Americká demokracie nemusí padnout vojenským pučem. Může se rozložit zevnitř
10. 11. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
5 minut
Rozhovor Seznam Zpráv s americkým politologem Michaelem Genovesem, autorem knihy How Trump Governs, obsahuje varování, které bychom neměli podceňovat.
Genovese se domnívá, že Donald Trump nepřijme omezení své moci a že případná ztráta kontroly nad Kongresem ho nemusí přimět k umírněnosti.
Naopak může vést k intenzivnějšímu využívání prezidentských výkonných pravomocí.
Právě zde se podle mě skrývá jeden z nejzávažnějších problémů současné americké demokracie.
Americká ústava je založena na systému brzd a protivah.
Prezident, Kongres a soudy mají vlastní pravomoci a žádná z těchto institucí nemá mít možnost podřídit si ostatní.
Tento systém ovšem předpokládá, že jeho účastníci uznávají legitimitu pravidel a jsou ochotni respektovat rozhodnutí institucí, i když se jim politicky nehodí.
Co se ale stane, když prezident přestane taková omezení respektovat?
Kongres může odmítnout financovat některé vládní aktivity, zahájit vyšetřování nebo se pokusit prezidenta odvolat.
Soudy mohou rušit nezákonná rozhodnutí exekutivy a vydávat závazné příkazy.
Jenže soudy nemají vlastní výkonnou moc, kterou by mohly svá rozhodnutí prosadit proti vládě, jež se jim rozhodne vzepřít.
A právě zde se dostáváme k otázce, která je podle mě mnohem závažnější než jednotlivé politické konflikty mezi Trumpem a jeho odpůrci:
Co když prezident přestane respektovat nejen omezení vyplývající z pravomocí ostatních institucí, ale také zákonné povinnosti jednotlivých složek státní správy?
Americký prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil.
To neznamená, že armáda musí poslouchat jakýkoliv jeho rozkaz. Vojáci přísahají věrnost ústavě a zároveň mají povinnost poslouchat zákonné rozkazy prezidenta a svých nadřízených. Zjevně nezákonné rozkazy naopak musí odmítnout. Podobné právní principy platí také pro policii a federální bezpečnostní složky.
Jenže mezi právní povinností a skutečným chováním lidí existuje rozdíl.
Armáda je hierarchická organizace. Její příslušníci jsou závislí na rozhodování nadřízených a v krizové situaci se mohou ocitnout pod silným politickým tlakem.
Pokud by nejvyšší velení přijalo osobní loajalitu prezidentovi jako důležitější než ústavní pravidla, samotná existence právních pojistek by nemusela stačit.
Zvláštní význam má v této souvislosti takzvaný Insurrection Act.
Tento zákon umožňuje prezidentovi za určitých podmínek nasadit federální ozbrojené síly na území Spojených států k prosazování zákonů a potlačení povstání.
Jde o mimořádný nástroj, který může mít své opodstatnění v krajních situacích. Zároveň však představuje pravomoc, jejíž zneužití by mohlo mít vážné důsledky.
Nemyslím si, že bychom měli automaticky očekávat klasický vojenský puč, při němž armáda převezme moc a zruší ústavu.
Pro americké poměry je možná nebezpečnější jiný scénář: postupná koncentrace moci v rukou prezidenta, provázená personálními čistkami, dosazováním loajálních lidí do bezpečnostních a správních funkcí, politizací státních institucí a využíváním jejich pravomocí proti politickým odpůrcům.
Takový vývoj nemusí mít podobu jednorázového převratu. Kongres může dál zasedat, soudy mohou dál vynášet rozsudky a volby se mohou dál konat.
Jejich skutečný význam se však může postupně vytrácet, pokud exekutiva nebude ochotna respektovat jejich rozhodnutí.
Nebezpečí přitom nespočívá jen v osobních ambicích jednoho prezidenta.
Trumpův vzestup by nebyl možný bez značné části americké společnosti, která přestala důvěřovat dosavadnímu politickému systému.
Pro mnohé voliče se prezident stal představitelem vůle lidu, který má napravit údajně zkorumpované instituce.
Pro ně se ústavní omezení moci mohou začít jevit nikoli jako ochrana demokracie, ale jako překážka její nápravy.
Tím se dostáváme k paradoxu antisystémového populismu, kdy političtí lídři získávají podporu slibem, že osvobodí společnost od selhávajícího systému.
Přitom mohou postupně oslabovat právě ty instituce, které brání tomu, aby se moc vymkla kontrole společnosti.
Demokracie ovšem není jen vláda většiny. Je také ochranou jednotlivce a menšin před momentální vůlí většiny a omezením moci těch, kteří právě vládnou.
Bez této druhé stránky se může změnit v pouhý mechanismus, jímž vítěz voleb získá právo rozhodovat prakticky o všem.
Z toho plyne ještě jedna důležitá věc. Demokratické instituce se nemohou ubránit samy. Potřebují soudce, úředníky, vojáky, policisty, politiky i občany, kteří uznávají nadřazenost ústavy nad příkazy momentálně nejmocnějšího člověka v zemi.
Demokracie není automatický stroj, který bude fungovat bez ohledu na postoje lidí, kteří jej obsluhují. Je to společenská dohoda o pravidlech, která mají platit pro všechny. A tato dohoda může zaniknout, aniž se změní jediný řádek ústavy.
Americký případ by proto měl být varováním i pro nás. Ne proto, že bychom měli předpokládat bezprostřední vojenský převrat, ale proto, že demokratické instituce nejsou nezničitelné.
Jejich existence závisí na společenské dohodě a následně na ochotě respektovat omezení vlastní moci.
Demokracie totiž není prověřována jen tehdy, když vládnou ti, s nimiž souhlasíme.
Je prověřována především tehdy, když se moci ujmou lidé, jejichž politiku odmítáme.
A právě tehdy se ukáže, zda jsou ústavní pravidla skutečně společným základem společnosti, nebo jen souborem překážek, které jsme ochotni respektovat, dokud nám vyhovují..
0
110
Diskuse