Všechny naše Jalty

6. 5. 2016 / Karel Dolejší

Vždycky, když údajně dospělý člověk starší než já oslavuje jako údajné moudro normalizaci mnichovského komplexu, napadá mě, že se v ČR opravdu nelze ničemu divit. Někteří Češi jsou zapálení političtí masochisté, smíří se s krutým osudem ještě dříve, než jde vůbec nějaký náhodou kolem a obšťastní je ve stylu městského holuba. Usilovným kňouráním jej k sobě spolehlivě přivolávají. Teď pozorují, kterak část politiků znova leze Moskvě zadem div ne do dutiny ústní, a dedukují, že už tedy bylo rozhodnuto. Část přihlížejících dokonce v důsledku atmosférickým podmínkám dosud nepřiměřeného vysedávání v chladných zahrádkách trpí palčivými nočními vlky, údajně horšími než hemoroidy - o to se cítí bezmocněji. Jenže rozhodnuto není nikdy, pokud se autosugescí nepřesvědčíte, že se nedá nic dělat.

Předně: Žádnou Jaltu jsme historicky nepotřebovali. Edvard Beneš byl první protorbánovec, předem přizpůsobil vlastní projekt "řízené demokracie" na údajném mostě mezi demokracií a totalitou budoucímu nepřátelskému převzetí "spřátelenou" mocností, jak to jen šlo nejlépe. Hlavní kroky v tomto směru sahají na přelom let 1942 - 1943. Když tedy v únoru 1945 Stalin odjíždí do Jalty na konferenci tří mocností, Beneše má dávno v kapse u vesty. Ten mu vydal okupovaný stát na milost a nemilost bez jakýchkoliv snah držet v londýnském exilu vlastní nezávislý kurs. Mezinárodní jednání v posledním válečném roce pouze posvětila, co už se v předchozích letech upeklo mezi Stalinem a Benešem.

Za druhé, Jalta nepředstavuje žádný mezinárodněpolitický kánon. Kdyby fungovala údajně osudovým způsobem, o němž se často spekuluje, Moskva by se ihned zcela mimo kontext dohody nepokoušela například o převrat v Rakousku. Jenže zatímco Rakušané kladli odpor, Češi leda kradli sudetoněmecký majetek. Kdo by pro ně chtěl hnout prstem, když se tak těšili do sovětského impéria?

Za třetí, putinovské Rusko si kromě ruského Severního pólu, Aljašky a Kalifornie přeje také novou Jaltu. Z toho ale ještě vůbec neplyne, že přinese ke stolu nějaký papír a protistrana jej podepíše, "jak to leží a běží". Jedinou nadějí ruského režimu na novou jaltskou konferenci představuje prezident Donald Trump. Jenže jeho vítězství ani zdaleka není jisté. Republikánský establishment jej nepodpoří a příznivci dalšího antiestablishmentového kandidáta Sanderse k němu pociťují nezvladatelný odpor.

Za čtvrté, nejsme okupovanou zemí. I kdyby se nakrásně Trump stal prezidentem, nemůže si kdesi potřást rukou s Putinem a přenechat mu půl Evropy včetně jakési Čečie, pokud k tomu Evropané nepřistoupí fatalisticky. I tak špatná věc jako trumpismus může mít nějaké dobré důsledky, například v podobě mobilizace Evropanů ve prospěch opravdu vážně míněného projektu vlastní zahraniční a bezpečnostní politiky - ať už z pohledu Bruselu, nebo na národní úrovni.

Všechny naše Jalty a Mnichovy nejsou takovým problémem proto, že by nás byl kdosi zradil. Problémem je spíše fakt, že se Češi stále dokola usilovně zrazují sami, paktují se s budoucími podmaniteli a okupanty v naivním nebo vypočítavém přesvědčení, že to navzdory zjevným vadám a nevýhodám právě pro ně osobně a jejich rodinky dopadne výborně. Sami sebe a svůj stát neustále opouštějí ve prospěch údajně lepší nabídky a výsledek systematicky svádějí na nepřející mocnosti. Jestliže ale samotným Čechům je jedno, koho mají za sponzora nebo spojence, a nevadí jim ani pomyšlení na čínsko-ruský protektorát na hranici s Německem, buďte prosím tak laskavi a žádné Jalty do toho už netahejte. Opět se rozhoduje především zde, nehledě na pomyslné či skutečné dohody mocností. A poraženci pasivně přihlížející zaprodancům vždy předem rozhodnou, že Češi už dávno prohráli, nemohou nic dělat. Jsou prý vždy bohužel objekty, nikdy subjekty svých dějin. Čekají jako na baru dívka lehčích mravů, kdo půjde zrovna kolem a nabídne výhodnou transakci...