K výročí 17. listopadu: jak padl komunistický systém v Evropě podle Gorbačovova životopisu, druhá část

29. 10. 2026 / Boris Cvek

 

 

Na druhou stranu Andropov byl už starý a těžce nemocný. V době, kdy se kvůli selhání ledvin nebyl schopen moc hýbat, sovětská armáda sestřelila korejské civilní letadlo nad sovětským územím. Andropov prý v soukromí zuřil na generály, ale při jednání vedení země se toho neodvážil. Gorbačov dokonce argumentoval tím, že to letadlo bylo nad sovětským územím příliš dlouho a že pokud došlo k omylu, měli Američané dát vědět. Nicméně Gorbačov si zároveň k sobě zval různé experty a v sejfech měl návrhy reforem. Oficiálně nemohl nic. Jednou řekl odborníkům: kdybych tam napsal, co chcete vy, myslíte, že bych tu zítra ještě byl? V každém případě Andropov chtěl Gorbačova za svého nástupce. Povzbuzoval ho, aby se zajímal o všechny aspekty stavu země a byl připraven převzít vedení. Nicméně když na smrtelné posteli v nemocnici po svém pobočníkovi poslal do Kremlu vzkaz, rukou napsaný, že Gorbačov má být jeho nástupce, Ustinov a Tichonov tento vzkaz zničili a rozhodli se, že chtějí raději Černěnka, s nímž se lépe manipulovalo.

Když pobočník chtěl sdělit, co se děje, umírajícímu Andropovovi, bylo mu vyhrožováno. Andropov se o pravdě i tak dozvěděl, ale nezmohl už nic. Gorbačov navíc nástup Černěnka uvítal s tím, že až ten zemře, bude jeho následnictví naprosto nezpochybnitelné. Tak to fungovalo: žádné volby, prostě palácové puče. Palácový puč udělal Andropov a po něm Ustinov s Tichonovem. Gorbačov si i proto získával už před nástupem k moci klíčové spojence. Výmluvný je příběh jeho týdenní návštěvy v Kanadě, kde se sblížil s velvyslancem Jakovlevem. Oba chtěli zejména právní stát, aby zákony byly zákony a nikoli nástroj v rukou několika vyvolených.

“Visiting him in the hospital in December, Gorbachev saw “totally different person. He was "”puffy-faced and haggard. His skin was “gray-green, even blue-green.” His eyes were “dim: he barely looked up ... I exerted every effort to look away, to somehow disguise my shock.” According to Andropov aide Arkady Volsky, Andropov tried to name Gorbachev his successor from his hospital bed. Andropov was too sick to address the Central Committee at the end of the December, but when Volsky picked up Andropov’s final text at the hospital, he found that his boss had scribbled the following instruction - that “during my forced absence from the Politburo Mihlail Sergeyevich Gorbachev be charged with chairing its sessions”. This was a clear signal – so clear that Chernenko and his backers, particularly Prime Minister Tikhonov, arranged to excise it from the speech read ti the plenum. Volsky was about to telephone Andropov when a conservative Central Committee official, Klavdy Bogolyubov, warned him. “If so, that will be the last phone call you ever make.” Andropov found out anyway and cursed Volsky up and down, but was too weak to do anything about it. Volsky wasn’t surprised at the outcome, having previously overheard Ustinov whisper to Tikhonov, “Kostya (Chernenko) is an easier person to deal with than Misha (Gorbachev).”

Andropov died on February 9, 1984, after a mere fifteen months in office. His death was “hard on me”, Gorbachev recalled. “There wasn’t a single person in the leadership to whom I was so closely attached. (...) Gorbachev could get quite sentimental about his mentor-not-quite-friend. He often recalled their times together in the North Caucasus foothills. “A starspeckled sky, a blazing campfire, and Yuri Andropov gazing at the flames in a moment of dreamy revelation...” (...) Andropov, with his Stalinist training and his long stint in the KGB, didnt dare “embark on radical change, any more than Khrushchev.” Perhaps “fate ordained” that he would die before people became "disillusioned with him”.”

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 191-192.

