Jak Gaza odhaluje německý mýtus "Nikdy více"
20. 5. 2026
čas čtení
28 minut
--- Bezpodmínečná podpora Izraele ze strany Německa byla
snadným způsobem, jak se vyhnout konfrontaci s naší brutální minulostí.
Obrovská tíha probíhající genocidy v Gaze drtí naše povrchní mýty a nutí
nás přehodnotit naše historické dogma, píše Frédéric Schneider ve vynikající analýze. Všimněte si ale, že to, co píše, platí i pro Čechy a o jejich vztahu ke komunismu:
--- My Němci žijeme v realitě formované naší genocidní historií. Ale i když je národní narativ o „kolektivní vině“ za holocaust všudypřítomný, německá životní zkušenost odhaluje, že jde spíše o mýtus než o realitu. Prostřednictvím naší performativní „kultury vzpomínání“ využíváme holocaust jako nástroj k tomu, abychom se distancovali od své minulosti, odvedli pozornost od našich současných problémů s krajní pravicí a prezentovali se jako strážci morálky. Ústřední součástí budování našeho sebestředného obrazu, naší „genocidní pýchy“, je naše současná bezvýhradná podpora izraelských válečných zločinů – pýcha, která se rozpadla pod tíhou naší spoluviny na genocidě v Gaze.
NĚMECKÉ DOGMA A NĚMECKÁ REALITA
--- Miloval jsem dětství v západním Německu 80. a počátku 90. let. Jako dítě napůl německé a napůl francouzské národnosti jsem měl jen mlhavou představu o tom, co to vlastně znamená být Němcem, ani o tom, proč bych měl být hrdý na to, co o mně říká můj pas. Byl jsem proto rád, že se Německo zdálo být jiné než ostatní země a že se zdálo, že mu na národní hrdosti tolik nezáleží. Že jsme po dvou katastrofálních světových válkách nemuseli mít svou vlajku vyvěšenou všude jako Američané. Byli jsme reformovaní, byli jsme nyní střízliví. Už žádný nacionalismus, žádné války a žádné genocidy. Pokud jsme byli hrdí na to, že jsme Němci, bylo to proto, že jsme byli hrdí na náš „ústavní patriotismus“ a na naše nové poválečné humanistické hodnoty.
--- V německém dětství na nás naše nedávná historie doléhala. Věděli jsme, jak byli Němci v minulosti sadističtí, nenávistní, dokonce genocidní. Věděli jsme, proč byli filmoví superpadouši, od Dr. Strangelove po Hanse Grubera, přirozeně Němci. Ve škole jsme se učili vše o genocidě židů, s poznámkami o genocidě Romů, Aktion T4 a – jelikož jsem chodil do katolické školy – o pronásledování katolické církve. (O nesčetných slovanských obětech nacistického Německa se však nemluvilo, ty zůstávaly pevně pod prahem povědomí.)
Do školy přišel přeživší holocaustu, aby nám z první ruky vyprávěl o nevýslovných hrůzách, kterým byl židovský lid vystaven. Četli jsme Annu Frankovou. Naučili jsme se nazpaměť Celanovu holocaustovou báseň „Todesfuge“ s pronikavým refrénem, že „Smrt je pán z Německa“. Na školním výletě do kina jsme viděli Schindlerův seznam.
V 90. letech jsme byli svědky instalace prvních památníků „Stolpersteine“. Naším školním divadelním představením byla – přirozeně – nacistická alegorie Eugèna Ionesca Rhinocéros. Když nás poslední středoškolský výlet zavedl do Prahy, absolvovali jsme povinnou, srdcervoucí zastávku v koncentračním táboře Terezín.
--- Poučení nemohlo být jasnější: my jako národ jsme spáchali ten nejhorší hřích a museli jsme být důkladně poučeni, aby se to už nikdy neopakovalo.
--- A přesto, když jsem vyrůstal, bylo dění ve společnosti spíše ve znamení „znovu a znovu“ než „nikdy více“, neboť nekonečná řada neonacistických teroristických činů nepříjemně připomínala období pozdní Výmarské republiky: nacistické nepokoje v Hoyerswerdě a Rostocku-Lichtenhagenu, smrtící žhářské útoky v Duisburgu-Wanheimerortu, ve Schwandorfu, v Möllnu, v Solingenu, v Lübecku (dvakrát), vraždy Amadea Antonia, Silvia Meiera, Noëla Martina, Beate Fischerové, Michaela Bergera a v pozdějších letech Marinuse Schöberla, dlouholetá vražedná série NSU, Walter Lübcke, Halle, Hanau a spiknutí Reichsbürger, abych jmenoval jen některé.
