VÁNOČNÍ ČTENÍ:

Vobrázek a XIII. sjezd

24. 12. 2015 / Ivan Jemelka

Křepelová nejdřív neví, ale pak křičí ticho, a aby si sedli, ale Novotná, Hánová. Dubský a další maj mokrý lavice, tak nechtěj a soudružka teda křičí vztyk a ticho! Když všichni stojej a je ticho, Adamová žaluje, že kluci maj takovou raketu. Dubský a Kaiser syčej, aby držela hubu a Rejhon jí ukazuje pěst a Křepelová se ptá jakou raketu. Adamová se dívá na Rejhona a říká, že raketu, do který se leje voda a pak se pumpičkou napumpuje. Soudružka chce vědět, který kluci, ale to Adamová říct nechce. Kotek a Blažek, který seděj ve čtvrtý lavici veprostřed, na tu raketu koukaj, protože pod tou lavicí leží a Křepelová vidí, kam koukaj, tak jde a tu raketu si bere. Raketa je velká jako její bota a je z fialový hmoty a je na ní napsaný Technoplast Chropyně. Takže jsou po škole, dokud se někdo nepřihlásí a po přestávce se teda Dubský hlásí, protože nikdo nechce bejt po škole a řikaj Dubskýmu, že jestli budou, tak si to vypije. Soudružka Dubskýmu raketu zabavuje a musí dát sešitek a Adamová taky, protože neřekla, že raketa je Dubskýho. Adamová ale hrozně brečí, sešitek nechce dát a pak utíká na záchod. Soudružka tam jde za ní a když se vrací, vede Adamovou, která má v obličeji červený fleky, utírá si nos a škytá. Křepelová ji bere kolem ramen a stoupá si před první lavici uprostřed a voznamuje, že Adamová chtěla bejt k Dubskýmu kamarád, ale že to je falešný kamarádství, ale soudružka Adamový vodpouští, protože si to vysvětlili a Novotná a ostatní holky si šeptaj, že Adamový všechno projede, protože je Křepelový miláček a Adamová, když se soudružka nedívá, na ně vyplazuje jazyk.

Hánová má mokrej českej jazyk domácí a její máma se zlobí, protože některý stránky jsou rozpitý. „Kluci měli takovou raketu,“ vobjasňuje Hánová.

„Jakou raketu?!“ nechápe máma.

„Na vodu a na vzduch pumpičkou.“

„A to ji pouštěli ve škole nebo co?“

„No.“

„A vona ti vlítla do tašky nebo co?“

„Ne. Do tašky ne.“

„Ta co?!“

Takže Hanová vypráví, jak ta raketa lítala a stříkala.

„A tos měla otevřenou aktovku?“ A Hánová kejve, že jo. „Tos ji neměla na háčku?!“ Hánová vrtí hlavou, že neměla. „Tos jí měla otevřenou na zemi?!“ Hánová zase kejve a máma dál vrtí hlavou a vzdychá.

„Soudružka to ví,“ pípe Hánová.

„Co ví?“ nechápe máma.

„Že ta raketa stříkala.“

Máma na ni zírá a pak říká, aby si šla udělat úkol, a jestli dostane kvůli tomu sešitu poznámku, ať si ji nežádá.

Hánová jde nejdřív do koupelny a dává před umyvadlo židličku a stoupá si na ni, a když se vidí v zrcadle, rozdělává si levej culík, jako to má Zuzka v Bílejch oblacích. Zuzku hraje Viera Vajsová a Hánová si myslí, že je jí podobná. Vídí, že má velkou pusu jako Vajsová i takovej nos dopředu a velký protáhlý voči a hustý tmavý vlasy. Hánová bude herečka. Táta říká, že když chce někdo něco bejt, tak se to naučí. Tak Hanová se chce naučit bejt herečka. Chodí kvůli tomu do Wolkerova divadla. Většinou v neděli vodpoledne. Naposled viděla Dobrodružství Toma Sawyera, kterýho hrála nějaká holka. Hanová si myslí, že to by uměla taky. Do divadla má fialový plizovaný šaty s hnědou krajkou a hnědý lakovky. Má i béžovej flaušák a hnědou kabelku. Chodí tam sama. Vod nich, z Benediktský, je to kousek přes ulici. Musí ale na přechod k Dubonnetu, kam choděj někdy v neděli na voběd, a pak přes Hradební, ale tam stejně nic nejezdí. Vostatní musej s mámou nebo s babičkou a pak koukaj, že vona nemusí, a že uvaděčky a i v šatně ji znaj a nejspíš si myslej, že vona v tom divadle hraje.