 

Za Černěnka byl Gorbačov mužem číslo dvě režimu, ale jeho odpůrci dělali, co mohli, aby ho upozadili. Vsadili na to, že nástupcem Černěnka bude šéf moskevských komunistů Grišin, házeli klacky pod nohy ideové konferenci, kterou Gorbačov prosazoval a kde měl pak velký projev (který ale nebyl otištěn v oficiálním stranickém listu). Gorbačov měl jednu výhodu proti všem svým protivníkům: byl ve srovnání s nimi mladý. Jeho konkurenti měli kolem 70 let a nebyli na tom zdravotně dobře. Nejhůře na tom byl Černěnko, který měl těžký emfyzém, dusil se, nebyl schopen pořádně mluvit. V Sovětském svazu z těch posledních let vlády Brežněva, Andropova a Černěnka převládl pocit, že země potřebuje konečně někoho, kdo bude zdravý a bude fungovat. Značná část věrchušky se toho na druhou stranu bála. Když nebohý Černěnko naznačil, že by chtěl do důchodu, bylo to odmítnuto... za tři dny pak zemřel.

Gorbačov ještě za Černěnka podnikl jako šéf „parlamentní“ (v knize je to slovo důsledně v uvozovkách, protože v Sovětském svazu nic jako parlament nebylo) delegace dvě zahraniční cesty. Jednak jel do Itálie na pohřeb šéfa tamní komunistické strany. Ohromilo ho, že na pohřbu byly spontánně stovky tisíc lidí, představitelé ostatních stran a prezident republiky se poklonil před rakví. Takovou komunistickou stranu chtěl mít v Rusku: stranu, které si budou lidí vážit spontánně, bez strachu, kterou budou ctít i oponenti.

Ještě vážnější důsledky měla cesta do Británie. Tam jel na pozvání premiérky Thatcher. Ta se už delší dobu snažila pochopit, co se děje v Kremlu, hledala rady odborníků, až se dostala k tvrzení Zdeňka Mlynáře, že Gorbačov je v zásadě demokrat. Pozvala ho tedy do Británie. Gorbačov nejprve nechtěl jet, ale nakonec pozvání přijal. Došlo k osobním, ostrým debatám. Britové žasli nad tím, že sovětský politik je spontánní, usmívá se, mluví spatra, ba je vzdělaný. Thatcher krutě tlačila Gorbačova do kouta například otázkami, proč Sovětský svaz neotevře hranice, aby lidé mohli na Západ, tvrdě hájila tržní a demokratické principy, nicméně Gorbačov se nenechal a různě kličkoval (zjevně říkal věci, kterým sám nevěřil, například, že lidem v Sovětském svazu se žije dobře, dokonce zval premiérku, ať se přijede sama podívat).

Nejvíce Gorbačova rozzuřil šéf labouristů kvůli zájmu o osud disidentů, tam Gorbačov nasadil tradiční sovětskou rétoriku: tohle je naše věc, můžete taky dostat do zubů, nechtějte, abychom ukázali, kde porušujete lidská práva vy! Thatcher nakonec ale prohlásila, že má Gorbačova ráda. Udělalo na ní vliv i to, že vytáhl článek z NYT o možných následcích jaderné války. Hned pak letěla do USA, aby informovala Reagana o tom, jaký na ni udělal Gorbačov dojem. Nicméně tohle nebylo nic, co by hrálo nějakou roli v domácí politice, a pokud ano, tak zahraniční úspěchy Gorbačova budily závist a pohoršení. Nakonec Gorbačov (byl tam i se ženou, které se věnoval Denis Thatcher, pro nějž to byla velká zkouška, protože chtěl hrát golf a místo toho musel poslouchat při prohlížení knihovny komentáře k britským filozofům) odletěl z Británie předčasně, protože zemřel Ustinov.

