Evropa přešla od vedení diplomacie vůči Íránu k otrockému následování USA

29. 10. 2026

Před deseti lety, 25. října 2016, přijal Evropský parlament zprávu o vztazích s Íránem, která přesně ztělesňovala toto chápání státnického umění. Zpráva, vypracovaná pod vedením britského europoslance Richarda Howitta, nabízela perspektivní strategii pro spolupráci s Teheránem po uzavření jaderné dohody z roku 2015 – diplomatického úspěchu, v němž Evropská unie a její členské státy, Spojené království, Francie a Německo, sehrály vedoucí roli.

Jako poradce pro zahraniční politiku v Evropském parlamentu jsem měl tu čest úzce spolupracovat s Howittem během přípravy zprávy, jednání i jejího konečného přijetí, včetně poznávací cesty do Teheránu. Zpráva byla přijata drtivou většinou 456 hlasů proti 174, přičemž 67 poslanců se zdrželo hlasování.

Její význam však daleko přesahoval pouhá parlamentní čísla: představovala okamžik, kdy se Evropa jevila jako schopná jednat. Spolupráce s Íránem byla pragmatickým nástrojem k prosazování evropských bezpečnostních a ekonomických zájmů, k podpoře umírněnosti v Íránu a ke stabilizaci Blízkého východu.

Nyní – o deset let později – jsou vztahy mezi EU a Íránem v troskách. Evropa ztratila velkou část svého ekonomického vlivu, její diplomatický vliv se dramaticky snížil a její role při řešení bezpečnostních krizí v regionu se stala okrajovou.

Abychom pochopili rozsah tohoto úpadku, je třeba se ohlédnout zpět a uvědomit si, jak pragmatický a ambiciózní byl kdysi evropský přístup.

Howittova zpráva navrhovala rozvíjení vztahů v klíčových oblastech, včetně politického dialogu, obchodu, akademických výměn, lidských práv a regionální bezpečnosti. Nabízela evropské odborné znalosti Íránu při plnění kritérií Finanční akční skupiny (FATF) – což byl klíčový krok směrem k ekonomické reformě.

Zpráva se odchýlila od mantry, kterou již léta prosazovaly jestřábí kruhy v USA, Izraeli a některých arabských hlavních městech, které Írán vykreslovaly jako jediný zdroj regionálních nepokojů. Místo toho uznala Írán jako nepostradatelného aktéra při řešení konfliktů v Sýrii, Iráku a Jemenu. Vyzvala evropskou diplomacii, aby podporovala sblížení mezi Teheránem a Rijádem – výzvu, na kterou o několik let později reagoval Peking, nikoli Brusel.

Zásadní je, že zpráva nezůstala pouhým cvičením v parlamentní rétorice. Jen několik týdnů po jejím přijetí Rada EU pro zahraniční věci podpořila parlamentní přístup k dialogu s Teheránem. Podpořila také zřízení delegace EU v Teheránu. Jedná se o případ, kdy parlamentní diplomacie přispěla k utváření širšího politického postoje EU.

Reakce na zprávu byly poučné. Národní íránsko-americká rada (NIAC) se sídlem ve Washingtonu ji uvítala s nadšením. Její zakladatel a tehdejší předseda Trita Parsi, dnes výkonný viceprezident Quincy Institute, ocenil strategii rozšiřování vztahů a zároveň varoval před obnovenou izolací a vojenskými hrozbami.

Snad nejlepším důkazem dopadu zprávy je její nepřátelské přijetí ze strany proizraelských skupin, jako je AJC Transatlantic Institute (TAI), bruselská pobočka American Jewish Committee.

Kritici zprávy neúnavně šířili falešné dilema mezi obranou lidských práv a navázáním dialogu s Teheránem. Zpráva však obsahovala podstatnou kritiku íránské bilance v této oblasti, včetně podnětů od organizace Human Rights Watch.

Navrhli jsme zakotvit diskusi o lidských právech do širšího rámce dialogu, namísto pouhého vydávání odsudků. „Vědomě ohrožují vliv, který na Írán máme, a snižují, nikoli zvyšují, pravděpodobnost zlepšení v oblasti lidských práv,“ jak uvedl Howitt během parlamentní debaty.

