Německo po roce 1945: jak vzniklo demokratické kapitalistické Německo, čtvrtá část

2. 10. 2026 / Boris Cvek

Zprava se ozývalo, zda problém není příliš moc demokracie, zleva zda kapitalismus nenarazil na své limity. Cena ropy v důsledku ropné krize vzrostla z cca tří dolaru za barel v roce 1973 na 14 dolarů v roce 1974 a vyšplhala se v souvislosti s íránskou revolucí až na 34 dolarů za barel. Spolková republika začala dovážet ropu ve větším množství z Británie a SSSR. Dluh vzrostl ze 47 miliard marek v roce 1970 na 309 miliard v roce 1982. To taky vedlo k napětí v koalici, která měla sice v parlamentu pohodlnou většinu, ale socialisté na rozdíl od liberálů nechtěli škrtat výdaje. Schmidt místo škrtů podporoval investice a rozvoj na straně výroby plus integraci západní Evropy.

Po odchodu de Gaulla (francouzský prezident Giscard d'Estaing byl Schmidtovi velmi blízký a podporoval širší integraci západní Evropy) mohla vstoupit do rodící se Unie i Británie a další země. V roce 1979 proběhly první, byť spíše jen symbolické, volby do Evropského parlamentu. V roce 1978 vzniká systém fixovaných kurzů západoevropských měn, který stojí na imaginární společné měně „evropská měnová jednotka“.

Všechny parlamentní strany ve Spolkové republice, odbory, průmysl vnímali rozvoj jaderné energetiky jako nezbytnou reakce na ropnou krizi. Na druhé straně vznikal velmi silný veřejný odpor, který dokázal, třeba ve srovnání s Francií, velmi omezit realizaci původních plánů. Obava byla nikoli jen přímo z jádra, ale také z toho, co se stane ze státu, když bude mít jaderné elektrárny. Mnohým se zdálo, že takový stát bude muset potlačit demokracii ve prospěch bezpečnosti. Protijaderné hnutí se radikalizovalo až s použitím násilí proti jeho protestům. Jeho základem byla celková nedůvěra ve stát a jeho instituce. Zleva i zprava se ozývaly argumenty, že hrozí návrat k Hitlerovi. Ostatně to bylo nebezpečí vnímané i v souvislosti s hospodářskou krizí.

Tak jako tak vznikala ve Spolkové republice v souvislosti s hledáním vyšší kvality života proti oficiální politice všech politických stran rozmanitá občanská společnost s celým spektrem hnutí včetně feministických hnutí a hnutí za práva homosexuálů. Důraz na kvalitu proti kvantitě se stal pro občanskou společnost zásadní a vedl i ke vzniku strany zelených, souvisel s mírovým hnutím, šířením alternativních způsobů života atd. Inspirace byla hledána v USA, Británii, Francii, často šlo o vyloženě mezinárodní proudy.

Známé ženy se veřejně přiznávaly k tomu, že podstoupily potrat. Začalo se tematizovat také to, že ženy nemají jak skloubit kariéru na plný úvazek s péčí o děti: děti byly ze škol posílány na oběd domů, ve Spolkové republice absentovala politika školních družin. Objevuje se teze, že rozdělení rolí v rodině a společnosti je jen vymyšlený konstrukt a nesouvisí s biologickým pohlavím a že rodina proto není jen soukromou věcí, ale právě v ní koření společenské deformity. Proti levicovému pokrokářství se objevuje konzervativní alternativa. Je sice pravda, že typičtí konzervativci chtěli ponechat status quo nebo dokonce návrat do idealizovaných 50. let, ale v CDU se objevuje myšlenka, že místo dělníků-mužů je třeba upřít pozornost na matky samoživitelky, rodiny s mnoha dětmi nebo lidi tělesně / duševně postižené. V tomto kontextu vzniká i konzervativní agenda spojení kariéry s rodinou u žen.