Když jsem tedy v 90. letech sledoval televizní zprávy, narůstalo ve mně podezření, že krajně pravicová a antisemitská politika nebyla vymýcena, jak nám bylo namlouváno, ale že je na nezastavitelném vzestupu: stále víc neonacistů pochodujících v ulicích, stále víc krajně pravicových politiků zasedajících v parlamentu a rozšířené neonacistické sympatie v řadách policie, státní bezpečnosti i armády.
--- Jak mohlo tak gigantické úsilí o národní převýchovu tak žalostně selhat? Jak je možné, že se tolik Němců vůbec nic nenaučilo a opakuje hrůzy minulosti?
--- Tyto ozvěny temných časů mě znepokojovaly a já jsem věděl, že jako Němec mám povinnost se i po dokončení školy dále vzdělávat. Četl jsem drásající svědectví o holocaustu od Elieho Wiesela, Viktora Frankla, Prima Leviho a dalších. Četl jsem komiks „Maus“ od Arta Spiegelmana a knihy Amose Oze. Stejně jako mnoho dalších Němců s rovnostářským a pokrokovým smýšlením jsem se stal obdivovatelem kibuců. Navštívil jsem nově otevřené Židovské muzeum v Berlíně a při cestách jsem si dal za cíl navštěvovat památná místa. Když jsem jel do Izraele, navštívil jsem Yad Vashem; když jsem jel do Japonska, navštívil jsem Památník míru v Hirošimě. Věděl jsem, že my, jako Němci, máme zvláštní povinnost být ostražití a zajistit, abychom se nedopustili takových zvěrstev ani se na nich nepodíleli.
--- Postupně jsem si však uvědomil, že škola nás nenaučila vidět širší souvislosti. Nevzpomínám si, zda jsme se ve škole učili o genocidě Hererů a Namů nebo o jakýchkoli jiných německých zvěrstvech. Dnes se zdá, že druhá světová válka zastínila vše ostatní a visela nad námi, osamocená, bez kontextu. Měl jsem například jen velmi matné povědomí o sadistické, nenávistné, ba dokonce genocidní stránce evropského kolonialismu. Jako dítě jsem byl hrdý na to, že se moje narozeniny shodovaly s dnem, kdy Kryštof Kolumbus „objevil“ „Nový svět“. A i kdyby kolonialismus nebyl úplně skvělý, Německo se zdálo mít s těmito zvěrstvy jen málo společného. Teprve později, díky četbě a cestování, jsem zjistil, jak omezený tento pohled na historii byl.
--- Tím, že poválečný německý diskurs vynechal bohatý historický kontext holokaustu, vytvořil tuto jedinečnost mimo prostor a čas, tuto černou díru. Zmizelo spojení s koloniálními zvěrstvy, zmizela kontinuita s genocidou amerických indiánů a genocidou Arménů, zmizela také inspirace, kterou americký Manifest Destiny a anglo-americká rasová věda a legislativa poskytly pro německé rasové zákony a ideologii Lebensraum. Abychom si vypůjčili památnou frázi historika Fritze Fischera: „Hitler war kein Betriebsunfall“ – Hitler nebyl náhoda. A, co je nejvýhodnější, zmizelo také skryté pokračování nacismu po válce.
PŘIPOMÍNÁNÍ JAKO ODKLON
--- Vzhledem k této zakrnělé historiografii jsem začal přehodnocovat i poválečné vyrovnávání se s naší nacistickou minulostí („Vergangenheitsbewältigung“), konkrétně naši okázalou „kulturu připomínání“ (kterou židovský sociolog Y. Michal Bodemann proslulým způsobem zesměšnil jako „divadlo připomínání“). Jádrem tohoto narativu je naše „kolektivní vina“. Tato často opakovaná mantra nebyla ničím jiným než fraškou: žádný Němec, kterého znám, se nikdy necítil osobně vinen za nacistické zločiny. Jak by se někdo mohl cítit vinen za něco, co se stalo desítky let předtím, než se vůbec narodil? Ale tím, že jsme náš vztah formulovali jako vinu namísto odpovědnosti, provedli jsme kouzelnický trik: náš vztah k holokaustu byl vykreslen jako naše minulost, nikoli jako naše přítomnost. Rovnice byla jednoduchá, dokonce elegantní: tím, že jsme se soustředili výhradně na naše historické zločiny, jsme se od nich zároveň distancovali, jako bychom fascinovaně hleděli na cizí předmět, zamrzlý v čase, a tedy jednoznačně minulý a oddělený.
