Začíná Evropa v otázce Ukrajiny střízlivět?

29. 10. 2026

Tento morální apel vykresluje konflikt jako souboj dobra se zlem, v němž jedna strana musí vyhrát a druhá prohrát. V tomto světle nemají Evropané jinou možnost než se sjednotit za Ukrajinou a zastavit ruského prezidenta Vladimira Putina.

Ne všichni evropští lídři však hovoří tímto způsobem. Na úterní tiskové konferenci v Oslu, kde vystoupil Zelenskyj, norský premiér Jonas Gahr Støre a finský prezident Alexander Stubb, zazněla řada konstruktivních vyjádření o ukončení konfliktu. Stubb uvedl, že summit v Oslu byl výsledkem „podstatného pokroku“, kterého se podařilo dosáhnout „mimo pozornost médií“. Støre zdůraznil, že „Evropa musí sedět u jednacího stolu“, aby zajistila „trvalý mír“. Zdá se tedy, že Evropa není v otázce vyjednaného konce války jednotná.

Summit v Oslu není žádným překvapením; finští a norští představitelé si pro něj připravovali půdu již několik měsíců. Na Varšavském bezpečnostním fóru minulý týden se norský ministr zahraničí Espen Barth Eide vyhnul obvyklému černobílému pohledu na ukrajinské vítězství či kapitulaci. Zdůraznil, že jelikož za válku nyní platí Evropané, měli by také vést diplomatická jednání k jejímu ukončení. Eide poznamenal, že mírová dohoda by mohla zajistit demokratickou, nezávislou Ukrajinu integrovanou do EU, která by si zachovala 80 % svého původního území. Když tento názor prosazoval mezi svými evropskými kolegy s tvrdším postojem, volil spíše tón naděje než strachu. V rozhovoru z minulé soboty Eide poznamenal, že Evropa musí přispět konkrétními návrhy na poválečnou bezpečnostní architekturu: „Z dlouhodobého hlediska se po válce musíme vrátit k normálním vztahům s Ruskem (...) nějaký řád musí být obnoven.“

Během své nedávné návštěvy v Norském institutu mezinárodních vztahů přednesl Stubb doplňující argument. Znovu zdůraznil svůj postoj k „realismu založenému na hodnotách“ a tvrdil, že evropské státy by měly zůstat věrné svým zásadám, avšak konflikt nevyřeší tím, že se budou striktně držet morální převahy. Stubb vyzval publikum, aby si zachovalo „chladnou hlavu“; podpora „válečné mentality“ by totiž téměř znemožnila představit si budoucí mír.

Eide a Stubb se ubírají jiným směrem než ti, kdo tvrdí, že „vítězství“ nad Ruskem – jakkoli definované – je nezbytnou podmínkou pro budoucí evropskou bezpečnost. Odmítají mantru bývalého generálního tajemníka NATO Stoltenberga, že „zbraně jsou cestou k míru“, a zdůrazňují vojenskou realitu, podle níž ani jedna ze stran nemá prostředky k rozhodujícímu vítězství.

Jedná se o střízlivé uznání reality. Ofenzivní akce obou stran opakovaně selhaly a nepřinesly žádný průlom. Náklady pro obě válčící strany neustále rostou, zatímco zisky jsou stále skromnější. Evropa, Ukrajina a Rusko uvízly v patové situaci a válku nelze vyhrát za podmínek, které si stanovila kterákoli ze stran.

Pokračování v současném kurzu přináší problémy všem stranám. Putin čelí přehřáté ekonomice a rostoucí únavě i úzkosti ve společnosti. I kdyby Rusko ničilo ze vzduchu stále více ukrajinské infrastruktury, pozemní ofenzívy by mu pravděpodobně přinesly jen těžké ztráty. Situace Ukrajiny je samozřejmě ještě těžší. Její chronický nedostatek vojáků vedl k zintenzivnění nucené mobilizace a ke zvýšení sociálního napětí. Ukrajina, blokovaná na moři a bombardovaná ze vzduchu, má navíc nedostatek peněz i zbraní a neustále apeluje na západní spojence, aby tyto mezery zaplnili.

Evropská koalice podporující Ukrajinu sama čelí vážným problémům. Mnoho evropských států bojuje s krizí státního dluhu, zatímco náklady na válku rostou. EU se nepodařilo přesvědčit Belgii, aby k financování války využila zmrazená ruská aktiva. Mezitím je krutou realitou, že od začátku války utratila Evropa více za dovoz ruských energií než za zbraně pro Ukrajinu.

