Po lednovém spektáklu s Nicolásem Madurem, vytaženým z Venezuely do amerického soudního a televizního divadla, zůstala ve Washingtonu jedna nepříjemná otázka: dá se taková scéna zopakovat, aniž by působila jako repríza? Odpověď přišla z Miami. Raúl Castro.

Americké obvinění čtyřiadevadesátiletého Raúla Castra z vraždy čtyř lidí při sestřelení dvou letadel kubánsko-americké skupiny Brothers to the Rescue v roce 1996 je na papíře právní akt. Na obrazovce je to ovšem něco jiného: druhý díl seriálu, jehož první epizoda měla venezuelskou kulisu, kokainové obžaloby, generály, vrtulníky a Trumpa v roli muže, který si spletl Bílý dům s castingem na pokračování filmu Air Force One. 

Nelze tvrdit, že případ z roku 1996 je vymyšlený. Dvě civilní letadla byla skutečně sestřelena kubánskými stíhačkami, čtyři lidé zemřeli, Washington tvrdil, že k tomu došlo nad mezinárodními vodami, Havana tvrdila opak. Raúl Castro byl tehdy ministrem obrany. To jsou fakta. Ale v politice nejsou fakta nikdy jen fakta. Jsou to cihly. Někdo z nich staví soudní spis, někdo památník a někdo startovací rampu.

Trump dnes zjevně nehraje pouze na Kubu. Hraje na obraz Ameriky, která se po letech slovní únavy opět tváří jako imperiální producent spravedlnosti na export. 

Venezuela ukázala, že část americké veřejnosti stále reaguje na starý hollywoodský kód: diktátor, tropy, kartel, záchrana, zásah. Latinská Amerika se v této představivosti nikdy úplně nestala normálním kontinentem s vlastními dějinami, třídami, oligarchiemi, armádami, traumaty a politickými slepými uličkami. Zůstala kulisou. Jednou banánovník, podruhé ropný vrt, potřetí ostrov devadesát mil od Floridy. Vždy dost blízko na to, aby Američan cítil ohrožení, a dost daleko na to, aby si nemusel představovat konkrétní lidi.

Raúl Castro je pro tento film ideální a zároveň absurdní postava. Ideální proto, že je posledním živým velkým symbolem dynastie, která se Washingtonu smála do obličeje déle než většina amerických prezidentů vydržela v politické paměti. 

Absurdní proto, že je mu čtyřiadevadesát let. Kdyby Hollywood obsazoval komunistického ďábla podle fyzické kondice, musel by dnes poslat do Havany spíš geriatrickou sestru než komando. Ale právě v tom je síla symbolu. 

Trump nepotřebuje Raúla jako vojenský cíl. Potřebuje ho jako náhradní tělo Fidela. Fidel už umřel a unikl americkému finále. Raúl zůstal. A dějiny, když se dostanou do rukou lidí bez jemnosti, se najednou začnou chovat jako účetnictví mafie: bratr ručí za bratra.

Tady vstupuje Marco Rubio. Ne jako Kubánec, který z ostrova utekl — narodil se v Miami a jeho rodiče odešli z Kuby ještě před Castrovou revolucí —, ale jako profesionální dědic exilové mytologie. 

V politice jižní Floridy není Kuba zahraniční politika. Je to rodinné trauma, volební stroj, náboženství, obchodní model a divadlo morální čistoty v jednom. Miami si z Havany udělalo ztracený Jeruzalém, jen s lepšími restauracemi, horší dopravou a mnohem větším počtem mužů, kteří padesát let vysvětlují, že tentokrát režim opravdu padne. 

Rubio vyrostl v politickém prostředí, kde Castro není pouze historická postava. Je to démon domácího oltáře. A protože Fidel už není k dispozici, Raúl se hodí jako poslední hmatatelný relikviář nenávisti.

Bylo by laciné říct, že jde pouze o pomstu. Pomsta je v politice málokdy samotná; obvykle chodí ve společnosti volební matematiky, strategických zájmů a osobních komplexů. Rubio může věřit, že kubánský režim je morálně odporný. To není nijak exotické přesvědčení. 

Kubánská diktatura zavírala, umlčovala, vyháněla a zničila životy mnoha lidem, nejen bohatým plantážníkům z proticastrovské karikatury. Jenže mezi odsouzením diktatury a přijetím logiky, že Washington má právo kdykoliv změnit vládu u sousedů, vede propast. 

Americká politika vůči Kubě tuto propast přeskakuje už od roku 1960 s elegancí opilého slona: embargo, sankce, izolace, tajné operace, moralistické projevy, a pak překvapení, že ostrovní režim přežil a naučil se z amerického tlaku vyrábět vlastní legitimitu.

To je tragikomický paradox celé věci. Každý americký nátlak na Kubu měl zničit castrismus. Často ho jen konzervoval. Havana mohla každou poruchu, každou frontu, každý výpadek elektřiny proměnit v důkaz, že revoluce je obležena impériem. 

Samozřejmě že kubánské vedení nese obrovskou odpovědnost za ekonomickou mizérii země, korupci, militarizované podniky, potlačení opozice a ideologickou zkamenělost. Ale americká posedlost trestem poskytovala režimu přesně ten druh nepřítele, bez kterého by jeho vlastní mytologie vypadala mnohem ubožeji. Malé státy milují roli oběti, protože oběť nemusí vysvětlovat své účty. A velmoci milují roli soudce, protože soudce nemusí přiznat, že je také hráčem.

Trump tomuto starému mechanismu dodal novou estetiku. Nechce jen izolovat. Chce inscenovat. Jeho problém s Kubou není pouze geopolitický; je dramaturgický. Po Madurovi vznikla chuť. Amerika viděla, že vůdce sousedního režimu lze proměnit v obžalovaného v New Yorku, zatímco prezident prodává národu obraz návratu síly. To je droga silnější než kokain, kvůli němuž se tolik mluví o Venezuele. Je to droga impéria, které na chvíli zapomnělo na vlastní únavu. Trump pochopil instinktivně to, co scenáristé vědí dávno: publikum nechce slyšet o strukturálních problémech. Chce padoucha se jménem, tváří a letadlem.

Raúl Castro nabízí všechno: jméno, krevní linii, archivní fotografie, Karibik, studenou válku, exilové slzy, staré zločiny a možnost říct, že spravedlnost může čekat třicet let, ale nakonec dorazí s americkou vlajkou v pozadí. Jenže spravedlnost, která přichází přesně ve chvíli, kdy se hodí do geopolitického scénáře, přestává vonět po právu a začíná vonět po benzínu. To neznamená, že oběti z roku 1996 nemají nárok na pravdu. Mají. Neznamená to ani, že Raúl Castro je nevinný jen proto, že Washington je pokrytecký. Pokrytectví žalobce není automatická nevina obžalovaného. Znamená to však, že když se trestní obvinění mění v nástroj změny režimu, právo se ocitá v kostýmu, který mu nesedí.

Raúl Castro může být vinen. Kubánský režim může být cynický, represivní a historicky vyčerpaný. Miami může mít své mrtvé, své trauma a svůj oprávněný hněv. Ale velmoc, která proměňuje spravedlnost v divadelní předstupeň intervence, nevyrábí demokracii. Vyrábí další kapitolu v nekonečné latinskoamerické učebnici ponížení. A pokud Trump skutečně hledá druhý hollywoodský moment, měl by si vzpomenout na jednu drobnost, kterou Hollywood často zapomíná: po závěrečných titulcích v kině zůstane popcorn na zemi.