--- Kultura připomínání nás však paradoxně nejen oddělila od naší odporné minulosti, ale posloužila také jako pohodlný způsob, jak zakrýt naši krajně pravicovou současnost předstíraným pokáním. Z toho prvního vyplývalo: protože jsme si byli naší nacistické minulosti tak až přehnaně vědomi, nemohli jsme už přece mít problém s nacismem. A tak se stalo, že v poválečných desetiletích byla naše hnědá minulost zametena pod koberec místo toho, aby byla zpracována, a pachatelé byli potrestáni jen minimálně nebo vůbec. „Denacifikace“, alespoň na Západě, hladce znovu začlenila spoustu nereformovaných nacistů do politiky, soudnictví, armády, policie, zpravodajských služeb a podnikání.
--- Je příznačné, že Den osvobození – 8. květen, kapitulace nacistického Německa –, který se slavil ve velké části Evropy včetně východního Německa, nebyl v západním Německu státním svátkem; tam se místo toho slavil 17. červen, výročí lidového povstání ve východním Německu z roku 1953. Prvním západoněmeckým představitelem, který označil 8. květen za „den osvobození“, byl prezident Richard von Weizsäcker, který tak učinil ve svém projevu v roce 1985, tedy plných čtyřicet let po válce, a i tehdy tato kvalifikace vyvolala skandál. Více než třicet poslanců bojkotovalo jeho prezidentský projev v rozhořčení nad tím, že se odvážil nazvat porážku nacistického režimu „osvobozením“, zatímco tichá většina to stále zřejmě považovala spíše za ztracenou věc, nebo alespoň za známku hanby. Je zřejmé, že estetika viny za holocaust nebyla nijak hluboce zakořeněna. Ve světle tohoto myšlení se kontinuita a případné oživení otevřené krajně pravicové politiky a násilí v pozdějších letech jevily jako přirozené.
--- Německý styl připomínání nebyl tedy o moc víc než historickou okázalostí podobnou návštěvě renesančního jarmarku. Mohli jsme konzumovat desítky knih, televizních dramat a dokumentů o Třetí říši, aniž bychom kdy převzali odpovědnost za velmi reálný antisemitismus, rasismus a násilí, které Němci stále produkovali doma a umožňovali je v zahraničí. Tím se pod naší hanebnou minulostí udělala tlustá čára a my jsme byli zbaveni povinnosti vypořádat se s naší současností.
--- Ale snad nejzáludnější na tom je, že naše kultura paměti se soustředila na pachatele namísto obětí, které často vystupovaly jen jako bezmocní komparzisté bez vlastní vůle, jako abstraktní číslo – šest milionů –, tak obrovské a průmyslově vypočítané, že pohřbilo veškerou individualitu. Péči o přeživší holocaustu jsme outsourcovali tím, že jsme vystavili šeky na odškodnění – přes 80 miliard eur. A poté, co jsme si koupili klid v duši, zůstáváme blaženě lhostejní k faktu, že mnoho přeživších holokaustu dnes žije v hanebné bídě v Izraeli, protože pokud oběti v našem zpracování viny existují, pak převážně v minulém čase.
--- Tím, že jsme oběti odsunuli na okraj a soustředili se na nás jako pachatele v tomto divadle sebemrskačství, podařilo se nám přetvořit se nejen v napravené zločince, ale v opravdové morální vzory. Jelikož jsme byli jedinou zemí na světě, která se hrdinsky vyrovnala se svou hroznou minulostí, byli jsme opravdu lepší než ostatní. Vyvinuli jsme si samolibost napraveného hříšníka, který ostatní poučuje o morálce, aniž by musel příliš hluboce přemýšlet o skutečných poučeních, která jsme si měli vzít ze zločinů našich předků. Naše performativní „kolektivní vina“ se tak ukázala být „genocidní pýchou“.