Hánová slejzá ze židličky a dává jí na místo a jde si dělat ten úkol. Jenže jí to nebaví a radši myslí na to, jak Zuzka byla s tím partyzánem v nějakým baráku na posteli. Máma ale najednou stojí nad ní a zlobí se, že má prázdnej sešit a tak musí s tím úkolem přeci jen začít.

Druhej den ráno je pěkná zima, Hánová si musí vzít palčáky, který nesnáší a hned za dveřma si je sundavá. Je konec listopadu, jde Masnou a vepředu nad střechama je vobloha růžová a potkává zase tu babku v beranici a v takovým tom kabátě, jako maj tramvajáci a s malým psem, kterýmu klapou drápky. Ta babka má dlouhou tyč s háčkem a tím háčkem zatáhne za takový ouško u lampy a tu lampu zhasne, takže za ní, až ke škole už žádná lampa nesvítí. Klika vod vrat u školy je ledová a na schodech je šero a zima, ale ve třídě se svítí a topí, i když z kabátů na věšácích jde ještě studeno. Hánová si dává na lavici čítanku a Kobzová, která sedí vedle ní ve třetí lavici u dveří, dělá to samý. Penál v horním rohu zároveň s okrajem a pod ním učebnice, jak to soudružka učitelka Křepelová chce. Potom zvoní a soudružka přichází a s ní vchází i soudružka skupinová vedoucí a vobě jsou hezký. Křepelová je vysoká, má dlouhý zlatý vlasy a vypadá jako anděl a soudružka skupinová má hnědý vlasy, není tak vysoká, ale je podobná Tvrznikový. Ne tý, když byla malá v tom filmu, vo Robinsonce, ale tý, jak je teď.

Soudružka, ukazuje, aby si sedli, a potom se na sebe se soudružkou skupinovou usmívaj a soudružka voznamuje, že soudružka skupinová jim chce něco říct. Soudružka skupinová teda říká, že brzo bude sjezd komunistický strany a všichni se dávaj do bavení, protože to není nic vo škole. Křepelová volá ticho! a klid!, ale moc ticho a klid není, dokud soudružka neřekne, že jestli ticho a klid nebude, tak si napíšou diktát. Soudružka skupinová pak mluví vo socialismu, že už je a brzy bude komunismus a Západ spláče a vo tom bude ten sjezd. Třináctej. Mluví taky votom, jaká je pro komunistu čest, bejt na sjezdu, a že pro jiskru a pionýra teprve, a že tam některý jiskry a pionýři půjdou ty komunisty pozdravit. Říká taky, že na sjezdu maj bejt ty nejlepší a co maj vystupování, třeba ty, co choděj do dramatickýho kroužku, ale Křepelová něco soudružce skupinový šeptá a ta pak říká, že když ne dramaťák, možná některá jiskra ráda nebo rád recituje a zpívá a rozhlíží se a Hánová se hlásí a všichni jsou překvapený i soudružky a pořád se rozhlížej, jestli se nepřihlásí ještě někdo, ale nikdo se nehlásí, tak soudružka skupinová říká, aby za ní Hánová po škole přišla na skupinovou radu a asi vo něčem dost přemejšlí, protože když vodchází, zapomíná pozdravit.

Tady to Hánová vidí, říká večer táta Hánový, že když člověk chce, dostane se i na sjezd a máma Hánový myslí, že teď musej nejspíš do Dětskýho domu, sehnat sukni a halenku. Boty si vezme Hánová svý. Ty, co nosí do divadla. K večeři maj prasečí vocásky, ty Hánová ráda ještě víc, než morkový kosti, ale i jinak je to slavnostní, protože táta Hánový votvírá bezinkový víno vod strejdy a přípíjej si na Hánovou, jakože na naši herečku.