Gerontokracie se začala hroutit. Když pak zemřel Černěnko, v noci, v den jeho smrti, se sešlo politbyro. Gorbačov navrhl odložit jednání o tom, kdo se stane vůdcem, nicméně i tak se muselo rozhodnout, kdo bude v čele pohřební komise – a takový člověk pak býval zvolen za vůdce strany a země. Grišin, který měl být hlavní konkurent, navrhl Gorbačova. A tím se vlastně celá opozice rozsypala. Starý Gromyko, který Gorbačova nechtěl, udělal „deal“ a za podporu si nechal dát slib formálního muže číslo jedna státu. Takže nakonec ti starci, ačkoli nechtěli, tak nějak museli. Gorbačov byl brzy „zvolen“ jednohlasně polibyrem. Když ho představovali Ústřednímu výboru jako „kandidáta“ (bylo ale nemyslitelné, aby Ústřední výbor volil jinak), spustil se obrovský potlesk. Většina byla ráda, že Černěnko je mrtvý a že přichází mladý a reformátorský člověk. Pozoruhodné je, jak všichni členové politbyra v projevech Gorbačova chválili. Bez ohledu na to, co si mysleli. Jedním z důvodů bylo i to, že to chtěli mít s novým šéfem dobré, druhým – a silnějším – bylo to, že to tak bylo zvykem. Gorbačov navíc jednomyslnost chtěl a obecně nebylo možné očekávat, že hned na začátku začne hlásat a dělat věci jinak. Naopak potvrdil Brežněvovu a Černěnkovu linii. Všechno to byla jen hra. „

Listening to Gromyko, Gorbachev “felt agitated: Never before had I heard such words about myself, such high praise.” But what did he expect? What else could Gromyko have said on such an occasion? Especially since the part he was playing, vouching for the new leader on behalf of the old guard, was part of the deal that would make him head of state. Ritual kowtowing was the de rigueur for everyone. Even Tikhonov, Grishin, and Romanov had done it, and Gorbachev own homage to Chernenko was thoroughly disingenuous. What made Gromyko “seem sincere”, Gorbachev explains, was that he spoke without a text. Chernyaev confirms that Gromyko’s tone “wasn’t customary: it sounded “more relaxed and less hackneyed” than usual. But there was more to it than that. Gromyko cleverly emphasized virtues that Gorbachev most esteemed in himself. In the excitement of the moment, with his improbable dream about to come true, Gorbachev suspended disbelief, allowing himself to believe that Gromyko believed in him, or at least that what Gromyko said was true. When Gromyko first mentioned Gorbachev’s name, Chernayev remembered, the hall exploded in an ovation, comparable to the one that greeted Andropov’s election, nothing like the sour applause that followed Chernenko’s. The ovation rose in waves and did not abate for a long time.” During his time, remembers Boldin, all eyes were on Gorbachev, who “sat for a while head bowed, then looked up and tried to halt applause. His gesture, however, had the opposite effect”.”

Willaim Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 212.

 

Gorbačovova první cesta po zvolení do čela Sovětského svazu vedla do Leningradu, kde se normálně bavil na ulici se zástupem lidí. Mluvil spatra, přirozeně. Bez jeho vědomí to bylo nahráno a nakonec, ačkoli se tomu zprvu bránil, bylo rozhodnuto, že to bude vysílat televize. V celé zemi to způsobilo obrovský zájem. Lidi žasli nad tím, že mají normálního vůdce, že mluví jako normální člověk, že je energický atd. Ohromující bylo i to, že své projevy říkal spatra (dobový vtip: bylo tomu tak proto, že neumí číst).

Nadšení bylo velké. Jenže Gorbačov fakticky nevěděl, jak má postupovat s reformami. Měl několik možností. Jednak mohl pokračovat v Andropovově cestě pokusu o disciplinaci společnosti, ostatně už byl zahájen boj proti alkoholismu. To ale nikam nevedlo. Další možnost byla pokusit se zajistit co nejdříve přístup běžných lidí ke konzumnímu zboží, ale na to ekonomika neměla. Sovětský svaz v té době dával na zbrojení nejméně tolik jako Spojené státy, a přitom jeho ekonomika byla čtvrtinová. Když se Gorbačov ptal šéfa generálního štábu, proč Sovětský svaz potřebuje stále zbrojit, dostal pozoruhodnou odpověď: my jsme s velkým úsilím dostali výrobu zbraní na západní úroveň, jsme stejně dobří jako Američané, a nyní máme místo toho vyrábět hrnce a pánve?

Další možnou cestou byla cesta čínská: začít liberalizací zemědělství a pokusit se oživit ekonomiku. Objektivně na to ale zřejmě sovětské zemědělství nemělo, bylo mnohem více zničené kolektivizací než to čínské. Kromě toho byl Gorbačov uveden v omyl vládními odborníky, kteří poukazovali, mylně, na to, že čínská cesta nefunguje. Další možností byly reformy pražského jara, ale o těch nikdo nevěděl, kam by vlastně vedly. Přesto se Gorbačov vydal právě touto cestou. Jednoho se chtěl držet za každou cenu: žádné násilí, žádná revoluce, všechno musí jít postupně. V roce 1985, kdy se stal vůdcem Sovětského svazu, věřil v možnost budování socialismu podle Lenina (k Leninovi se hlásil ostatně ještě v roce 2005).