V čase ropné krize a vysoké nezaměstnanosti nedávalo smysl držet gastarbeitery ve Spolkové republice. Reálné složení této populace bylo rozmanité, původně dominovali Italové. Italové a později Španělé a Portugalci měli v rámci rodící se Unie v zásadě otevřené hranice. Naopak migrace Turků a Jugoslávců měla být omezena. To vedlo k tomu, že se Turci a Jugoslávci rozhodli nevracet a naopak k sobě stahovali rodiny. V důsledku toho se změnilo etnické složení této komunity a nakonec se zosobněním gastarbeitera stal Turek. Když federální vláda ukončila zvaní cizinců za prací, což se dělo mezi lety 1972-75, žilo ve Spolkové republice 4 milionu cizinců (a z toho asi 2,6 milionu přímo gastarbeiterů, zbytek byli rodinní příslušníci) – v roce 1980 to už bylo 4,4 milionu.

Co s nimi? Existovaly v zásadě dvě protikladné koncepce a jejich různé míchání. Konzervativci chtěli, aby si cizinci drželi vlastní kulturu a jazyk, aby se totiž mohli vrátit. Levičáci chtěli plnou integraci. Klíčová byla v obou případech vzdělávací politika, která byla odpovědností zemských vlád, takže třeba v Berlíně převažoval tlak na integraci, v Bavorsku tlak na ponechání vlastní kultury. Federální vláda se snažila hledat nějaký kompromis. K citaci jsem si vybral jakési shrnutí barevnosti občanské společnosti v NSR v 70. letech (srovnejte to s naší normalizací!):

“Those West Germans who made up the alternative milieu were widely diverse in their interests and politics. Uniting them in equal measure was a rejection of mainstream society and the search for new autonomous ways of living. They did not renounce protest action or the hope of reforming society, but those involved in the alternative scene increasingly focused on the individual as the site of change. The focus on individual change fit a general trend: therapy and self-improvement went mainstream in the 1970s, opening the doors to a new culture of self-help books, personal health and exercise regimes, alternative therapies, and New Age spiritualism seeking to address a common sense of alienation. What distinguished the alternative milieu was its insistence that individual well-being could not be achieved within the existing social structures. “Destroy What Destroys You”, a song by the West German band Ton Steine Scherben, captured this sentiment and propelled it to cult status. This deep distrust of established authorities connected the alternative scene to the new social movements and other punks and “freaks” in Western Europe.

Those attached to the alternative scene aimed to change how life was lived in the present, not by talking (a common criticism of the theory-heavy 1960s) but by doing. (…) A few sought to “drop out” or “return to nature”. Some… embraced emotions and spontaneous action. Most focused on opening up spaces and lifestyles where they might eat, work, live, and play according to their own wants and needs; communally organized bookstores, journals, and art exhibitions; neighborhood cafes, organic food cooperatives, and housing co-ops; lawyers' collectives, women's houses, and squatting tenements. The cooperative aspect of these endeavors was not an accident. Rather than class or nationality, it was the deliberate cultivation of close, relaxed personal interactions and emotional warmth that drew people to this new community and that characterized its space and unorthodox living arrangements. Many projects failed before they got going or were short-lived, but enough survived – along with their critique of society – to sustain an alternative scene in Germany today.”

Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (3rd printing 2022), str. 188.

 

Teroristé působící ve Spolkové republice se oháněli antifašismem, antikolonialismem, antikapitalismem a mstili se západnímu Německu i za „genocidu“ ve Vietnamu, zločiny kapitalismu atd. Finance a další podpora šly z komunistického Německa, ale jakousi podporu měli tito levicoví teroristé i v alternativní scéně svobodné společnosti ve Spolkové republice samotné. V očích veřejnosti státu i teroristům škodilo násilí a cokoli, co mohlo připomínat fašismus. Rudý terorismus byl ve skutečnosti politiky a médii asi zbytečně nafouknutý problém a státní protiteroristická opatření včetně zacházení s vězni-teroristy byla spíše kontraproduktivní, zejména pokud jde o obraz Spolkové republiky jako demokratického státu.

Jasnou výjimkou byl zásah speciální jednotky v Africe při osvobození uneseného německého letadla, což představovalo spektakulární úspěch. Jednotka vznikla po teroristickém útoku na mnichovského olympiádě a byla využita pro osvobození letadla v Mogadišu na přímý pokyn kancléře Schmidta. Teroristé se nakonec zničili spíše sami brutalitou svých útoků, čímž odpudili naprostou většinu svých potencionálních sympatizantů, kteří se dali na nenásilný odpor včetně založení strany zelených nalevo od sociální demokracie. Celkově byl terorismus důležitým testem, který většinu populace přesvědčil, že stát není ani fašistický, ani slabý, a že demokracie a pluralita má navrch.

