co se
s ním stalo, když zjistil, že by se mohl stát pařížským
arcibiskupem:
„Nedělal
jsem pobožného, protože jsem si nemohl být jist, že bych dokázal
vytrvat v přetvářce: ale choval jsem se velmi uctivě k pobožným,
což je v jejich očích jedna z největších známek zbožnosti.
Dokonce jsem i své radovánky a svá povyražení přizpůsobil
ostatnímu způsobu svého života. Nemohl jsem se obejít bez
milostných potěšení, ale styky s mladou a koketní paní de
Pommereux mi vyhovovaly; měla kolem sebe kdejakého mladíka, nejen
doma, ale stýkala se s nimi i u jiných sobě podobných, a zjevné
milostné pletky druhých zakrývaly tu mou, která byla, nebo aspoň
za nějaký čas byla úspěšnější.
Zkrátka
a dobře, moje chování přineslo dobré výsledky, dokonce do té
míry, že po pravdě jsem byl mezi lidmi svého povolání v módě
a že i pobožní sami opakovali po panu Vincentovi, který na mne
použil těch slov evangelia, že sice nejsem dost zbožný, ale že
nejsem příliš vzdálen království božího.“
197
Diskuse