12. 7. 2016 / Boris Cvek
Premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka v rozhovoru pro Hospodářské noviny možná trochu překvapivě spojuje svou budoucnost v čele strany s výsledkem podzimních krajských a senátních voleb.
V situaci, kdy ČSSD má 11 hejtmanů z 13 a nejsilnější senátorský klub, se nabízí nejen otázka, zda lze takový stav vůbec udržet, nýbrž především otázka, nakolik výsledek zmíněných voleb může být odrazem postavení pana Sobotky v roli šéfa sociálních demokratů či premiéra a nakolik bude spíše výsledkem hlasováním voličů o současných krajských reprezentacích či práci sociálních demokratů v Senátu.
V situaci, kdy je veřejnost s činností vlády v zásadě spokojena a kdy největší konkurent ČSSD je Hnutí ANO, stejně tak vládní jako ČSSD, lze těžko chápat podzimní volby jako plebiscit o vládě, který předá kraje a Senát do opozičních rukou. Bylo by naopak celkem logické, kdyby případný neúspěch hejtmanů, které reprezentuje Michal Hašek, byl vnímán jako Sobotkovo vítězství ve stále ještě rozštěpené sociální demokracii.
Stejně tak pokud by v krajských volbách dopadla ČSSD výborně, dá se očekávat, že pozici předsedy by měl získat někdo z úspěšných hejtmanů spíše než Bohuslav Sobotka, pokud tedy mají být podzimní volby vůbec nějakým signálem pro volbu nového předsedy strany.
Lze se obtížně zbavit pocitu, že Bohuslav Sobotka ve skutečnosti zahajuje vynucený ústup z nejvyšší politiky, a to bez ohledu na podzimní volby. Jeho situace se totiž zdá stále méně udržitelná. Po sněmovních volbách 2013, kdy se odehrála „bratrovražedná“ válka o moc uvnitř ČSSD, ho v čele strany udržel Andrej Babiš, který odmítl vyjednávat o vládě s Michalem Haškem. Sobotka vsadil na společné vládnutí s miliardářovým ANO, což mu umožnilo téměř až zázračně zajistit jakousi vnější soudržnost ČSSD.
V situaci zásadního střetu mezi ANO a ČSSD je Sobotka ovšem jaksi „navíc“, zůstává také jaksi „navíc“ v debatě o uprchlické krizi jako zastánce nexenofobní levice, naopak ČSSD se „pohybem dějin“ stále otevřeněji přestává ostýchat v návratu ke své opozičně-smluvní minulosti a příliš by ani nepřekvapilo, kdyby otevřela dveře do pater vyššího vlivu nikoli jen Petru Hulinskému, ale i Pavlu Bémovi a dalším zasloužilým členům ODS. V takové situaci už není třeba hrát si na Sobotku.
Pokus o přeměnu ČSSD po vzoru současné „kmotrů prosté“ ODS, aniž by dostala skutečný volební výprask, dokonce aniž by přišla o vládní posty, nebyl zřejmě nikdy realistický, ba nemohl se ani nikdy uskutečnit. Chmurný výsledek očisty od tzv. kmotrů vidíme ovšem i v případě ODS, která zůstává ideologicky stále v 90. letech a která není schopna z opozičního postavení byť jen ohrozit vládnoucí Hnutí ANO, které má tolik zjevných chyb. Nedá se tedy říci, že by Hnutí ANO bylo tak výborné, že si tak dlouho drží výrazně lepší pozici než ODS, ale že ODS je tak hrozná, že nedokáže ohrozit ani tak nevěrohodného soupeře.
Uvidíme, zda se ČSSD bude dařit lépe. V létě 2013, před sněmovními volbami, se zdálo, že by levice mohla mít ve Sněmovně pohodlnou většinu, po volbách měla – a má – pouhých 83 křesel. Současný střet Chovanec-Babiš staví českou politickou scénu do výmluvného světla, jehož zásvity bylo možné spatřit už při sporu o zákon o státní službě (tehdy se ovšem zdálo, že ČSSD má silné křídlo kolem Jiřího Dienstbiera, jehož návrh zákona byl podporován protikorupčními organizacemi a odbory, ale nakonec skončil pod stolem smeten národní frontou stran, zformovanou kolem Miroslava Kalouska)… v tomto světle zde máme střet mezi starými pořádky a potřebou změny, ne nutně změny k nějakému ideálnímu stavu, ale změny, která převažující struktury moci v minulosti zbaví jejich pozic.
Když prohraju v krajích, odejdu. Sobotka spojuje svou budoucnost s podzimními volbami ZDE
Diskuse