Zároveň se ukrajinské kampani intenzivních úderů hluboko v ruském vnitrozemí – podporované Evropany a schválené Trumpovou administrativou na jaře 2026 – nepodařilo vyvinout na Putina dostatečný tlak, který by ho přiměl k uzavření příměří. Bez amerických zpravodajských dat a dodávek zbraní postrádá Evropa prostředky k tomu, aby v tomto úsilí pokračovala sama. Neexistuje žádný realizovatelný evropský válečný plán, pouze reaktivní krizové řízení a ad hoc řešení týkající se Ukrajiny, doprovázená opakovaným zveličováním hrozby ruské „hybridní války“.

Úterní setkání v Oslu nabízí cestu ven z této chaotické situace. Jak řekl Stubb na tiskové konferenci: „Mír vyžaduje trpělivost. Válka však bohužel nečeká. Lidé umírají každý den. Naším úkolem je udělat vše, co je v našich silách, abychom ji ukončili.“ Norsko a Finsko zdůrazňují naléhavost ukončení této nesmyslné války. S odkazem na nedávné neshody mezi Trumpem a Zelenským Støre radil, aby se lidé nezabývali minulostí: „Teď záleží na tom, co nás čeká.“

Ve stejný den Kaja Kallasová obvinila Trumpovu vládu, že se snaží „donutit Ukrajinu ke kapitulaci“ podle „Putinových podmínek“. Dánská premiérka Mette Frederiksenová zase vykreslila Ukrajinu jako jedinou ochranu Evropy: „Pokud necháme Ukrajinu padnout, otevřeme Rusku cestu k postupu do dalších částí Evropy.“

Lze pochopit obavy, že pokud by se Ukrajina stala neutrální zemí s omezenými ozbrojenými silami, Rusko by získalo nad Evropou navrch. Nikdo nechce, aby Moskva násilím diktovala podmínky evropské bezpečnostní architektury. V této chvíli by však odmítnutí „špinavé dohody“ ze strany Evropy mohlo znamenat, že budeme v příštích šesti měsících bezmocně přihlížet zničení Ukrajiny. Jak by takový výsledek zlepšil evropskou bezpečnost nebo prestiž?

Norsko a Finsko nabídly nejkonstruktivnější evropskou reakci na americkou diplomacii od Trumpova návratu do Bílého domu. Nabízejí Evropě nový jazyk trpělivé diplomacie, který by nahradil maximalistickou rétoriku. To je v souladu s předchozími zkušenostmi obou zemí s mediací a budováním mostů s Ruskem. Zároveň to uznává základní skutečnost: všechny vleklé války, které nebyly rozhodujícím způsobem vyřešeny na bojišti – což je drtivá většina z nich – končí vyjednanou dohodou mezi agresorem a obráncem. K zajištění takového výsledku je souhlas Ameriky naprosto nezbytný.

Mainstreamová analýza se zdá být neschopná tyto skutečnosti přijmout. Uvízla v morálním pózování nebo v šíření strachu. Stále se vede jen málo seriózních diskusí o tom, jakých kompromisů by mohlo být dosaženo. Osmadvacetibodový plán, který v roce 2025 vypracovala americko-ruská diplomacie, by neměl být zaměňován s kapitulací Ukrajiny, ani není receptem na to, jak z ní udělat Bělorusko. Ukrajina by vstoupila do EU, obdržela pomoc na obnovu a zachovala si ozbrojené síly na úrovni srovnatelné s Finskem. Je čas vrátit se ke klíčovým bodům, na nichž musí být dohoda postavena.

Rusko reagovalo na návrhy zaslané z Osla kladně. Ukrajina, Rusko a USA se podle Zelenského dohodly na třístranném summitu v listopadu. Klíčovou otázkou nyní zůstává, zda ostatní evropské vlády vezmou osloskou iniciativu vážně a dohodnou se na tom, kdo může Evropu při těchto jednáních zastupovat. Dmitrij Peskov, Putinův tiskový mluvčí, opatrně uvítal myšlenku, že by Evropu mohl zastupovat právě Alexander Stubb.

Umírněnější rétorika Finska a Norska je zásadním prvním krokem ke společnému evropskému poznání, že pokračování války v její současné podobě je kontraproduktivní.

 

Celý článek v angličtině ZDE