Výbuch nespokojenosti italských studentů je výkřikem v tísni

21. 10. 2026 / Ivan Větvička

 

Itálie je velká země, jejíž jednotlivé regiony se od sebe výrazně liší. Přiznávám, že nemám přehled o tom, co se děje ve všech tamních městech. Ani nevím o všem, co se v posledních dnech stalo v Římě. Pro mne je podstatné, že se k protestům připojili i studenti římské Sapienzy, mezi které patřím. Dvanáctého října si postavili stany před budovou rektorátu a protestují za dostupnější bydlení a proti všeobecné drahotě. Některé studentské organizace zapojené do těchto protestů se účastní také propalestinských demonstrací a požadují přijetí sankcí proti Izraeli. Ve spojení těchto témat nevidím žádnou výhodu. Události v Izraeli se vyvíjejí nezávisle na stavu italského školství. Demonstrace v tomto pojetí vypadají jako všeobecná vzpoura mladých proti systému, a proto nejspíše nepovedou k zásadnímu zlepšení podmínek studentského života.

Přitom situace studentů v Římě a dalších velkých městech v Itálii je naprosto neudržitelná. Podle Římské statistické ročenky z roku 2025 bylo ve městě zapsáno 214 000 vysokoškolských studentů (nejenom ze Sapienzy; do tohoto počtu není zahrnuto dalších 140 000 studentů, kteří se účastnili výuky online). Celková kapacita kolejí byla 7 200 lůžek. Samozřejmě velké procento studentů pochází z Říma a okolí, přesto je počet lůžek na kolejích absurdně nízký. Většina přespolních studentů je odkázána na komerční ubytování, které je v Římě velmi drahé. K tomu připočtěte v porovnání s většinou menších sídel v Itálii vysoké ceny potravin. Studentům navíc komplikují víkendové dojíždění domů četné stávky na železnici, které se často konají právě v sobotu a v neděli. Mnoho Italů si studium v Římě z těchto důvodů dovolit nemůže.

Jako zahraniční doktorand jsem o kolej vůbec žádat nemohl. Byl mi sice přislíben příspěvek do výše 1 400 eur, který bych mohl použít i na ubytování, ale dodnes jsem ho nedostal, přestože jsem se z Říma vrátil v březnu 2025. A člověk není traktor, který odstavíte do stodoly a vyjedete, až budete mít peníze na naftu. Člověk potřebuje jíst, spát v suchu (když už ne v teple)… Klíč od místnosti pro doktorandy jsem na Sapienze dostal až na konci semestru, kdy mi už byl téměř k ničemu. Studium mi zásadně komplikovala nefungující školní administrativa, a to nejenom během dlouhodobého pobytu na přelomu let 2024 – 2025, ale i později.  Následný měsíční studijní pobyt plánovaný na září 2025 jsem musel zrušit a peníze na něj přidělené vrátit jenom proto, že mi na Sapienze nedokázali včas potvrdit příslušné dokumenty. Více jsem o tom psal zde: https://www.blisty.cz/art/136524-jedete-na-erasmus-nevybirejte-univerzitu-jenom-podle-postaveni-v-mezinarodnim-zebricku.html    

Studenti na Sapienze nečelí jenom potížím s bydlením a byrokracií. Narážel jsem také na problematický přístup vyučujících a školitelů ke studentům. Na konzultaci je třeba se objednat několik týdnů předem a samotné setkání pak často proběhne ve formálním duchu, jenom aby proběhlo. Přínos pro studenta je omezený. Slíbené odkazy na odbornou literaturu jsem mailem nikdy nedostal. Ani jednou, navzdory urgencím! Namísto toho se mi třeba dostalo doporučení, abych si našel literaturu na Wikipedii. Jindy, když jsem prosil o kontakt na vydavatelství v Římě, mi bylo doporučeno, abych si našel nakladatele na internetu. Promiňte, ale pro takové rady jsem jako doktorand nemusel jezdit z Prahy až do Věčného města. Vedoucí oboru se ani jednou nepřišel podívat na náš seminář. Když výjimečně ohlásil, že přijde, čekala na něj zaplněná posluchárna. Nedorazil. Na konci semestru jsem požádal vedoucího semináře, aby mi zapsal splněnou studijní povinnost. Napsal mi, abych se za ním ve stanovenou hodinu dostavil do posluchárny. Dorazil jsem včas, zaklepal, ale bylo zamčeno. Rozhodl jsem se počkat opodál na chodbě, zda nedorazí později. Po dvaceti minutách se dveře posluchárny otevřely, vyšel z nich vedoucí semináře, za kterým jsem měl přijít, a namířil si to pryč z budovy. Vykročil jsem za ním. Vedoucí zrychlil. Rozběhl jsem se, on také přidal a začal cupitat po schodech. Já za ním dupal v pohorkách s osmdesátilitrovým batohem na zádech. Chystal jsem se opustit město a jeho podpis jsem nutně potřeboval. Bylo to komické. Doběhl jsem ho až o dvě patra níže, pozdravil a podal mu dokumenty. Bez námitek je podepsal a popřál mi šťastnou cestu. Jeho chování mi dodnes zůstává záhadou. Namítáte, že jsem měl jenom smůlu na učitele? Možná. Ale mí italští spolužáci mají podobné zkušenosti.

Neradostnou situaci na Sapienze ilustruje také například fond geologické knihovny. Chtěl jsem si půjčit geologickou mapu sicilské Etny, největší činné sopky v Evropě. Měli pouze výtisk, který vyšel po roce 1870! Etna je velmi aktivní stratovulkán, jehož povrch se průběžně mění. Za 150 let, jež přibližně uplynuly od vydání mapy, na jejím úbočí přibylo několik mohutných lávových proudů, některé krátery zanikly, jiné se otevřely. Požádal jsem tedy o monografii o carrarském mramoru, pýše italského lomařství. Neměli, musel jsem si ji půjčit jinde. 

Sapienza opravdu není v dobrém stavu a pobyt tam mi studium více komplikoval, než usnadňoval. Bylo pro mne nesrovnatelně efektivnější shánět informace, literaturu, ubytování a další podporu mimo školu. To je velmi smutné vzhledem k tomu, že se jedná o největší italskou univerzitu.

Současné protesty jsou naprosto zákonitým vyústěním úpadku školy.

 

Poznámka I.

Studijní pobyt v Itálii jsem nakonec přežil a řádně absolvoval. Zhubl jsem ale z 85 na 70 kg. Přispělo k tomu také to, že jsem bydlel 450 km od Říma ve vsi, kam nejezdil od vlaku autobus, přestože podél silnice byly zastávky s vyvěšeným jízdním řádem. A tak jsem chodil pěšky, do svého orlího hnízda mezi majestátními skalnatými štíty jsem to měl 10 kilometrů a 800 výškových metrů. Když jsem se vydal do údolí pro zásoby a nikdo mě nesvezl, dopřál jsem si dvacetikilometrový výlet s převýšením 1 600 m.    

Poznámka II.

Navzdory všem útrapám hodnotím studijní pobyt v Itálii jako přínosný. Potkal jsem tam mnoho nesmírně zajímavých a milých lidí, zejména v Apuánských Alpách, kde mi bylo uděleno právo podílet se na stavbě vánočních vater. Itálie je krásná přepestrá země s kulturním dědictvím, které nelze poznat za jeden lidský život. Některé základní funkce státu ale kolabují, ať už se jedná o veřejnou dopravu nebo univerzity.