V komunistickém Německu v 70. letech byla Honeckerova politika založena na tom, že jde o stát, v němž byl dosažen socialismus a v němž zároveň lidé mají vlastní národní identitu odlišnou od Spolkové republiky. V roce 1974 vznikla nová ústava, kde se slovo německý vyskytuje jen 4x (když vynecháme slovní spojení „NDR“): německá dělnická třída, německý militarismus a 2x německé odbory. Úsměvné je číst o kličkování režimu v hledání národní identity, což vedlo až k tomu, že dokonce i Bedřich Veliký a Bismarck byli vydáváni za východní Němce ve smyslu komunistického Německa. Všechny tyto pokusy selhaly. Jiným způsobem budování národní identity byl důraz na mezinárodní sportovní úspěchy postavené na systematickém dopingu. Systematicky byla už od škol budována civilní obrana proti případnému útoku ze západu.

V komunistickém Německu vzniká celé spektrum disentu. Disent využívá proti režimu Helsinské dohody. Obecným ideálem je ovšem průměrnost ve smyslu reálných pracovních výkonů (všichni vědí, že někdo pracuje lépe, někdo hůře, ale nemá to relevanci v odměňování nebo ekonomice), vzniká něco jako tuzexový obchod za cílem vysát tvrdou měnu z kapes obyvatel – a oficiálně propaganda si stále dokola protiřečila, když vynášela úspěchy, ale zároveň vyžadovala heroické výkony a oběti. Honecker opakoval, že vládnout proti dělníkům není možné, čímž zakrýval vážné nezdary režimu, který nedokázal naplnit poptávku po spotřebním zboží, měl rostoucí obchodní deficit se Spolkovou republiku a jehož snaha o vývoj a výrobu moderních technologií končila fiaskem. Příkladem mohou být obrovské peníze vržené do vývoje a výroby socialistických polovodičů: výsledek se dostavil po 11 letech úsilí v roce 1988: mnohem dražší (asi stokrát) a méně spolehlivý megabitový chip ve srovnání s tím, co měli na západě, a byl nakonec zavržen. K citaci jsem si ale vybral odstavec o trabantu. Lidé, pokud chtěli trabant, museli čekat ve frontě i deset a více let – a šetřit a šetřit.

“The Trabant or “Trabi”, the East German two stroke automobile, provides a good example for how the state absorbed consumers' money. A small but relatively cheap car produced from 1958 on, it was marketed as a car for the people, a symbol of their modernity and mobility made out of the most modern of materials – plastic. East Germans themselves had a love-hate relationship with the car. Its weak engine and cramped interior were already outdated by the end of the 1960s, its cheap materials and poor construction the subject of countless complaints, and its replacement parts scarce. But for most it was the only car on offer, and relatively affordable. People signed up for a Trabant years in advance, often as soon as they turned eighteen; the waiting list stretched to well more than a decade. And since the state did not offer credit for automobile purchases, that period was spent saving money for the car – thereby removing that potentially inflationary currency from the economy.”

Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsburry Academic 2018 (reprinted 2022), str. 201.

 

Honeckerův režim navzdory tomu, že socialismus byl oficiálně dosažen, se vyznačuje ztrátou víry ve smysluplnost úsilí o socialismus. Lidé se stahují do soukromé sféry a jsou v tom státem podporovaní. Stasi je největším zaměstnavatelem v zemi a dojde to tak daleko, že každý třicátý východní Němec (viz citace náže) s ní nějak spolupracuje. Je schopna infiltrovat disent a podporovat jeho nejednotu. Hlavní odpor k režimu tradičně představuje protestantská církev s vazbami na západ, nicméně i ta uzavírá s režimem v této době dohodu, která jí na jedné straně dává určitou svobodu uvnitř prostor kostelů – které jsou ale stejně prošpikované agenty Stasi – a na druhé straně v rámci jakýchsi mírových aktivit umožňuje smír s režimem. Disent stojí na třech hlavních tématech: životní prostředí, mír, migrace resp. lidská práva.