PROIZRAELISMUS JAKO ŠTÍT
--- Vznik státu Izrael v roce 1948 byl další klíčovou událostí, která nám umožnila odhodit minulost. Jistě, vyvraždili jsme evropské židy, ale přeživší židé už odešli a život šel dál. Tento příběh jsem viděl v Yad Vashem, v izraelském národním památníku a muzeu holocaustu, které nejen ukazuje hrůzy holocaustu, ale také představuje Izrael jako šťastný konec, kdy židovský národ našel v Izraeli bezpečný domov. Německá vláda a nevědomky i my jako národ jsme tento příběh nadšeně přijali. Nejenže posiluje představu, že naše temná minulost byla vyřešena vznikem Izraele, ale také to, že se skutečně stala historií, což z nás dělá dobré lidi.
--- V této logice jsou zjevné mezery. Zatímco naše vláda tvrdí, že holocaust znamená historickou odpovědnost Německa za existenci židovského státu, vůbec jí nevadí, že jako akt pokání za vyvraždění židů je země jiných lidí zabavována (obsazována) proti vůli jejích vlastních obyvatel za účelem založení židovského státu. A zdá se, že žádnému Němci nevadí, že to nejsme my – pachatelé a jejich potomci – kdo platí územní cenu za své zločiny. Německo možná vystavilo šeky, ale Palestinci byli vyhnáni ze svých teritorií, aby poskytli nemovitosti.
--- Zaměření na židovský holocaust také příhodně omezuje odpovědnost německého státu pouze na jednu z jeho mnoha obětí genocidy. Žádný německý politik neusiluje o založení státu pro Sinty a Romy, ani o to, aby našim romským obětem byly vyplaceny stejné reparace jako našim židovským obětem. Pro Německo by bylo skutečně velmi nákladné, kdyby si připomínalo více než jednu ze svých mnoha genocid.
--- Založení Izraele tak bylo, alespoň z pohledu Německa, „šťastným řešením“ jeho židovské otázky. Zcela se přitom přehlížela desetiletí trvající katastrofa, kterou toto „přesídlení“ pro Palestince znamenalo. Osud Palestinců totiž prakticky neexistuje: většina Němců nikdy neslyšela o Nakbě, ve školách se o ní neučí a televizní stanice nevysílají filmy ani dokumenty na toto téma. Když jsem pro své rodiče, kteří nemluví anglicky, hledal možnosti streamování filmů jako Tantura nebo 5 Broken Cameras, byl jsem ohromen, že jsem nenašel žádný s německým dabingem nebo titulky (ačkoli mě to nemělo překvapit). Toto téma je tabu a pokud se v rozhovoru náhodou objeví, rychle přejdeme na jiné.
--- A tak se stalo, že jsem, stejně jako většina Němců, neměl o izraelsko-palestinském konfliktu ani nejmenší tušení. Když jsem v roce 2016 navštívil Izrael, Palestinci byli neviditelní, a to do té míry, že jsem mohl projet nelegálně okupovaným Západním břehem po dálnici určené pouze pro Izraelce z Jeruzaléma do Ein Gedi, abych se vykoupal v Mrtvém moři, aniž bych přemýšlel o tom, kdo zde žije a za jakých podmínek. Když jsem se zúčastnil konference na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, vůbec mi nedošlo, že byla částečně postavena na nelegálně anektovaném území, což je v rozporu se Čtvrtou ženevskou konvencí.
--- Všechno se pro mě změnilo s vystěhováním obyvatel ze Šejch Džarráhu v roce 2021. Můj moment prozření mohu přesně datovat k videu na sociálních sítích, které ukazovalo „Jacoba z Long Islandu“, jenž přijel do východního Jeruzaléma, aby si jako své „prvorozenecké právo“ přivlastnil dům palestinské rodiny, a pronesl šokující slova: „Pokud to neukradnu já, ukradne to někdo jiný.“
Byl jsem ohromen. Co se to děje? Jak je to možné? Začal jsem se vzdělávat, stejně jako v případě jiných témat. Dozvěděl jsem se o 56 letech vojenské okupace a apartheidu, o více než 700 000 nelegálních násilných osadnících na okupovaných územích, o „administrativní vazbě“, o trvajícím 17letém izraelském obléhání Gazy, které uvěznilo 2,3 milionu lidí, uvrhlo je „na dietu“ a zároveň o pravidelném „sekání trávníku“.