Chápal, zcela iluzorně, pozdního Lenina jako demokrata, který ukazuje cestu k socialistické společnosti, v níž bude využitá svobodná kreativita lidí a moderní vědeckotechnický pokrok. Postupně tuto víru v možnost reforem ztrácel. Taky představa pomalé evoluční změny vzala časem za své: všechno dostalo obrovskou dynamiku a Gorbačov nakonec dělal dalekosáhlé reformy, které nechtěl. Cesta k divokému kapitalismu byla otevřena až Jelcinem.

Poté, co se stal Gorbačov generálním tajemníkem, politbyro a vedení země nebyly připravené na reformy, rozhodně ne na ty, jaké chtěl Gorbačov. Velmi obtížně hledal spojence, a i ti nejbližší se nakonec většinou obrátili proti němu, včetně Jelcina, kterého vytáhl z pozice lokálního bosse do politbyra právě Gorbačov. Šéfem KGB udělal Andropovova muže, který na začátku byl naprosto loajální, v roce 1991 se ale postavil do čela puče a celý život pak říkal, že největší chybou KGB za celou dobu její existence bylo, že nepochopila nebezpečí, které Gorbačov představoval.

Gorbačov jako šéf strany měl obrovskou moc, dosazoval všude své lidi, podařilo se mu postupně odejít klíčové brežněvisty, kteří ale už beztak měli kolem 80 let. Autor dvakrát v různých kontextech zmiňuje neochotu Gorbačova děkovat svým pomocníkům nebo dávat najevo, že je potřebuje, že na nich závisí. Byl mnoha lidmi vnímán jako povýšený a arogantní, ale jinými zase naopak. Velmi hodně pracoval, zároveň žil v úžasném luxusu, měl k dispozici Brežněnovy lovecké dače atd. Gorbačov do debat politbyra a ústředního výboru přinášel otevřenost debaty, svobodu názoru, odmítal staré formy oficiálního patolízalství, prostě už nechtěl být uctívaným carem, jako byl Brežněv.

“Gorbachev set a new democratic tone in the way he conducted Politburo meetings. Introducing topics for discussion, he kept his own remarks brief before inviting others to speak. But he showed his colleagues a selection of letters from ordinary citizens containing reviews of his appearances around the country. The reactions were “very moving, Chernyaev noted in his diary. “Tongues have been loosened. People are writing candidly, powerfully, without looking over their shoulders... People are unbosoming themselves of everything they’ve stored up during the Brezhnev and Chernenko eras.”

During a Central Committee plenum on October 15, 1985, a province party boss from Kazakhstan began to rave about “Comrade Gorbachev’s Bolshevik style and Leninist approach", about "how fortunate we are to have such dynamic leadership.” Gorbachev blew up, “why do we need this here? Gorbachev this, Gorbachev that. Gorbachev’s style? Why should we keep picking at this?” The speaker hurried on to the end of his speech. Central Committee members who had applauded his praise of their leader erupted in an ovation when Gorbachev rejected it.”

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 229.

 

Bodem obratu byla katastrofa v Černobylu. Gorbačov sám rozděloval svůj života na před a po Černobylu. Ale už na začátku roku 1986 se ukazovalo, že narazil do zdi. Začal totiž s velkým entuziasmem program tzv. akcelerace, to bylo to hlavní slovo, které mělo v zásadě zmobilizovat lidi k většímu výkonu. Dopadlo to tak, že když řečnil k dělníkům o nutnosti lepší práce a vyšších výkonů, stál před Potěmkinovou vesnicí. Sám to pořádně nevěděl, protože reálný stav země byl před jejím vedením tajen. Brežněv nechtěl vědět pravdu, tak se zavedla praxe utajování fakt.

