Když mladí lidé nemají kde bydlet – pak končí budoucnost celé společnosti!

23. 11. 2026 / Arnošt Kult

čas čtení 11 minut


Zhlédl jsem výše uvedené video „Byty skupují spekulanti a nechávají je prázdné! Stát likviduje mladou generaci“ (https://www.youtube.com/watch?v=Tj36kI5kLU4), které velmi aktuálně otevřelo otázku dostupnosti bydlení v České republice (velký dík kanálu /podcastu/ „Pod povrchem“ – konkrétně Lukáši Závodskému, který mě tímto videem velmi inspiroval). 

Nejde jen o ceny bytů nebo o situaci na realitním trhu – ve skutečnosti jde o mnohem širší problém, který se dotýká sociální spravedlnosti, mezigenerační solidarity i budoucnosti celé společnosti. 

Patřím mezi důchodce – teoreticky bych mohl říci, že problémy mladých lidí se mě už netýkají. Mohu pobírat svůj důchod, starat se o své soukromé záležitosti a považovat otázku bydlení za problém někoho jiného. Jenže právě takový postoj považuji za morálně chybný.

Budoucnost společnosti nikdy nestojí na lidech mé generace. Stojí na generacích mladších. Na studentech, mladých zaměstnancích, začínajících rodinách a na těch, kteří dnes teprve přemýšlejí, zda si mohou dovolit mít děti. Právě jejich situace bude rozhodovat o tom, jak bude Česká republika vypadat za dvacet nebo třicet let.

Dlouhé roky jsme poslouchali, že „trh vše vyřeší“ – že rostoucí ceny nemovitostí jsou projevem „prosperity“ – že každý je odpovědný sám za sebe.

 Jenže realita dnešní generace mladých lidí vypadá jinak. Mnozí pracují, studují, snaží se být aktivními občany a přesto zjišťují, že dosažení vlastního bydlení se vzdaluje rychleji, než jsou schopni naspořit. 

Není přitom rozhodující, zda za tento stav mohou investiční fondy, spekulanti, pomalé stavební řízení, nedostatečná výstavba nebo kombinace všech těchto faktorů. 

Podstatné je něco jiného – bydlení přestává plnit svou základní společenskou funkci. Místo aby bylo především místem pro život, stále častěji se stává investičním aktivem.


To vše není jen o „morálním selhání“ jednotlivců. Každý člověk se snaží rozumně nakládat se svými prostředky. Problém nastává ve chvíli, kdy společnost začne považovat růst cen bytů za větší hodnotu než možnost mladých lidí založit rodinu. 

V takovém okamžiku se dostáváme do rozporu se svými vlastními dlouhodobými zájmy. Česká republika současně čelí nízké porodnosti a rychlému stárnutí populace. 

O těchto tématech se často diskutuje nekomplexně. Jednou hovoříme o důchodech, podruhé o nedostatku dětí a potřetí o trhu s bydlením. Ve skutečnosti jde ale jen o dílčí části celého, komplexně propojeného, jednoho systému.
Mladý člověk bez perspektivy bydlení odkládá založení své rodiny. 

Pozdější její vznik znamená méně narozených dětí. Menší počet dětí znamená v budoucnu menší počet ekonomicky aktivních obyvatel. 

A menší počet ekonomicky aktivních obyvatel vytváří tlak na důchodový systém i veřejné finance. To není ideologie – to je jednoduchá demografická logika. Překvapuje mě, jak málo solidarity mnohdy zaznívá ze strany starších generací. 

Často slyším větu: „My jsme to také neměli jednoduché.“ To je jistě pravda. Jenže mezigenerační solidarita není soutěž o to, kdo měl těžší život – je to o schopnosti pochopit problémy druhých a pomoci je řešit.

Já osobně necítím vůči mladým lidem ani závist, ani podezřívavost – naopak.

Vidím generaci, která vyrůstá v době vysokých cen bydlení, geopolitické nejistoty, technologických změn (AI) a rostoucích životních nákladů. 

Pokud někdo potřebuje podporu společnosti, jsou to právě oni. Nejde o konflikt mladých proti starým. Takový konflikt by byl slepou uličkou. 

Skutečná otázka zní jinak: chceme společnost, ve které bude možné důstojně žít, pracovat a založit rodinu, nebo společnost, v níž se bydlení stane luxusním zbožím dostupným stále menšímu počtu lidí? Jsem přesvědčen o tom, že dostupné bydlení není jen ekonomické téma. 

Jde o to otázku sociální spravedlnosti, demografické budoucnosti a občanské soudržnosti. Pokud mladým lidem neposkytneme reálnou naději na samostatný život, nepoškodíme pouze je – poškodíme sami sebe a budoucnost celé země.

Pokud se shodneme na tom, že dostupnost bydlení není pouze soukromým problémem jednotlivců, ale především otázkou veřejného zájmu, pak už nestačí situaci pouze popisovat. Je zapotřebí začít diskutovat o konkrétních řešeních.

 Nemyslím tím ani revoluci, ani útok na soukromé vlastnictví. Řešení musí být vždy slučitelné s demokratickou společností a právním státem. Současně však musí reflektovat skutečnost, že bydlení není pouze zboží – je totiž základní podmínkou důstojného života.

Prvním krokem by mělo být výrazné posílení obecního a družstevního bydlení. 

Česká republika po roce 1989 zcela rezignovala na aktivní bytovou politiku. Předpokládalo se, že vše vyřeší soukromý trh. 

Dnes vidíme limity tohoto přístupu. Města a obce by měly získat možnost aktivně vytvářet vlastní bytový fond určený především mladým rodinám, učitelům, zdravotníkům, sociálním pracovníkům a dalším profesím důležitým pro fungování společnosti (s tím souvisí i RUD – jde o velmi komplikované téma, které by nevysvětlil ani pouze jeden další případný článek). 