Byl jsem ohromen svou dřívější nekritickou slepotou a nedostatkem zvědavosti. Slyšel jsem o palestinských „uprchlických táborech“, ale nikdy jsem se nezeptal, odkud tito uprchlíci přišli. Dozvěděl jsem se, že tito uprchlíci a jejich potomci trvají na svém právu – zaručeném Haagskou a Ženevskou úmluvou, Všeobecnou deklarací lidských práv OSN a nesčetnými rezolucemi OSN – na návrat do svých uzurpovaných zemí v dnešním Izraeli, do více než 500 „vylidněných“ a vymazaných vesnic. Právo na návrat, za které obyvatelé Gazy pokojně pochodovali, jen aby byli ostřelováni z druhé strany zdi, přičemž vojáci IDF si dělali legraci z počtu kolen, do kterých vystřelili.
Dozvěděl jsem se, že existence těchto vesnic byla vymazána nově vysazenými borovicovými lesy Židovského národního fondu a v několika případech dokonce kibucy, které jsem tak obdivoval. Zjistil jsem, že jsem nevědomky prošel kolem jedné z těchto vymazaných vesnic, Deir Yassin, místa jednoho z nejkrvavějších izraelských masakrů, když jsem navštívil Yad Vashem. Jakmile jednou uvidíte kognitivní disonanci, už ji nemůžete přehlédnout. V Yad Vashem jsem nekontrolovatelně plakala při pohledu na boty zavražděných dětí a stejné slzy roním i nad zavražděnými dětmi v Gaze.
--- Jako někdo, kdo vyrostl v Německu, chápu psychologii, která stojí za touto kolektivní slepotou. Z vnitřního pohledu není bezpodmínečná a bezvýhradná podpora Izraele ze strany Německa, která sahá až k tomu, že se z ní stává (právně sporný) „národní zájem“ („Staatsräson“), jen snadným únikem před hlubším zkoumáním naší brutální minulosti. Izrael nám také poskytl další sadu rovnic, která potvrdila tu první: jelikož jsme „proizraelští“, nemůžeme být (už) antisemitští. (Nevadí, že prohlášení, že stát Izrael je zhmotněním judaismu, je samo o sobě hrubým stereotypem.) Vlastně, jelikož jsme nejvíce proizraelskou zemí, musíme být nejméně antisemitští, jsme anti-antisemité! A protože nejsme antisemitští, nejsme ani krajně pravicoví.
Německý kancléř Friedrich Merz použil tento trik, když ronil slzy nad holocaustem a pronesl projev „Nikdy více“ (platí podmínky). Je pravda, že na domácí scéně se Merz stále více přibližuje krajně pravicové AfD a na mezinárodní scéně nadšeně podporuje genocidu v Gaze, ale když pláče v synagoze, nemůže být pravicový, že?
--- Ještě lepší však bylo, že díky falešnému rovnítku „proti Izraeli = antisemita“ se nyní každý, kdo je proti Izraeli, stal novým antisemitou. A tímto trikem jsme fakticky ukončili éru nacistického superpadoucha a hodili jsme vinu za dnešní antisemitismus na „islamistické“ demonstranty (přičemž jsme zamlčeli, že mnozí z nich jsou židé), jako by antisemitismus krajní pravice nebyl stále velmi německým problémem: více než 90 procent antisemitských trestných činů v Německu páchají lidé s krajně pravicovým pozadím.
V tomto ohledu je rozšíření definice antisemitismu z tradičního Judenhass tak, aby zahrnovala i nechuť vůči státu Izrael nebo jeho kritiku, jak navrhuje kontroverzní definice IHRA, také pohodlným způsobem, jak minimalizovat problém německého státu s „domácím“ antisemitismem. Zatímco stát zvyšuje počet incidentů, které lze kvalifikovat jako antisemitské, zředí podíl připadající na německý pravicový extremismus a antisemitismus tak vypadá jako „importovaný“ problém, čímž pohodlně poskytuje lacinou výmluvu pro zakrytí našeho antimuslimského rasismu pláštěm boje proti antisemitismu.
