Údajně nedobytná pevnost se stala terčem výsadku z pevniny, se kterým nepočítala

Singapur: Námořní pevnost dobytá ze souše

22. 7. 2015 / Karel Dolejší

Británie se koncem 19. století nepřipojila ke snaze evropských mocností omezit japonskou expanzi v Číně a naopak pomáhala modernizovat císařství. Když se pak sebevědomá koloniální mocnost v letech 1941–1942 střetla s rozpínavým východoasijským agresorem v bitvě o Singapur, čekalo Londýn a jeho spojence tragické překvapení.

Nejdříve, v roce 1894, přišla britsko-japonská dohoda o obchodu a námořní plavbě. Práce na smlouvě začaly, když Rusko zahájilo koloniální aktivity v Číně. Britsko-japonská aliance se zrodila 30. ledna 1902, v letech 1905 a 1911 došlo k jejímu obnovení a rozšíření. Představovala pozoruhodné porušení tradiční zásady „skvělé izolace“. Garantovala totiž ochranu zájmů obou zemí v Číně a japonských priorit v Koreji, nařizovala oběma státům neutralitu v případě války s jedním protivníkem a naopak vzájemnou podporu, pokud by válka zahrnula více než jednu mocnost. Vedla ke vstupu Japonska do války na straně Dohody a k zásahu proti německým koloniálním državám v Číně. Císařství také zabralo německé državy v Pacifiku na sever od rovníku, v roce 1917 vyslalo lodě do Středomoří kvůli ochraně spojenecké dopravy před ponorkami. Naproti tomu z Evropy se do země vycházejícího slunce dostávaly nové technologie.

Předehra: spojenectví a zrada

Klíčovou oblast, o niž Japonsko jevilo zájem po první světové válce, představoval vývoj letadlových lodí – nové zbraně, s níž získalo zkušenosti zatím pouze britské námořnictvo, které od roku 1917 disponovalo plavidly HMS Furious a HMS Argus. Spojenectví se ale začalo rozvolňovat během Pařížské mírové konference v letech 1919–1920, kvůli britskému postoji k rasové otázce a pro japonské ambice v Číně. V roce 1921 alianci s Tokiem odmítla konference Britského společenství z obavy, že by impérium mohlo být zataženo do války s USA. Japonsko přestalo Británii důvěřovat během Washingtonské námořní konference svolané kvůli omezení námořního zbrojení – a důvodně. Dohoda zde uzavřená znamenala, že se Británie vzdala ambice na nejsilnější loďstvo, přistoupila na paritu s USA, zatímco kapacitu japonského námořnictva smlouva omezila na 3/5 loďstev anglosaských zemí. Smlouva zneplatnila japonský svazek s Británií již v prosinci 1921, oficiální ukončení bylo oznámeno 17. srpna 1923. Konec spojenectví však neznamenal úplně přerušení vztahů. Několik klíčových osob na britské straně pracovalo pro Japonce z osobních a finančních důvodů dál, přičemž předávalo strategické informace technického charakteru, ale také zprávy o americko-britských spojeneckých vztazích.

Pevnost místo flotily v Pacifiku

Singapur jakožto britská kolonie měl klíčový význam pro obranu britských zájmů v Asii. Ostrov se proměnil v pevnost a strategický námořní bod britského loďstva, který měl dokázat porazit japonskou flotilu mířící do Indie či Austrálie. Rozhodnutí o vybudování základny v ústí Malackého průlivu padlo v roce 1919, její obranu Britové stále vylepšovali. Přesto došlo k řadě opomenutí, která se později ukázala osudná. Singapurská strategie především představovala z nouze ctnost. Singapur byl vyňat ze zákazu opevňovat tichomořské ostrovy, jenž zakotvila Washingtonská smlouva.

Plán pro obranu Singapuru vypadal následovně: nejprve se posádka pokusí bránit v obklíčení; dorazí loďstvo z Evropy; to vyprostí Singapur a poté Hongkong; nakonec dojde k námořní blokádě japonských ostrovů, jež údajně postačí k vítězství. Původně se předpokládalo, že se základna musí ubránit 42 dní. V roce 1938 se odhad potřebného času pro příjezd flotily zvýšil na 70 dní, v červnu 1939 na 90 dní a v září, po vypuknutí války v Evropě, na 180 dní, přičemž plán předpokládal odplutí většiny sil ze Středomoří. V samotném Singapuru se kvůli zásobení flotily na prvních deset měsíců skladovalo 1 270 000 tun ropy a fungoval zde suchý dok (technické zařízení podobné gigantickému bazénu, kam vplouvají lodě a po vypuštění vody mohou podstoupit opravu). Jiným zásobám a jejich ochraně přitom zdaleka Britové nevěnovali tak velkou pozornost. Plán závěrečné námořní blokády Japonska lze označit za iluzorní, jak dosáhnout porážky japonského námořnictva koncepce vůbec nedořešila.