Poslední tejden v listopadu se začíná nacvičovat na sjezd, takže Hánová nemusí do školy, ale má sraz se soudružkou skupinovou před školou, ale až v devět a jdou do Revoluční na trojku. Za jiskry jsou tam ještě dva a za pionýry je jich tam víc. Tramvaj je úplně narvaná, takže musej čekat na další a soudružka skupinová říká, že tam jedou školy z celý Prahy. Před juldou fuldou stojej samý autobusy a svazáci, co maj červený pásky, všem vokazujou, kam maj jít. Jdou teda do toho baráku s věží s hodinama a tam jsou na prknech věšáky s číslama a každej si má zapamatovat to svoje. Hánová má tu novou modrou skládanou sukni z děcáku a ty novou bílou halenku a soudružka skupinová myslí, že si to má vzít až na sjezd. Pak svazáci s páskou vyvolávaj školy a řaděj je do pětistupu a každej si má pamatovat, kde stojí. Potom se učej vbíhat do sálu a najít svojí řadu, kde budou jejich delegáti. Hánová to plete a svazačka s páskou se ptá soudružky skupinový, co jsou to za školu a soudružka skupinová krčí ramenama a svazačka s páskou nařizuje jiskrám vedle Hánový, aby jí držely za sukni a Hánový vobjasňuje, že má bejt furt s nima. Po zkoušce dostávaj papír, na kterým je napsaný, co maj říct delegátům v jejich řadě a Hánová nemůže najít svůj kabát a soudružka skupinová jí pomáhá hledat, ale musej počkat, až všichni vodejdou a vostatní, vod nich ze školy, se vztekaj, že přijdou pozdě na vobědy.

Z toho, co má říct delegátům, máma Hánový večer Hánovou zkouší a pořád ji vopravuje a Hánová brečí, že si to nezapamatuje, ale máma ji uklidňuje, že každej si to zapamatuje, ale Hánová brečí pořád, protože chce bejt herečka a máma Hánový říká, že v divadle maj nápovědu a tak teda Hánová přestává a znova zkouší říct to delegátům.

Pak je pátýho prosince a Hánová musí bejt před školou už ve vosm a má na sobě tu novou sukni i halenku se znakem a má taky umytou hlavu a ve vlasech červenou stužku. Trojka je zase narvaná a před juldou fuldou stojej všude autobusy. Potom čekaj v tom baráku s veží s hodinama na signál a některý vomdlívaj a vodnášej je na nosítkách. Taky dostávaj tašku s dárkama. Hánová má v tašce vobrázky a psa z moduritu, co dělali na kreslení a ptá se, komu má dát toho psa a svazák, co to rozdává, myslí, že tomu nejhezčímu. Pak přichází ta svazačka s páskou a má natupírovaný vlasy a namalovaný voči i pusu a říká těm dvěma vedle Hánový, ať ji pořádně držej, že za ní ručej. Pak svazáci s páskou votvíraj dveře do sálu a první řady vbíhaj. Když už stojej vedle lavic, vepředu nějakej pionýr a pionýrka v lavicích co jsou nahoře proti nim, zdravej sjezd do mikrofonu. Potom jsou dole nějaký tanečky a Hánová dává psa soudružce na kraji a vostatním posílá ty vobrázky. Všichni přitom řikaj to říkání pro delegáty, ale Hánová ho zapomněla, tak neřiká nic. Soudružka, co dostala psa, si bere Hánovou na klín a je to, jako v ušáku, co má Hánový strejda, když jsou na něm polštáře. Soudruh vedle tý soudružky pak dává Hánový pomeranče a knížku Loď vyplouvá do Batumi. Hánový máma a táta i Hánová jdou pak na Václavák do kina Čas, kde se promítá futr dokola a koukaj furt dokola na filmovej týdeník, ve kterým je o i tom, jak naše mládež zdraví sjezd. Hánová tam není vidět, ale jiskry a pionýři jo.