Už první reálný zásah do společnosti dopadl katastrofálně: boj proti alkoholismu vážně poškodil státní rozpočet (alkohol byl jedna z mála věcí, kterou si sovětský občan mohl koupit jako konzumní zboží) a zvedl obrovskou vlnu nevole mezi lidmi. Gorbačov během roku 1985 postupně ztrácel iluze o tom, že by mohl nějakým povzbuzováním lidu něčeho dosáhnout. Lidé kradli, podváděli atd. Pokus zavést centrální kontrolu výrobků skončil tím, že kontroloři byli zkorumpováni a pouštěli zboží ve stejně špatné kvalitě, jakou mělo předtím. Systém měl silnou tendenci přidávat nové a nové vrstvy byrokracie, které byly k ničemu.

Černobyl pak ukázal celou pravdu v nejhorším světle. Jaderný program byla sovětská chlouba, ti, kdo ho řídili, byli vnímáni i samotným polibyrem jako nedotknutelná elita... a právě ti při výbuchu selhali, protože jako celý systém prostě pořád lhali. Vysoce postavení vědci a odborníci tvrdili sovětskému vedení, že se nic nestalo, že si stačí dát vodku a zbavit se hysterie. Ještě prvního května probíhaly v Kyjevě oslavy prvního máje jako obvykle a zástupy dětí byly vystaveny radiaci.

Gorbačov sám měl projev k národu až dva týdny po katastrofě. Najednou viděl v celé nahotě, jak na tom jeho země je. Mohl pod tíhou pravdy rezignovat na reformy a soustředit se především na držení systému a stranické moci. To ale neudělal. Během roku 1986 stále více útočil na systém, nicméně nevěděl, co má dělat. Jakovlev mu radil velké reformy ve smyslu demokracie, dělby moci atd. Kromě toho, že to zřejmě byla utopie na papíře, by to také asi znamenalo, jak se Gorbačov bál, že by ho politbyro odstranilo jako Chruščova. Navíc k tomu všemu se v Sovětském svazu začal samovolně hroutit systém cenzury, zejména v oblasti filmů a knih.

Gorbačov na jedné straně věřil tomu, že lidé se musejí dozvědět pravdu, pokud má dojít ke změně, potřeboval podporu lidu, na druhé straně se bál reakce politbyra. Původní slogan akcelerace byl jakýmsi kompromisem mezi několika směry v politbyru. Silovici jako Ligačov nebo šéf KGB, kteří zprvu Gorbačova podporovali, odmítali demokratizační reformy a pád cenzury. Ve vedení země začalo růst napětí. Zde cituji přehled Gorbačovových veřejných útoků na systém.

"May 29: Vegetables in Moscow. Only 4,000 tons on sale every day, instead of the needed 7,000. Between 1981 and 1985, 3.3 million tons out of a total of 13 million rotted in storehouses. In Italy 90 percent of storage places were modern and ventilated. “What about us? Zero percent.”

June 5: The military draft. Every other draftee was a Muslim. Many didn’t speak Russian. One hundred thousand draftees had served time in prison. Pacifists who refused to take the oath or bear arms were being drafted. And "the situation is getting worse every year."

June 13: Anonymous denunciations. “We will never get rid of them unless we eradicate the habit. When someone requests that some problem be investigated, they investigate him instead of the problem. We have gotten out of the habits of democracy - or rather, we never got into them in the first place.”

June 23: Bureaucracy. Government ministers were too old. Party officials were preserved in “mothballs”. “We are sitting in swamp. That is where we are.” “We talk about embarking on “Five-Year Plan of Efficiency and Quality”, but we haven’t had either and we don’t now.” “Some developing countries have already overtaken us. “We are all sitting in the same crap.”

July 24: Theory and philosophy (Gorbachev’s old favorites). “Our task of tasks. But... we are unequipped. Almost all the economists favor change, but when we ask them for suggestions they have nothing to offer.”

August 14 (after a trip to eastern provinces): People attacked me on streets and in factories, especially women; they just let me have it. Defense industries are in great shape. But people wait ten to fifteen years for housing. A city right next to a lake has no drinking water. There is no children clothing. They have never seen ice cream. Not even apples are available."

September 25: Agriculture, and prisoners. The Soviet Union produces more harvester combines than any other country, “but they don’t work”. In tsarist Russia last years, the average number of people in prison was 108,000. In 1986, ten times more. “And we call that socialism?”