Vzhledem k vázání britských námořních sil v Evropě se naděje upínaly i k možnosti americké pomoci, USA se však hodlaly soustředit na válku v Atlantiku. V říjnu 1941 tak do Singapuru odpluly mj. tři britské lodě, které bylo možno jakžtakž postrádat. Z nich letadlová loď HMS Indomitable najela u Jamajky na mělčinu a tak dorazila dvě plavidla, bitevní loď HMS Prince of Wales a letitý bitevní křižník HMS Repulse.

Stará artilerie, žádný radar

Obrana počítala výlučně s útokem z moře a a opírala se o zastaralá námořní děla ráže 381 mm (pět kusů) a 233,7 mm v šesti bateriích. Stejně tak u polního dělostřelectva převažovaly starší vzory. Protivzdušnou obranu měly zajistit protiletadlové dělostřelecké baterie a osmnáct (!) stíhaček. Při manévrech v roce 1938 se ukázalo, že letadlová loď HMS Eagle se bez problémů dokázala přiblížit k singapurské základně a zahájit překvapivý letecký útok na všechna tamní letiště. Následovalo rozhodnutí vybavit základnu radarem, k tomu však již nedošlo. Námořní opevnění se při stejné příležitosti osvědčilo o něco lépe. Hlavní obavy velení však vyvolávala možnost útoku z pevninské strany, na počátku plánování nepochopitelně vyloučená z úvah. Testy prokázaly, že předpoklad o neprůchodnosti džungle silně přeháněl. Komise generálního štábu poukázala na možnost japonského vylodění na východním pobřeží Malajsie a postupu ze severu. Jak se později ukázalo, zcela správně.

V roce 1940 studie generálního štábu uváděla, že dostatečnou obranu pozemních přístupů a samotného Singapuru v nepřítomnosti britské flotily by zajistilo nejméně 582 letadel, 48 praporů pozemních sil a 2 tankové pluky. Britové disponovali 164 zastaralými stíhačkami Brewster F2A Buffalo, 31 špatně vycvičenými a vybavenými prapory pěchoty a žádnými tanky. Japonci měli o obraně Singapuru podrobné informace, jejich špioni totiž působili v Malajsii i samotném Singapuru jako provozovatelé malých krámků a služeb. Kromě toho německá korzárská loď Atlantis v listopadu 1940 ukořistila podrobné britské plány obrany této základny a předala je Tokiu.

„Blitzkrieg“ v džungli

Japonci zahájili 8. prosince 1941 námořní výsadek na malajsijském ostrově Kota Bharu a hodinu nato jejich letadla zaútočila na americkou flotilu v Pearl Harboru. Dva dny poté japonské letectvo potopilo britské lodi Prince of Wales a Repulse. Britské, indické, australské a thajské pozemní jednotky na pevnině porazil 31. ledna 1942 protivník, který vyvinul mobilní taktiku založenou na útoku praporu lehkých tanků následovaného pěchotou na bicyklech. Pouze Australané se v džungli do jisté míry předvedli jako důstojní protivníci manévrujících a maskujících se Japonců. Údajně nedobytná pevnost Singapur se v další fázi stala terčem výsadku z pevniny, s nímž nepočítala a nepřipravila se na něj, a padla za patnáct dní.

Během celého malajského tažení Britové se spojenci ztratili téměř 140 000 mužů, z nichž asi 130 000 padlo do zajetí. Téměř polovina pocházela z britské Indie a skoro dvě třetiny těchto zajatců se následně přidaly k Japoncům. Asijské země Britského společenství národů včetně Austrálie a Nového Zélandu po porážce přestaly plánovat obranu v rámci spojenectví s Británií a za hlavního garanta bezpečnosti začaly považovat Spojené státy.

Kde se stala chyba?

Během války se vždy jen obtížně napravují předválečné omyly. V případě obrany Singapuru velmi vzdáleného od britské metropole to fakticky ani nešlo. Chybějící opevnění z kontinentální strany nešlo vybudovat za pár dní, v Singapuru nemohli začít vyrábět stíhačky ani radary, jichž se jim nedostávalo. Britské a spojenecké jednotky v Malajsii představovaly koloniální kontingenty podle britské doktríny upřednostňující organizaci, která zajišťovala maximální objem palby. Na boj s vysoce motivovaným protivníkem, který rychle přecházel přes vodní toky, jež jej údajně měly zdržet, a pozice obránců bleskově obcházel džunglí, kde se nedal snadno zasáhnout, nebyli vojáci dobře připraveni.

Stejně tak Britové se spojenci nedokázali psychologicky ani technicky čelit tankovým útokům. Když postupující Japonci došli k Singapuru ze strany, která mohla být jen slabě bráněna, těžko výsledek bitvy svalovat na velícího generála Arthura Percivala, jak se stalo zvykem. Percival mohl jistě udělat výrazně více, ale nikoliv se ubránit. Spíšelze říci, že bitva o Singapur byla kvůli zradě ve vlastních řadách, chybným výchozím předpokladům a plánování prohrána, ještě než začala.

(Upravená verze textu otištěného v časopise Válka v Pacifiku z ediční řady Speciál II. světová nakladatelství Extra Publishing.)