"Putinovo" promo v New York Times obsahuje i racionální jádro

12. 9. 2013 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut

"Nechráníme syrskou vládu, ale mezinárodní právo", tvrdí anonymní kremelský autor podepsaný jménem ruského prezidenta v komentáři pro New York Times. Je to nejslabší místo celého textu, kde patos zavání a kromě toho nepřesvědčivě zakrývá, že Rusko hájí na prvním místě princip neintervence a vlastní zájmy v regionu. Jiné pasáže nicméně působí podstatně přesvědčivěji a vyzývají k zamyšlení nad tím, v jak odlišných parametrech uvažují obě strany právě obnovené studené války na Blízkém východě.

Text především varuje, že Organizace spojených národů vzniklá na konci 2. světové války může skončit stejně neslavně jako meziválečná předchůdkyně, Společnost národů, pokud se jí nebude ze strany důležitých hráčů dostávat náležité úcty a podpory. Jednostranné užití síly v mezinárodních vztazích, bez mandátu OSN, podkopává mezinárodní právo a motivuje země k tomu, aby se snažily zajišťovat svou bezpečnost namísto kolektivními mechanismy získáním zbraní hromadného ničení. Taková cesta nevede k bezpečnějšímu světu, konstatuje komentátor.

V syrské občanské válce neexistuje žádný "demokratický šampión", je to občanská válka založená na náboženských rozdílech, vysvětluje ruský autor Američanům. A dvě z organizací působících na povstalecké straně jsou na americkém seznamu teroristických organizací. (A také libanonský Hizballáh, který podporuje Asada, "zapomněl" autor dodat.)

Text obviňuje ze spáchání chemického útoku 21. srpna na předměstí Damašku povstalce, ovšem nepředkládá pro toto tvrzení opět žádné důkazy - naprosto stejně, jako čistě rétorické formulace americké strany obviňující z útoku Asada.

Také se tu tvrdí, že Rusko vždy podporovalo mírové řešení konfliktu v Sýrii. (Vždy, když "naši" vyhrávali, slušelo by se upřesnit.)

Je třeba opustit hrozby silou a vrátit se k civilizovanému diplomatickému jednání, nabádá autor, a po jedné symbolicky nabídnuté ruce podává v závěru ještě i druhou.

***

Ruské vyjádření zajisté obsahuje diskutabilní tvrzení, místy záměrně neúplná tvrzení a jednou dokonce i nesnesitelný patos. Větší část textu má však deskriptivní charakter, lze jej snad označit za poněkud účelově přizpůsobený, nicméně pořád jde tak či onak o popis skutečné situace v její komplexnosti, který obsahuje minimum hodnotících soudů - a tam kde tyto soudy najdeme, autor si dal práci, aby je umístil na konec argumentačního řetězce.

Provedu-li srovnání tohoto textu s běžnými výkony dnešní americké "vysoké" žurnalistiky, bohužel musím konstatovat, že Rusové z toho vycházejí jednoznačně mnohem lépe. (Hodnotím tento text, nikoliv konspirátorské příběhy v ruském bulváru.) Tak například Eugene Robinson si pokud jde o pochopení syrské kauzy úplně vystačí s tím, že Asad je podle něj "hrdlořez" a "městský oftalmolog, jenž se stal lidožroutem". V dalších nedávných amerických vyjádřeních na adresu Sýrie se to zase doslova hemží Mnichovy, holocausty, "Asadovým gangsterským režimem", a dalším výrazivem s nulovou deskriptivní hodnotou, včetně přímočarých výzev k zabití Asada. Předmět, o němž se píše, je hned zpočátku očerněn až démonizován, aby se k věcnému popisu situace nikdy nedospělo, protože se hned pokračuje emocionálními apely na americkou výjimečnost a falešným moralizováním.

Charlie Rose v rozhovoru pro CBS, jenž prý málem nedokončil, zasypává Asada urážkami a vůbec si nevšimne, že protivník, který zůstal ledově klidný, z něj během rozhovoru udělal pitomce. Rose se snaží ohromit diváky jednostranně podanou historií masakru Muslimského bratrstva v Hamě v roce 1982, ale jaksi už zapomněl dodat, že hrůzy se začaly útokem islamistů na veřejné osoby ve městě, že se tam podřezávaly krky rodinám vládních zaměstnanců, policistům, že byli stínáni učitelé, kteří trvali na sekulární výuce, než přišel odvetou bezpříkladný masakr režimních ozbrojených sil. Jako vždy tu máme jednu stranu prý absolutně špatnou a na druhé straně čistoskvoucí bezmocné oběti. A samozřejmě, že když dva dělají totéž, není to totéž: Alžírská junta vyvraždila islamisty stejně brutálně, jako Asadův otec, nicméně to zůstává v zásadě dodnes bez jakékoliv americké mediální pozornosti.

Když asadovský režim souhlasil s programem Bushe staršího "území za mír", dozvěděl se od Izraele, že na Golanské výšiny má zapomenout. Jen v roce 1996 mu americký spojenec Izrael šestkrát vyhrožoval ozbrojeným útokem. Mluví se o syrském expanzionismu, zatímco se syrské území stále zmenšuje. Po I. světové válce byly od Sýrie odděleny severní Palestina, Libanon a Zajordánsko. Turecko získalo Alexandrettu. V roce 1967 přišla Sýrie o Golanské výšiny. Za to všechno si Bašár Asad určitě zaslouží být zpodobňován coby X-tá inkarnace Adolfa Hitlera, nikoliv coby cynicky racionální diktátor o nic horší ani lepší než řada těch, které mají USA na své straně a tedy je kritizují jen pro forma mimo hlavní vysílací čas.

Americký politický diskurs je stále nasáklý studenoválečnickou propagandou, která ohlupuje a stereotypním převedením jakéhokoliv zahraničněpolitického tématu na schéma třetiřadé kovbojky brání pochopit nejen aktuální problém, ale především to, proč USA dělají stále dokola tytéž chyby, ze kterých se dosud nedokázaly poučit.

Válka s Ruskem "by proxy" v Sýrii ještě ani pořádně nezačala, ale Spojené státy už utrpěly první vážné ztráty: Značný počet veřejně činných osob kvůli ní přišel o rozum.

"Putinův" komentář v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
9004

Diskuse

Obsah vydání | 13. 9. 2013