October 23: Universities. Lazy professors reading from yellow old notes. Some students write dissertations, but most just have fun and simply drink....

October 30: Governance. “We misfired a long time ago. We only think we govern. It just seems that way.””

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 242-243.

 

Zahraniční politiku do té doby dělala tzv. velká pětka, zejména ministerstvo zahraničí a obrany. Ustinov zemřel v roce 1984 a Gromyko byl přesunut na post formální hlavy státu. Předpokládal, že na ministerstvu zahraničí bude velet jeho člověk. Gorbačov ale po nějaké době zvažování přišel s tím, že ministrem bude Ševardnadze, jeho věrný spojenec, který viděl svět podobně jako on. Gromyko a jeho spojenci zuřili, ale nemohli nic dělat. Dalšími důležitými hráči byli Dobrynin, bývalý dlouholetý velvyslanec ve Spojených státech, a Jakovlev (ten napsal velmi odvážnou kapitolu o zahraniční politice pro Gorbačovův projev na ÚV na začátku roku 1986), velvyslanec v Kanadě. Oba byli povoláni do Moskvy a obsadili vysoké pozice. Jednu z nich uvolnil Boris Ponomarjov, tehdy už 80 let starý funkcionář, který byl tichým antistalinistou, ale na řeči o „novém myšlení“ reagoval podrážděně. Říkal: jestli myslíte mírovou koexistenci se Západem, tak o tom jsem psal už v roce 1952.

Obecně Gorbačov musel čelit očekávání mnoha vlivných lidí, včetně šéfů satelitních komunistických stran, že bude všechno pokračovat ve starých liniích. Když říkal nové věci, málokdo tomu v Sovětském svazu i venku dával nějakou váhu. Bylo to způsobeno i tím, že halil svá slova do komunistické rétoriky, což občas vedlo až k dojmu, že je ještě tvrdší než Brežněv. Priority ale dával jasně najevo. V době Černěnkova pohřbu, kdy bylo v Moskvě mnoho státníků, si k osobní schůzce pozval jen Bushe (viceprezidenta Spojených států), premiérku Thatcher a šéfa italských komunistů, kteří byli v Moskvě považováni za pochybné. Promluvil pak ke shromáždění vůdců satelitních států a fakticky jim řekl, že jim dává svobodu. Brali to jako rétoriku a místo toho doufali, že je udrží u moci. Kromě Jaruzelského a Kádára jimi pohrdal, nepovažoval je za lidi na své intelektuální úrovni. Na evropských satelitech mu ale záleželo, chtěl jejich svobodu a přátelství. Jisté bylo, že odmítne jakýkoli vojenský zásah proti svobodnému vývoji těchto zemí. To pro něj bylo nejvyšší tabu, i doma v Sovětském svazu.

Východní Evropa nemohla být vedle řešení situaci v Afghánistánu a vztahů se Západem prioritou. Prioritou bylo mírové úsilí, snaha odzbrojit, investovat peníze do rozvoje země. Postavil to dokonce pro vnitřní publikum tak, že Američané mají radost, když Sovětský svaz zbrojí a nemůže se rozvíjet. Opakoval doma i v zahraničí slova o hrozbě jaderné války, o nejvyšší prioritě Sovětského svazu i lidstva jí zabránit, a vlastně tak útočil na vojensko-průmyslový komplex, který měl obrovskou moc a silně konzervativní postoje. Dokonce i pro KGB byl tento komplex problémem, chtěl totiž stále více peněz bez ohledu na reálný stav země. Zcela revoluční bylo Gorbačovův krok, kdy svolal sovětské diplomaty a měl k nim projev. To žádný sovětský vůdce před ním neudělal. Řekl tam jasně, že nejvyšší prioritou je mír, bránění jaderné válce, dále že je třeba připustit svobodu satelitů a nebát se brát vážně lidská práva a mluvit o nich. Stále to byla ale jenom rétorika.

Gorbačov taky do své koncepce zahraniční politiky zahrnul stav životní prostředí jako velké ohrožení pro celý svět a společný zájem lidstva o jeho zlepšení. Pokud jde o míru kontroly, kterou vlastně měl nad zahraniční politikou, nebyla absolutní. V oficiálním listu KSSS Pravda např. bez jeho vědomí vyšel velmi konzervativní článek z pera jednoho vysoce postaveného úředníka ÚV. Gorbačov pak musel na Západě, ale i mezi satelity, vysvětlovat, že to není jeho politika. Když článek četl poprvé, prý propadl zuřivosti, ale stejně si nedovolil přímý zásah. Úředníka odstranil z jeho pozice až po nějakém čase a manévrování.