Životní prostředí je devastováno v souvislosti se stále větším využíváním hnědého uhlí poté, co Sovětský svaz přestává být schopen krýt své satelity před ropnou krizí. Devastace životního prostředí, přítomnost smradu, dehtu, popela je opravdu strašná. I přes důraz režimu na rovnost vznikají tady i jinde velké nerovnosti: geografické, ale i ty spojené s mírou služebnosti a odměn za tuto služebnost. Po uzavření Helsinských dohod přibývá žádostí o emigraci. Východní Německo, Sovětský svaz, ale ani Spojené státy nečekaly, že by někdo mohl tyto dohody brát vážně. NDR to umožnilo získat mezinárodní legitimitu. Na druhou stranu podobně jako v ČSSR Charta 77, i v NDR někteří lidé – naprostá menšina společnosti – chtěli po režimu, aby dodržoval, k čemu se upsal. Samozřejmě to bylo režimem odmítnuto. Někteří lidé ale měli to štěstí, že byli do Spolkové republiky prodáni za tvrdou měnu, kterou stát potřeboval stále více.

S tím, jak se na východě šířila televize, stále více lidí mělo přístup k západnímu vysílání a zejména tudy proniká do komunistického Německa západní kultura včetně punku. Americké džíny jsou módním trendem. Připomnělo mi to video z návštěvy Gorbačova v Berlíně: hodně mladých lidí je tam oblečeno tímto způsobem. Stasi se učila rozlišovat mezi různými směry alternativní kultury a dokonce došla tak daleko, že tolerovala útoky krajní pravice – skinheadů – na levicové punkery. Mírové hnutí bylo pro režim také nebezpečné, pokud se v jeho jádru objevil požadavek na odzbrojení obou stran konfliktu. K radikalizaci disentu přispěla černobylská katastrofa a její „řešení“ ve východním bloku. Většina populace ovšem nebyla na straně disentu a dávala přednost pasivní existenci.

Víra v socialismus prakticky neexistovala. Západní Německo bylo zvláště účinnou lučavkou v tomto smyslu: prakticky všichni věděli, že se tam žije svobodněji a na vyšší úrovni blahobytu. Do komunistického Německa pronikala také sexuální revoluce, ale režim byl prudérní. Např. homosexualita sice nebyla kriminalizována, byla však režimem chápaná jako deviace. Homosexuální hnutí bylo na východě slabší než na západě.

“If the Socialist Unity Party promoted the private sphere as a place of really existing socialism, it also never fully trusted what people did in the privacy of their homes or weekend gardens. For this reason, the Stasi blossomed in both size and importance in what was otherwise a period of détente and relative liberalization. By 1977, the Stasi grew to over 70,000 official employees; in 1989, an estimated 91,000 people worked for the Stasi, making it the GDR's largest employer. In its last two decades the Stasi exchanged brute force and imprisonment (although these measures remained always available) for more subtle methods of preventing and subverting dissident behavior. New recording devices, secret video equipment, and automated letter-opening machines helped Stasi keep tabs on religious leaders and dissident Christians, on conscientious objectors, on those who applied to leave the country, on nonconformist youth, and even on party officials and its own agents. With the information it collected, the agency also sought to break up dissident groups by playing on internal rivalries and disagreements, and to discredit individuals by sending incriminating photographs (sometimes doctored) or anonymous letters to spouses and friends… Many saw as their duty to report to Stasi if asked; others no doubt did it for the thrill or sense of importance it inspired; while some were coerced into cooperating. Whether one worked officially or informally for the Stasi, there was no question that it paid, in favors, privileges, and status. The Stasi's power lay not in its surveillance technology but in its ability to give or withhold goods and jobs. By 1989, roughly one in thirty GDR citizens had assisted the Stasi at one time or another. The state security system and East Germans' participation in it produced a culture of self-censorship and secrecy, and, after 1990, a myth of the Stasi as omnipresent.”

Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (reprinted 2022), str. 206-207.

 

Ještě v roce 1980 Schmidt vyhrál volby a porazil Franze J. Strausse, který vedl jako bavorský premiér koalici CDU / CSU. Straussova CSU byla vpravo od CDU a i když v Bavorsku měl naprosto suverénní pozici – vyhrával všechny volby a vládl jednobarevně – na federální úrovni bylo jasné, že je třeba posunout se více do středu, oslovit mladé lidi, protestanty na severu a ženy. To byl program Helmuta Kohla, který vstoupil do vysoké politiky jako reformista. Schmidt a Kohl se od sebe zas až tak nelišili. V SPD Schmidt představoval pravicové křídlo, zejména v souvislosti s tím, že prosadil instalaci amerických jaderných raket středního doletu ve Spolkové republice jako ustavení rovnováhy proti sovětským raketám SS20. V roce 1979 došlo k íránské revoluci a sovětské invazi do Afghánistánu a détente ustupuje nové geopolitické realitě. Proti instalaci jaderných zbraní vzniklo masivní mírové hnutí, které spojilo širokou občanskou společnost, typicky lidi nalevo od SPD, ale také některé členy CDU, dokonce CSU, představitele církví atd.