Reakce z Teheránu byly stejně poučné. Mluvčí ministerstva zahraničí uznal, že „v dokumentu existuje řada slibných bodů, které mohou rozšířit vztahy mezi EU a Íránem.“

Avšak i na íránské straně se našli ti, kteří tyto diplomatické snahy mařili. Mohammad Javad Larijani, tehdejší generální tajemník Vysoké rady pro lidská práva íránské soudní moci, vznesl námitky proti zřízení delegace EU v Teheránu s tím, že by mohla zasahovat do vnitřních záležitostí Íránu.

Toto tvrzení je však absurdní: 22 z tehdejších 28 členských států EU, včetně Spojeného království, již mělo v Teheránu velvyslanectví, zatímco EU měla delegace v mnoha zemích, jejichž vlády měly s Bruselem zásadní neshody.

Larijaniho námitka odrážela podezření v některých kruzích íránské politické elity, že užší vztahy se Západem by mohly vést k politické subverzi. To posílilo právě ty evropské hlasy, které vykreslovaly spolupráci s Teheránem jako marnou či dokonce nebezpečnou.

V letech 2015 a 2016 se však zdálo nepravděpodobné, že by sabotéři na obou stranách mohli pozitivní vývoj zvrátit. Existoval důvod se domnívat, že JCPOA byla podle tehdejší šéfky zahraniční politiky EU, Federicy Mogheriniové, skutečně pouze minimem, nikoli maximem pro vztahy mezi EU a Íránem.

Tento optimismus se ukázal jako tragicky krátkodobý.

Když prezident Donald Trump v roce 2018 jednostranně vystoupil z JCPOA, a to navzdory dodržování dohody Íránem v té době, EU se formálně postavila proti rozhodnutí Washingtonu. Rozdíl mezi prohlášeními EU a její schopností jednat v zájmu zachování dohody se však brzy stal bolestivě zřejmým.

Evropské společnosti se pod hrozbou sekundárních sankcí ze strany USA z Íránu stáhly. Banky odmítaly provádět transakce. EU se pokusila zachovat obchod prostřednictvím mechanismů, jako je INSTEX. Ty se však ukázaly jako zcela nedostatečné. Slibované ekonomické přínosy dohody pro Írán se nikdy nenaplnily.

Mezitím přijaly samotné země E3 (Velká Británie, Francie, Německo) v mylné snaze uspokojit Trumpa vůči Íránu stále tvrdší postoj. Obviňovaly ho z destabilizace regionu a vývoje balistických raket. Právě toto obvinění vyvolalo v Teheránu obzvláštní rozhořčení, jelikož tytéž evropské země zvyšovaly dodávky sofistikovaných zbraní regionálním rivalům Íránu. Z pohledu Teheránu byly jeho rakety životně důležité pro národní obranu.

Poučení pro Teherán: Evropa sice mohla nesouhlasit s Washingtonem, ale nebyla schopna jadernou dohodu ochránit. Tato neschopnost byla pravděpodobně hlavním faktorem následného příklonu Teheránu k Moskvě. Tento krok vedl k tomu, že Írán podpořil nelegální invazi Ruska na Ukrajinu výměnou za vojensko-technickou spolupráci. A to zase vedlo k tomu, že se vztahy mezi EU a Íránem stále zhoršovaly.

Důsledky tohoto selhání se jasně projevily během americko-izraelských válek proti Íránu v letech 2025 a 2026. Místo toho, aby Evropa fungovala jako nezávislý diplomatický most schopný zprostředkovávat jednání mezi Washingtonem a Teheránem, měla potíže definovat si smysluplnou roli.

Německý kancléř Friedrich Merz izraelskou agresi bezvýhradně podpořil a notoricky ji oslavoval tím, že Izrael za Evropany dělá „špinavou práci“. Jediným významným evropským lídrem, který se jednoznačně postavil proti této agresi, byl španělský premiér Pedro Sánchez. Tento politik zakázal využívání španělských vojenských základen pro tuto válku navzdory Trumpovým pokusům donutit Madrid k poslušnosti.

Zatímco Evropa kdysi vedla diplomacii s Íránem, nyní se omezuje na vydávání nevýrazných a bezzubých prohlášení, zatímco Pákistán, Turecko a státy Perského zálivu se staly významnějšími diplomatickými aktéry.

 

Celý článek v angličtině ZDE