“Even before March 1985, Gorbachev arrived at two new postulates, which Grachev formulates as follows - that the Soviet Union was “clearly losing the competition with its historic capitalist rivals,” economically, technologically, and in living standards, and that, contrary to Soviet propagandas image of a monolithic, aggressive West, the so-called “imperialist world” represented a complex reality of different states and societies” and “apparently was in no way preparing to attack or invade the Soviet Union.” Chernyaev identifies a “moral foundation”, also in place by 1985, that underlays Gorbachev’s future policies – “the conviction that it was possible to unite politics with morality”, plus Gorbachev’s “aversion to violence”. What followed from this, Gorbachev believed, was the need for a sharp improvement of relations with the United States. If the arms race continued, especially if Reagan's Strategic Defense Initiative, known as Star Wars, extended into space, Gorbachev feared, the USSR would lose the battle, along with any chance to mobilize resources for a domestic renaissance. Not to mention the rising risk of a war that could destroy civilization. In addition to all other lessons, Chernobyl showed him how devastating a nuclear strike would be. (...)

If these were cornerstones of the new thinking, the old thinking wasn’t entirely alien to it. Moscow many peace offensives",” cynically turned on and off over decades, had been designed to achieve only temporary “breathing spells”. But they provided ideological cover for Gorbachev’s efforts to bring about a more permanent peace."

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 263.

 

Jako naprostou prioritu zahraniční politiky měl Gorbačov odchod z Afghánistánu, na tom byla shoda i v armádě (armáda byla od začátku proti tomu, aby se tam vůbec šlo). Gorbačov si pozval lídra afghánských komunistů a řekl mu tvrdě, že musí zapomenout na socialismus a starat se o to, jak se udrží u moci bez sovětských vojsk. Termín byl stanoven jasně: 1986. Realita se ale ukázala komplikovanější. Sovětský svaz musel odejít tak, aby to nebylo úplně fiasko, aby signál jeho spojencům a vazalům nebyl příliš destruktivní. Mnohem důležitější ale byla nutnost dohody se Spojenými státy, což se nedařilo. Gorbačovovi bylo jasné, že musí jednat s Američany. Vztahy byly přitom v té době velmi špatné. Na obou stranách jednoznačně převládala nedůvěra v možnost sblížení a obnovení détente.

Reagan neměl konsistentní názor na Sovětský svaz. Na jedné straně mluvil o říši zla a podobně, na druhé straně snil o osobním dojmu, jaký udělá na sovětského vůdce, a velmi mu záleželo na odzbrojení. Věřil zřejmě i tomu, že tzv. hvězdné války (SDI: strategic defence initiative) povedou k odzbrojení a měl v úmyslu nabídnout Sovětům americké zbraně v rámci tohoto systému. Američtí experti přitom nepovažovali SDI za realistický plán dokonce byť jen pro Spojené státy samotné – na sovětské straně pak SDI budil velký odpor, zejména u Gorbačova samotného. Gorbačov chtěl odzbrojení, chtěl dát peníze ze zbrojení do rozvoje společnosti. SDI naopak bylo zbrojení.

Nakonec se obě strany domluvily na summitu v Ženevě kolem 20. listopadu 1985. Riziko, že nedojde k žádné konkrétní dohodě, bylo obrovské, téměř jistota. A v zásadě to tak dopadlo, průlom byl v úplně jiné rovině. Před summitem Gorbačov navštívil Mitteranda v Paříži ve snaze dostat Francii na sovětskou stranu v odporu k SDI a k dalšímu zbrojení. Mitterand, byť Francie byla proti SDI, odmítl SSSR podpořit, a to v obou bodech. Návštěva byla z pohledu svých skutečných cílů fiasko. Gorbačov byl na druhou stranu obecně mezi západními politiky oblíbený jako člověk, okouzloval je, dělal na ně velký dojem, ale samozřejmě reálná politika není jen o osobních vztazích. Mitterand zjevně nechtěl jít proti Spojeným státům.