Konečný pád kancléře Schmidta je ale spojen s ekonomickými problémy: jeho koaliční partneři z FDP chtěli škrty, které jdou proti prioritám SPD v sociální oblasti, a Schmidt odmítl ustoupit. Kohl spustil hlasování o nedůvěře vládě, což se poprvé a zatím naposledy povedlo. Ve federálních volbách 1983 získali unionisté 49 procent. V těch samých volbách poprvé vstupili do parlamentu také zelení: 5,6 procent. Zelení sice byli nalevo od SPD, jejich identita byla ovšem spíše občanská, alternativní, anti-stranická – a spojovala lidi, včetně několika konzervativců, zejména na základě mírového hnutí a environmentalismu.

CDU v průběhu 70. let procházela opravdu velkou, pečlivě diskutovanou změnou, jejímž plodem se stal nový program, který kladl důraz na svobodu, solidaritu, spravedlnost a obranu existujícího řádu. Obranou existujícího řádu bylo míněno nejen NATO a pershingy, ale taky důraz na spirituálně-morální rozměr života po divokých 60. a 70. letech, kdy sílila poptávka po vymezení se vůči destruktivní mládeži. CDU přitom měla být mladá, nová, reformní. Spolková republika byla pluralitní společností, politicky, kulturně, hodnotově, ale v 80. letech přece jen napříč stranami převažoval důraz na jednotlivce a jeho potřeby a zájmy. K citaci jsem si vybral shrnutí příčin úspěchu CSU v Bavorsku a pár slov o proměně CDU.

“…only the Christian Socials managed to build up a modern election machine, to open the party to the minority Protestants in parts of Bavaria, and to be represented in important ministries at federal level. The party maintained support as well by means of a conservative populism closely identified with the strong personality of Franz Josef Strauss. The party at times adopted anti-foreigner slogans and professed to reject the principles of Ostpolitik (the emphasis on professed – it did not in reality do so). Popular support also rested on success: the Christian Socials put in place economic policies that gradually transformed Bavaria from a relatively backward, agricultural land to a leader in technological innovation. (…)

Christian Democratic leaders meanwhile offered new initiatives in social policy. Heiner Geissler… called to embrace groups that had been marginalized, including women. A few years later, he was joined by Rita Süssmuth, a professor of education and one of the relatively few women professors in the FRG at the time. Süssmuth joined the Christian Democrats in 1981 and quickly rose through its ranks as an advocated for working mothers, a dramatic move for a party that just a few decades before had insisted that a woman's place was in the home. The Christian Democrats had become a home for reformers.”

Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (reprinted 2022), str. 226-227.

 

 

Ve srovnání s Reaganem nebo Thatcher měla Kohlova vláda politiku spíše navazující na kancléře Schmidta. Sociální stát nebyl ani tak seškrtáván jako spíše nezvětšován. Docházelo k privatizacím, ale vztahy s odbory měla tato vláda spíše dobré, ačkoli nezaměstnanost byla po celá 80. léta vysoká. Stále rozšířenější byla práce na částečný úvazek.

Pokud jde o zahraniční politiku, Kohl ve spolupráci s Mitterrandem pokračoval v integraci západní Evropy. Kohl také neměnil Ostpolitiku, dokonce ji rozvíjel do té míry, že přivítal Honeckera na státní návštěvě ve Spolkové republice se všemi poctami. Západoněmecká vláda měla eminentní zájem na stabilitě východního Německa a Gorbačovovým reformám nepřikládala – stejně jako Honecker – význam. Kohl výslovně odmítal sjednocení Německa jako cíl pro blízkou budoucnost. Dokonce zapřisáhlý antikomunista, šéf CSU Strauss sbíral mezi bankéři peníze na půjčku pro Honeckerův režim. Pokračoval také program vykupování disidentů.