CENA NAŠICH MÝTŮ
--- Zdá se však, že veškeré toto pohodlí má svou cenu, a to nejen pro Palestince a ty, kdo se za ně zasazují. Jsme opravdu dobrými přáteli židovského národa, pokud se soustředíme spíše na Izrael než na sílící vlnu antisemitského násilí krajní pravice v Německu – což je násilí, které naše vláda nejen podporuje, ale které i sama páchá? Protože německý stát se opět obrací proti židům. Raději ruší školní akce s židovskými přeživšími holokaustu; ruší slavnostní předávání cen židovskému laureátovi, který přirovnal Gazu k varšavskému ghettu; odvolává pozvání židovsko-amerických hostujících profesorů; zmrazuje majetek židovských sdružení; zatýká židovské demonstranty za to, že drží transparenty s nápisy jako „Jako žid a Izraelec, zastavte genocidu v Gaze“ nebo „Židé proti genocidě“; nechává zásahovou policii vtrhnout na židovskou akci, která je zřejmě také „islamistická“; zakazuje mluvit hebrejsky – to vše zřejmě ve jménu „boje proti antisemitismu“. Berlín, jehož policejní brutalita vyvolala znepokojení v OSN, Radě Evropy a Amnesty International, se obzvláště snaží potlačovat nesouhlas. Domnívám se, že kdyby německá policie mohla, zatkla by i žalobce, kteří postavili Německo před soud v Haagu za napomáhání a podněcování izraelské genocidy (ne že by Němci o tomto případu věděli, protože německá média jej zřejmě nepovažují za zpravodajsky zajímavý).
--- Je snadné uvíznout v této pokřivené logice, když v ní člověk vyrůstá. Naštěstí žiji už dvě desetiletí mimo Německo – tato zkušenost mi poskytla potřebný odstup a prostor k introspekci a sebereflexi. Uvědomil jsem si, že moje německé vychování mi bránilo rozpoznat, jak násilně se náš postoj střetává s pohledem vnějšího světa. Zejména lidé v postkoloniálním světě, kde je Německo stále vnímáno jako sériový páchatel genocidy, jakým kdysi bylo, vnímají jeho současné zapletení do ničení Gazy jako plynulé pokračování tohoto zločinného dědictví. Ale němečtí politici, kteří se pyšní svou nadřazenou morálkou, jsou skutečně bezradní, když globální Jih (včetně bývalé německé kolonie a oběti genocidy, Namibie) vyjadřuje zoufalství nad tím, že se Německo nepoučilo ze své minulosti. Podle německého sebevědomí nás to, že jsme potomky pachatelů genocidy, opravňuje k tomu, abychom obětem zvěrstev vysvětlovali, že to, čím procházejí, ve skutečnosti není genocida. Měli bychom to vědět, jsme držitelé světového rekordu.
--- Zdá se, že pokušení odvést pozornost od naší vlastní neonacistické situace a získat morální převahu tím, že hanobíme kohokoli, kdo vysloví kritiku probíhající genocidy nebo jakékoli pro-palestinské sentimenty, je příliš velké. Ale tento trik se nyní hroutí pod tíhou svých absurdních důsledků. Jsme my, jako Němci, opravdu těmi nejlepšími arbitry antisemitismu? Jsou židovští badatelé o holocaustu a genocidě antisemité, když popisují izraelskou válku proti Palestincům jako etnické čistky a genocidu? Jsou přeživší holocaustu, kteří označili bombardování Gazy v roce 2014 za genocidu, také antisemité? Jsou rabíni antisemité, pokud nazývají Gazu genocidou? Je bývalý šéf izraelské rozvědky Avraham Shalom antisemita, když srovnává okupaci palestinských území s nacistickou okupací východní Evropy? Jsou domorodé národy a skupiny bojující za práva černochů antisemitské, když přirovnávají své vlastní utrpení k tomu, jak Izrael zachází s Palestinci? Jsou Desmond Tutu nebo Jimmy Carter antisemité, když přirovnávají apartheid v Jižní Africe k izraelské okupaci?
--- Mimochodem, selektivní umlčování židovských hlasů je tradicí starou jako samotné poválečné Německo. Až s velkým zpožděním jsem zjistil, že mnozí z literárních hrdinů mého mládí byli rovněž antisionisty. Ale antisionismus Prima Leviho, který mu v Izraeli vynesl status persona non grata, byl v německém diskurzu pohodlně zamlčován, stejně jako antisionismus Viktora Klemperera, jehož působivé deníky o životě žida v nacistickém Německu jsem četl s hořícím srdcem, ale jehož strach ze sionismu, který přirovnával k nacismu, zůstal v německém diskurzu nezmíněn. V tomto ohledu se zdá, že se nic nezměnilo.