Po sjezdu říká soudružka před hlavní přestávkou, že bude besídka a měli by si připravit scénku, že jim pomůže a maj se přihlásit. Hánová se hlásí a Křepelová kejve, že jo, že to čekala, ale kouká, kdo se hlásí ještě a vidí, že Rejhon, Adamová , Kratochvíl a Novotná a soudružka je ráda. Po škole teda zůstavaj ty, co se přihlásili ve třídě a vymejšlej tu scénku. Adamová říká, že by to mohlo bej jako vo dítěti a vo mámě a vo tátovi. Křepelová chce vědět, vo čem by to bylo dál a Rejhon myslí, že vo tom, že to dítě namaluje vobrázek, ale ségra řiká, že ho namalovala vona a tak se hádaj a máma řekne, aby ukázali ruce a podle toho se to pozná. Hánová si myslí, že v divadle to teda dělaj jinak, ale soudružka řiká, že to je dobrý a že napíše, co budou řikat a ptá se, kdo bude kdo. Rejhon chce bejt dítě, ale Křepelová chce, aby dítě byla Hánová, tak Rejhon je táta, Adamová máma, Kratochvíl dědeček a Novotná ségra. Adamavá chce ještě vědět, kde vezmou ten vobrázek a Rejhon se šklebí, ať ho namaluje Hánová, ať je to trochu vopravdický. Vostatní se hned přidávaj, ať ho namaluje a soudružka se ptá se Hánový, jestli by teda ten obrázek namalovala a Hánová krčí ramenama, jako proč ne.

Pak se Hánová učí doma, co má dítě řikat a Hánový táta poplácává Hánovou po zádech, že tady je jasnej důkaz, že naučit se dá všechno i bejt herečkou. Ve scénce má Hánová říct, když se máma ptá, kdo namaloval ten hezkej vobrázek: „To jsem namalovala já maminko. Naučila jsem se to, protože chci, aby i doma bylo tak hezky, jako v práci, mezi soudružkami a soudruhy. A potom, když ségra říká, že vobrázek namalovala vona, protože každej ví, že je na to nadaná, Hánová se má zeptat: To znamená, že ti nějaký skřítek vedl ruku?“

Pak přichází táta a Hánová to má říct znova, jen místo skřítek má říct víla a místo ruku má říct štětec. Nakonec přichází děda a Hánová říká to samý, jako prve, když přichází máma.

Tak Hánová se to učí zase se svojí mámou a znova to plete a brečí a zamyká se v koupelně a její máma na ní klepe a chce, aby otevřela, a ať si vzpomene, co říká táta, že naučit se dá všechno a máma Hánový taky říká: „Dyť o tom je ta scénka“. Hánová teda otvírá a ptá se, jestli vopravdu. Máma nejdřív neví, co vopravdu, ale pak kejve, že jo, přece přesně vo tom. No, a tak se Hánová dává přemluvit a dál se šprtá. Pak si ještě vzpomene na ten vobrázek a kreslí ho na víko vod krabice vodovkama.

Potom je ta besídka a máma Hánový i její táta jdou po těch širokejch kamenej schodech zetdéešky v Masný, nahoru do III. A. Na schodišti je šero a zima a na stěnách visej barevný řetězy, jakože budou Vánoce. Na dveřích do třídy jsou nalepený větvičky a vozdoba a ve třídě visej na lustrech taky řetězy a na tabuli je napsáno barevnejma křídama Vánoční besídka 1962. To tam napsala soudružka. Máma Hánový i její táta se zdravej s vostaníma, některejm řikaj ahoj – čest a jinejm jen dobrej a několika jen kejvou. Některý jsou v ponožkách, ale většina má přezutí a kabáty si držej. Křepelová je vod holiče a má ty svoje bílý šaty, ve kterej vypadá jako anděl a všechny vítá a voznamuje, co si připravili a že první bude ta scénka. Taky už je tam připravenej stůl a židle a na tabuli visí obrázek, ne na tý, co je napsáno Vánoční besídka, ale na tý druhý, a je vidět, že ten vobrázek je takovej jako smutně hezkej, protože je na něm pole a vrány a přes to pole, tam, kde je vobloha, jede motorák a svítí. Pak soudružka zhasíná a do třídy jdou po špičkách Adamová a Hánová a sedaj si ke stolu a všichni jsou tou tmou trochu napnutý a pak Křepelová rozsvítí jen ty dvě světla u tabule a Adamová se ptá Hánový, kdo namaloval ten hezkej vobrázek a Hánová kouká někam z vokna a neříká nic. Tak se Adamová ptá znova a Hánová zase nic a Hánový máma to nevydrží a hrozně nahlas šeptá: „To jsem namalovala já maminko…,“ a někdo se směje a táta Hánový vokřikuje Hánový mámu, aby byla zticha a zase se vozývá smích. Adamová pak říká Hánový, že ten obrázek asi namalovala Hánová, že se to naučila, protože chce, aby i doma bylo tak hezky, jako v práci, mezi soudružkami a soudruhy a Hánová teda kejve, že jo, že naučila a namalova a tak to jde pořád, Adamová, Rejhon, Kratochvíl i Novotná říkaj všechno za Hánovou, a když je konec, všem se to asi nějak líbí víc, než kdyby Hánová všechno říkala sama, protože hodně tleskaj a usmívaj se, jenže Hánová běží na záchod a její máma tam musí za ní.