Nejde o návrat k centrálnímu plánování, ale o vytvoření určité protiváhy čistě spekulativním „tlakům“ na trhu.

Druhou oblastí je praktická aplikace stavebního zákona. Česká republika přijala zcela nedávno významnou legislativní změnu (velká novela stavebního zákona vyšla 18. listopadu 2026 ve Sbírce zákonů jako zákon č. 215/2026 Sb. – má potenciál výrazně zrychlit povolování velkých developerských projektů, zhruba od 100 bytů výše, a zjednodušit povolování menších domů).

První změny začnou platit už od 1. prosince 2026, zbytek nabude účinnosti postupně v letech 2027 a 2028.

Samotná změna zákona však ještě automaticky neznamená rychlejší výstavbu. Rozhodující bude, zda se podaří v praxi odstranit administrativní průtahy, sjednotit postupy úřadů a vytvořit předvídatelné prostředí pro výstavbu dostupného bydlení. 

Veřejný zájem by se neměl posuzovat pouze u dopravních staveb nebo u energetické infrastruktury. Také dostupné bydlení pro mladé rodiny, učitele, zdravotníky a další důležité profesní skupiny, nezbytné pro fungování společnosti, představuje legitimní veřejný zájem, který si zaslouží odpovídající legislativní podporu.

Třetím tématem je otázka dlouhodobě nevyužívaných bytů. V různých evropských zemích existují modely, které motivují vlastníky, aby byty skutečně sloužily k bydlení. 

Nedomnívám se, že je správnou cestou plošná represe. Je však legitimní vést diskusi o tom, zda by dlouhodobě prázdné investiční nemovitosti neměly podléhat vyšším místním poplatkům nebo zvláštnímu daňovému režimu. 

Každý byt vyřazený z běžného bydlení totiž snižuje dostupnost bydlení.

Zcela zásadní je také podpora družstevní výstavby. Tento model byl v českém prostředí po desetiletí osvědčeným způsobem, jak získat dostupné bydlení bez nutnosti celoživotního zadlužení. Současný právní a finanční systém mu však příliš nepřeje. 

Stát by mohl například poskytovat zvýhodněné úvěrové garance družstvům zaměřeným na výstavbu bytů pro mladé rodiny. Taková podpora by byla dlouhodobě levnější než neustálé zvyšování různých sociálních dávek.

Vedle bydlení samotného je třeba hovořit i o rodině. Není náhodou, že země s relativně úspěšnější demografickou politikou současně usilují o lepší dostupnost bydlení pro mladé generace. Člověk, který nemá vyřešeno základní existenční zázemí, jen obtížně plánuje budoucnost. 

Pokud mladí lidé odkládají založení rodiny o deset let oproti předchozím generacím, není to zpravidla výraz sobectví nebo pohodlnosti – často jde pouze o ekonomickou racionalitu – nechtějí přivádět děti do situace nejistoty.

Proto by součástí legislativních změn mělo být také výraznější daňové zvýhodnění rodin s dětmi, rozšíření možností flexibilní práce a právo na dostupnou předškolní péči. 

Jde o investici do budoucích generací, nikoliv o „spotřebu“. Každá společnost především závisí na lidech, kteří budou pracovat, tvořit hodnoty, platit daně a udržovat veřejné instituce. Pokud nevytváříme podmínky pro jejich příchod na svět a důstojný život, oslabujeme vlastní budoucnost.

Za zvláštní pozornost stojí i propojení bytové politiky s důchodovým systémem. Dnes často diskutujeme o tom, kdo zaplatí důchody budoucích seniorů. 

Odpověď je jednoduchá. Zaplatí je děti dnešních mladých lidí – pokud budou ale existovat. Proto by měla být rodinná politika považována za součást politiky důchodové. 

Tyto dvě oblasti nejsou oddělené – naopak tvoří jeden celek. Jsem si vědom, že žádné jednotlivé opatření problém samo nevyřeší – neexistuje žádné „magické“ legislativní řešení, díky kterému ceny bytů klesnou a porodnost vzroste. 

Existuje však rozdíl mezi státem, který problém aktivně řeší, a státem, který pouze „neoliberálně“ přihlíží. Možná právě zde leží skutečná podstata celé debaty. 

Nejde pouze o byty – nejde pouze o hypotéky – nejde ani pouze o mladou generaci. Jde o otázku, jakou společnost chceme předat dál. Zda budeme považovat bydlení za základní sociální infrastrukturu moderní země, nebo zda přijmeme stav, v němž se stane nedostupným „luxusem“.

Jako člověk důchodového věku necítím potřebu bojovat za zájmy své generace proti generaci mladší – naopak! Domnívám se, že právě my starší bychom měli být první, kdo se mladých zastane. Naše generace totiž měla možnost žít v době, kdy založení rodiny a získání bydlení bylo ve většině případů dosažitelnější než dnes. 

Pokud chceme být spravedliví, nemůžeme přehlížet, že dnešní mladí lidé vstupují do života za podstatně obtížnějších podmínek. Budoucnost této země nebude záviset na nás, kteří odcházíme ze scény, ale na těch, kteří na ni právě vstupují. A těm dnes dlužíme více než jen slova porozumění – dlužíme jim skutečnou politickou vůli situaci změnit!

Zcela na závěr: Děkuji za inspirativní myšlenky jak Lukáši Závodskému (podcast „Pod povrchem“), tak i dceři mého celoživotního přítele, významného divadelního dramaturga Romana Císaře – Šárce Císařové.

0
Vytisknout
192

Diskuse

Obsah vydání | 23. 11. 2026