19. 5. 2015 / Daniel Veselý
Otázka uprchlictví z Afriky a Blízkého východu na Sever, vina Západu na tomto tragickém fenoménu a jeho zodpovědnost za nápravu tohoto stavu bohužel u českých čtenářů nenacházejí příliš pochopení a empatické odezvy. Jsme obluzováni zaručenými zprávami o tom, jak k nám na vratkých migrantských vorech brázdících smrtonosné vlny Středozemí míří džihádisté lačnící po našich krcích, což, nicméně v zanedbatelném počtu vyloučit nemůžeme. V této souvislosti jsem si vzpomněl na jednu z groteskních reportáží televize Fox News, kde jeden „expert“ s vážnou tváří hovořil o tom, jak do Spojených států přes Rio Grande proudí extrémisté z Islámského státu a na zádech mají ebolu, aby pustili žilou obyčejným Američanům. (Zajímavé je, že v západních médiích – výjimečně kromě ultrapravicové bulvární americké televize Fox News - se tyto pochybné rasistické strašáky neobjevují, na to mají recept česká média a české sociální sítě, pozn. JČ.)
Dezinformací je mnoho, a mají navíc obojakou tvář. Pokud v Evropské unii žije půl miliardy lidí a její členské státy mají přijmout 20 000 zoufalců migrujících kvůli hororovým podmínkám v zemích, kde měli tu smůlu přijít na svět, je v jejích kalupem slábnoucích, byť stále nepopiratelných silách tento úkol zvládnout. Nezapomínejme, kdo z Libye učinil ráj překupníků s lidskými bytostmi, kdo podporuje tamní diktátory, autokraty a junty, které svým obyvatelům setrvávajícím v pekle ještě více zatápějí, jakým způsobem se na tamních křehkých ekonomických a ekologických systémech podepsala implementace „úsporných opatření“ Mezinárodního měnového fondu a Světové banky; a nezapomínejme ani na to, že migranti mohou pomoci hostitelským zemím, dostanou-li k tomu příležitost ZDE.
Nikterak nechápeme situaci států, jako jsou Sýrie, Libanon, Jordánsko, kde živoří miliony palestinských, iráckých a syrských uprchlíků, jimž jisté státy západní civilizace zejména v prvních dvou případech uzmuly šanci důstojně žít tím, že je vykořenily, neboť každá bytost z masa a kostí je jedinečná a zaslouží si existovat v pro ni přijatelných podmínkách. Jejich nářky my, již žijeme na relativně blahobytném Severu, sobecky neslyšíme.
Já samozřejmě nevolám po tom, abychom spasitelsky absorbovali milióny běženců; pouze obhajuji kvóty dané Evropskou unií. Česká republika se hrdě hlásí k západní civilizaci, je členským státem unie a NATO, takže přijetí zhruba 600 osob by mělo být její povinností, protože uvedená příslušnost taktéž zavazuje. A Západ obecně nelze „vyvinit“, proto je nutné okamžitě jednat. Jistě, je též záhodno řešit problémy tam, kde vznikají, přinejmenším nemusíme spoluvytvářet podmínky pro masový exodus. Jestliže někomu nevadí, že ve Středozemním moři umírají ročně tisíce lidí, tak prosím, nechť si dál cynicky všímá svého. Mám za to ale, že je třeba vzdát se vlastních zacyklených předsudků a uměle implementovaného strachu z neznámého.
Nyní se dozvídáme, že nejen bezmocí obývané a omývané břehy a vody severní Afriky a Blízkého východu, ale i jihovýchod Asie zápolí s obdobnou tragédií. Ptáme se, proč by nás to vůbec mělo zajímat, když sami ani nejsme s to popasovat se se svými „vlastními“ migranty? Nuže, není od věci si opět připomenout, kdo je obětí tamního státního násilí (mám na mysli především Barmu) – že jsou to opět obyčejní muslimové, kdo neuvěřitelně trpí, a my na oplátku máme příležitost otupit naši tupohlavě vtloukanou nenávist a plejádu předsudků vůči nim a vyjádřit s nimi soucit.
Pro někoho to může znít surrealisticky, ale násilí na muslimském etniku Rohingya v Barmě, jež čítá 1,3 miliónu příslušníků, provádějí tamní buddhističtí nacionalisté, nezřídka i „hrdinové“ takzvané „šafránové revoluce“ ZDE. Barmské úřady útoky proti této minoritě, jež za značného nezájmu tuzemských médií probíhají delší dobu, naopak zesilují třeba tím, že zvažují přijetí nových diskriminačních nařízení, údajně „na ochranu rasy a náboženství“. Rohingyové jsou vystaveni systematickému útlaku již desítky let, přičemž je jim odpíráno občanství (de facto neexistují), přístup k základním službám, a diskriminovány jsou v první řadě ženy, jež jsou omezovány „časovými intervaly“ v tom, kdy mohou mít děti.
Po vlnách násilností z roku 2012 statisíce z nich živoří v uprchlických táborech. Vzrůstající násilnosti proti nim ze strany buddhistické většiny dosahují nezanedbatelných proprocí s tím, že jsou některými organizacemi nazýváni „nejutlačovanějším lidem na Zemi“ ZDE. Tito nešťastní lidé utíkají před genocidními úmysly fanatických nacionalistů – na zrádné moře, kde společně s běženci z Bangladéše zůstávají po tisících lapeni ve vratkých dřevěných lodích, přezdívaných „plovoucí rakve“, a kde se navzájem zabíjejí kvůli tenčícím se zásobám potravin a vody; dokonce byli přinuceni pít svou vlastní moč. Tyto lidské bytosti prožívají nezměrné utrpení, jak uvádějí ti šťastnější z nich, kterým se podařilo bezpečně se dostat na souš ZDE.
Obě uprchlické krize tvoří spojité nádoby přinejmenším v tom, že představují tragický fenomén naší doby, byť jsou jejich příčiny a kořeny odlišné. Stále jde ale o to nejcennější – o v každém ohledu jedinečné a cenné lidské životy, jejichž ztráty jsou „poeovsky“ nevratné.
Diskuse