Příprava na sovětsko-americký summit byla na obou stranách obrovská, zejména Reagan prošel velmi intenzívní přípravou: seznamoval se s dějinami Ruska, s ruskou mentalitou, mluvil s mnoha odborníky na Rusko. Z obou stran bylo jasné, že je třeba zapojit velké intelektuální a odborné úsilí. Gorbačov v Moskvě ještě před summitem jednal s americkým ministrem zahraničí Schultzem. Schultz byl jeden z mála optimistů v americké administrativě, pokud šlo o vztahy se Sověty. Při svém jednání s Gorbačovem začal kázáním o tom, jak svět vstupuje do věku nových technologií a jak sovětský systém tohle bez velkých reforem nemůže zvládnout. Kupodivu se trefil, Gorbačov měl rád tyhle úvahy a řekl mu: měl byste dělat plánovače v našem systému, hodil byste se nám. Setkání skončilo na tom, že Gorbačov tlačil na to, aby Spojené státy ustoupily od SDI. Je vlastně zajímavé, jak pohádka o SDI měla veliký vliv na průběh dějin. Dobrynin Gorbačovův tlak považoval za chybu, protože tím podle něj Sověti dávají Američanům najevo, jak se SDI bojí.

Nicméně Gorbačov tento tlak opakoval i na summitu. Byl velmi nervózní, dokonce pak říkal, že nikdy neměl tak zpocená záda kromě doby, kdy pracoval na kombajnu. Reagan si zase zakládal (ve věku 74 let, Gorbačov byl o dvacet let mladší) na své zdravotní kondici, kterou dával najevo. Přes velkou přípravu Reagan nakonec mluvil jen velmi obecně (Sověty ty obecné kecy strašně iritovaly, zdálo se jim, že k nim mluví jako k dětem v mateřské školce) a občas říkal i úplné nesmysly. Nicméně jeho hlavní sázka byla na osobní dojem. Když se zdálo, že jednání přestávají dávat smysl, vzal náhle Gorbačova s sebou na předem pečlivě připravené místo na břehu Ženevského jezera. Byli tam jen sami dva s tlumočníky. Zde prý došlo k obratu. Nikoli v tom smyslu, že by summit reálně přinesl konkrétní plody, ale v tom smyslu, že ti dva si tam začali osobně důvěřovat (prý se tam dohodli nikoli na SDI, ačkoli Gorbačov stále tlačil, ale aspoň na 50 %-ní redukci v útočných zbraních). Reagan to považoval za svůj triumf, nikoli nad Gorbačovem, ale nad svými poradci, kteří o tomhle tahu předem nevěděli.

Reagan i Gorbačov, jak autor vyjmenovává, měli mnoho společného: oba se věnovali nějakou dobu herectví, oba byli optimisté a důvěřovali lidem, oba toužili po odzbrojení a míru, oba věřili, že svým osobním kouzlem získají toho druhého. Zdá, že Reagan, který zjevně nebyl žádný ideolog a v zásadě spíše povrchní a nevzdělaný člověk, byl ideální herec pro tuhle dějinnou roli, která nám přinesla tolik dobrého.

Reagans summit preparation were “so unusually extensive,” according to his Russia adviser Jack Matlock Jr., that “they are probably unique in the annals of the American presidency.” Beginning the previous summer, Matlock and others put him through “the equivalent of a college course,” including more than twenty papers followed by discussion with their authors, meetings with other academics from outside the bureaucracy, and video presentations on Gorbachev put together by the CIA from broadcast material. At one point, Matlock recalls, “we could get two or three two-hour sessions with him a week! (Try to get 15 minutes with any other president.)” Reagan attention waned when confronted with too many details, but “never flagged when we were talking about Gorbachev as a person.” One of the experts he consulted was Suzanne Massie, author of Land of the Firebird: The Beauty of Old Russia and of Pavlovsk, with whom he had eighteen meetings throughout his presidency. This exposure to Russian history was doubtless instructive, even though it didn’t seem so to Reagans advisers during a last-minute review of the American negotiating position on arms. At one point, there was a long silence and Reagan seemed away. “I am in the year 1830, he explained. "”What happened to all those small shopkeepers in St. Petersburg in the year 1830 and to all that entrepreneurial talent in Russia? How can it have just disappeared?”

Willam Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 282-283.