--- Zkrátka, jsou všichni antisemité, včetně mnoha židů a domorodých obyvatel, kteří se vyslovili proti genocidě, kromě nás, bílých Němců a krajně pravicové sadistické, nenávistné, dokonce genocidní izraelské vlády složené ze zastánců expanzivního etnostátu, kteří volají po tom, aby se hranice Izraele rozšířily až k Damašku, a říkají, že Palestinci by měli odejít do Saúdské Arábie? Koupíme si kartu „osvobození od antisemitismu“ tím, že svážeme svůj osud s extremistickou vládou, jejíž vládnoucí strana již ve své zakládající chartě z roku 1977 prohlásila, že „mezi mořem a Jordánem bude existovat pouze izraelská suverenita“?
Pokud chceme stát na straně židovského národa, proč stojíme na straně Benjamina Netanjahua, Itamara Ben-Gvira a Bezalela Smotricha, když bychom místo toho mohli stát na straně Edith Bellové a Gábora Matého, Judith Butlerové a Kennetha Rotha, Jeffreye Sachse a Ilana Pappého, Amiry Hassové a Gideona Levyho a nesčetných dalších, kteří se staví proti genocidnímu apartheidnímu státu Izrael?
--- A i kdybychom náš státní zájem definovali jako „Izrael, ať už má pravdu, nebo ne“, znamenalo by to snad, že musíme být věrnými přisluhovači současné izraelské vlády? Pomáháme izraelskému lidu, když podporujeme režim bez strategie úniku, režim kultu smrti, který nejenže trhá izraelský stát zevnitř, ale také z něj dělá mezinárodního vyvrhele? Je ironií, že náš pokrytecký a sobecký „proizraelský“ postoj hrozí, že bude na úkor Izraelců a jejich státu.
--- A ještě větší ironií je, že skupinou, která nejjasněji prokoukla otřepané divadlo viny, je právě ta krajně pravicová okrajová skupina, kterou naše vláda od konce druhé světové války hýčkala a nechala hnít ve stínu. Neonacisté rádi zesměšňují německý „Schuldkult“ neboli „kult viny“. Divadlo vzpomínání je tedy nejen neúčinné, ale svou do očí bijící neupřímností dokonce slouží jako nástroj k náboru těch nejfanatičtějších nacistů.
--- Obrovská tíha probíhající genocidy v Gaze drtí všechny naše povrchní mýty a nutí nás přehodnotit naše historická dogmata. Je třeba být velmi nevědomý ohledně krveprolití páchaného na Palestincích, aby bylo možné ignorovat hlasité a svědomité výzvy, které volají: „Nikdy více – pro všechny.“Je k tomu zapotřebí také velká nevědomost o naší vlastní historii. Jsme národ s pestrou škálou zvěrstev: Herero a Nama, Maji-Maji, znásilnění Belgie, jedu ve Flandrech, spoluvina na arménské genocidě, Guernica, židé, Sinti a Romové, komunisté, LGBTQ komunity, lidé s postižením, polští a sovětský váleční zajatci, Blitz a rakety V2 na Londýn. Jak můžeme s touto celou historií zločinů proti lidskosti, z níž se máme poučit, sebevědomě hlásat nesprávnou, partikularistickou lekci, že některé genocidy jsou přípustné?
--- Musíme změnit kurz, a to neodkladně. Protože pokud tak neučiníme, až se bude psát historie Německa 21. století, naše neupřímné vypořádání se s naší nacistickou minulostí bude označeno za zásadní faktor, který přispěl k našemu sklouznutí zpět k fašismu. Čas se krátí, zatímco sledujeme vlnu pravicového antisemitismu a islamofobie, proměnu naší policie ve Sturmabteilung a fašistické převzetí naší politiky. Za současné situace se obávám, že až bude v budoucnu otevřeno Yad Vashem věnované genocidě Palestinců, smrt bude stále vládnout z Německa.
Překlad: Jiří Zemánek
Frédéric SCHNEIDER
--- Frédéric Schneider je ekonom a vedoucí výzkumný pracovník v organizaci Middle East Council on Global Affairs. Mezi jeho výzkumné zájmy patří politická ekonomie západní Asie, zejména ekonomická transformace zemí Rady pro spolupráci arabských států Perského zálivu (GCC) po skončení éry ropy, včetně průmyslové politiky, politiky zaměstnanosti, znalostní ekonomiky a změny klimatu.
227
Diskuse