Dobou, kdy se společnost ve Spolkové republice skutečně začala vyrovnávat s nacistickou minulostí, byla až 80. léta – a dělo se to spíše k nelibosti konzervativců a velké části populace, spíše té pravicové. Začalo to v roce 1979 vysíláním – na regionálních kanálech – americké minisérie o životě německé židovské rodiny v době holokaustu. Polovina dospělé populace to pravidelně sledovala a způsobilo to hodně odporu a pohoršení. Stejně tak vzbuzovalo odpor, když mladí učitelé poštívali své žáky a studenty, aby se zabývali otázkou, co se stalo s židy, kteří žili před válkou v jejich okolí.

Kohl byl přesvědčen, že problém Spolkové republiky, včetně radikalismu mladých a terorismu, je v tom, že Němci nemohou být hrdí na svou minulost. To vedlo k hledání takové německé identity, vzhledem k níž by byl nacismus aberací. Kohl zdůrazňoval štěstí data narození, tedy že on a většina Němců se narodili v době, kdy nemohli nést za nacismus přímou odpovědnost. Došlo to až tak daleko, že nacistické zločiny byly některými konzervativními historiky uchopovány jako ty méně závažné ve srovnání se stalinistickými. Vznikla tak několik let trvající polemika mezi německými intelektuály, včetně Habermase, na stránkách Frankfurter Algemeine Zeitung a Die Zeit. Zapojil se do ní i prezident von Weizsäcker, sám konzervativec šlechtického původu, který apeloval na to, že 8. květen 1945 byl vlastně dnem osvobození a že Němci se mají vyrovnat s minulostí tím, že opustí nenávist k cizincům, včetně těch v Německu přítomných.

Oproti roku 1950, kdy byla Spolková republika národnostně homogenní, bylo v 70. a 80. letech už nemožné ignorovat druhou a třetí generaci přistěhovalců. Pro jejich integraci, zejména pod vlivem SPD, vznikl speciální úřad. Oficiálně bylo uznáno, že nejde už jen o mladé muže na ubytovnách, ale o celé rodiny. Asi 50 % dětí z imigrantských rodin nedokončilo ani základní vzdělání. Bylo stále jasnější, že je třeba tyto lidi zapojit do společnosti, ačkoli občanství dostali až v roce 2000. Významnou roli v proměně Spolkové republiky v multikulturní společnost hrálo cestování a rozvoj mezinárodní kuchyně napříč celým státem. Němci cestovali po světě, hlavně po jižní Evropě, v souvislosti s tím, že na to měli finančně, ale i pokud jde o větší dovolenou z práce. Dochází ale také k vyčerpání západoněmecké politiky, rozpolcení a krizi sociální demokracie a vážným podezřením vůči politikům všech stran kromě zelených, že na základě korupce podporují firmy, aby obcházely daně. K citaci jsem si vybral pasáž o Nině Hagen, resp. o pluralitě kultury ve Spolkové republice, pasáž, v níž se tvrdí mj. i to, že riziko rozdělení společnosti od mnoha do sebe oddělených bublin mělo své plusy.

“Whereas previously one could speak of a common public sphere, from the 1980s on there was a growing multiplicity of publics – newspapers, television channels, magazines, and the like that catered to a particular subset of the West German population rather than the population as a whole. One might judge the development as isolating; increasingly, different parts of the population could live in their own social and political bubbles. But it also contributed to a vibrant society, a diversification of identities tangible in the multiculturalism discussed above as well as West Germany's thriving gay and lesbian, and in the larger-than-life music personalities like Nina Hagen.

Hagen first rose to stardom in the GDR before emigrating to the FRG in 1976… Before settling down in West Berlin she spent time in London, mixing with the Sex Pistols and earning a reputation as the “Godmother of punk”. In the 1980s, Hagen's style attracted an international audience. From the start to finish, it was unconventional: outrageous outfits, music drawn from punk, heavy metal, and German new wave, and… high theatrics. In 1982 she produced her first English-language album and added reggae, funk, and opera to the mix. Hagen's politics matched her music, impassioned and sometimes bordering on the bizarre… In November 1985, German Vogue made Nina Hagen their cover girl; she was undoubtedly, perhaps even uncontrollably, one of West Germany's new faces.”

Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (reprinted 2022), str. 237-239.