Po Vánocích píše soudružka Hánový do sešitku, aby Hánový rodiče přišli do školy. Hánový má z toho celej den kámen v břiše a máma Hánový i její táta se celej večer vyptávaj,vo co de, ale vona neví a u Hánů je teda ten večer takovej, že by tam Hánová skoro radši nebyla. S tím kamenem v břiše Hánová i vstává, má ho v břiše i ve škole i vodpoledne doma.

V šest jdou Hánový máma i její táta zase po těch širokejch kamenejch schodech do III.A. Soudružka sedí v první lavici veprostřed s Kaiserovým tátou a volá ně, aby se nezouvali, tak jdou teda v botech dál a soudružka a Kaiserův táta vstávaj a Křepelová Kaiserova tátu představuje, že je malíř a učí v lidový škole umění a teď Hánový máma i její táta viděj, že na lavici leží ten Hánový vobrázek s motorákem. Pak si zase sedaj a Kaiserův táta se na všechny chvíli jen usmívá, pak bere ten vobrázek, kouká na něj a pak koukne na Hánový mámu a říká, že její dcera je velkej talent. Hánový máma na něj taky kouká, ale nic neřiká a pak jako trochu kašle Hánový táta a potom říká, že Hánová se chce naučit hrát divadlo. Máma Hánový se divá na soudružku, ale ta se divá z vokna a Kaiserův táta říká, že některý věci se prostě nedaj naučit, jako třeba to, jak Hánová sama vod sebe maluje. „A to zas prr,“ vozývá se Hánový táta, „to bysme byli tam, kde jsme byli. Naučit se dá všechno. Všichni jsme stejný. Když se narodíme,“ ještě dopoví.

„No,“ drbe se Kaiserův táta a dívá se na Křepelovou a ta se teď dívá do uličky mezi lavicema. „Všichni jsme si jako tohleto, rovní, ale každej je na něco šikovnější, takže každej se naučí něco snadnějc.“

„Chcete říct, že naší Jarce jde líp malování, než hrání, jo?“ ptá Hánový máma a Kaiserúv táta kejve, že jo, že malování líp.

„Tady soudruh Kaiser vám chce navrhnout, abyste vaší dceru nechali zapsat k němu na výtvarnou výuku do lidové školy umění,“ vobjasňuje soudružka.

„Ale přece to takhle nevzdáme! To nejde!“ vykřikuje Hánový táta,“ našej děti musej…, maj právo dělat, co chtěj…, co se jim líbí! Už žádný talenty! Žádný tohleto…, nějaký… to… předurčení! Třídy! Kasty! To ne! Jdeme!“

Táta Hánový je celej rudej, vstává a jde ze třídy a přitom dupe a máma Hánový taky vstává, krčí ramenama a říká promiňte a jde taky.

Kaiserův táta i Křepelová se divaj za nima a pak soudružka bere ten vobrázek s motorákem a dává ho Kaiserovýmu tátovi, tváří se přísně a říká, že mu to říkala.