Mediální bitva o Aleppo

19. 12. 2016 / Daniel Veselý

V souvislosti s masivním bombardováním pozic ozbrojené opozice ve východním Aleppu se objevily reminiscence na genocidu ve Rwandě a Halabdži či masakr v Srebrenici. Americká velvyslankyně při OSN Samantha Power v této souvislosti hovořila o barbarství páchaném na civilistech v Aleppu Syřany, Rusy a Íránci, aniž by se z pochopitelných důvodů zmínila o klíčové roli své země při vyzbrojování Saúdské Arábie, jejíž vojenské dobrodružství v Jemenu má za následek smrt více než 100 dětí denně. Její slova jsou proto irelevantní a nadto velice cynická.

Nahlížet na boje v Aleppu jako na genocidu, kde proti sobě stojí jednoznačný viník a bezbranná oběť, by bylo stejně pošetilé, jako zamlčovat svědectví o nelidském strádání tamních civilistů v důsledku vojenských operací Damašku a spol.

Korespondent listu Independent Patrick Cockburn píše, že islamisté hrající prim ve východním Aleppu (Fronta an-Nusrá – nyní Džabhat Fatah aš-Šám a Ahrar aš-Šám) zabránili západním novinářům ve vstupu na jimi ovládané území a pro mediální prezentaci si vybrali mnohem tvárnější „místní aktivisty“. Zahraniční média se poté musela spokojit se zprávami od „prověřených osob“, které mohly informovat pouze o tom, co jim islamisté předem schválili.

Západní novináři totiž se vstupem na území ovládané ozbrojenou syrskou opozicí riskovali v lepším případě únos, v horším smrt. 

Cockburn tvrdí, že pro západní média bylo výhodné zveřejňovat videa a rozhovory přes Skype s osobami žijícími ve východním Aleppu. Ačkoli tyto mediální výstupy nemusejí být nutně falešné, nenalezneme v nich žádnou zmínku o tisících ozbrojených rebelech, pouze záběry trpících civilistů. To ale ostře kontrastuje se záběry z Mosulu, kde irácké ozbrojené složky bojují proti Daeši, který používá tamní civilisty jako lidské štíty.  

Podle Cockburna je potěšilé se domnívat, že toto dramaticky působivé PR je dílem pouze syrské ozbrojené opozice, neboť mediální specialisté pracující pro „rebely“ získávají finance a výcvik od zahraničních vlád. Symbióza západních sdělovacích prostředků a informačních zdrojů pod kontrolou opozice představuje dle Cockburnova mínění etický problém, protože západní veřejnost kvůli absenci nezávislých novinářů ve východním Aleppu nemůže pro objektivní posouzení bojů získat hodnověrné informace.       

Specialista na Blízký východ Juan Cole, který mezi řádky vyjadřuje sympatie k nekáidistické syrské opozici, míní, že porážku si rebelové ve východním Aleppu zčásti zavinili sami. Jestliže měla syrská revoluce v prvních dvou letech válečného konfliktu značnou podporu mezi obyčejnými Syřany, vyjma alávitů, kteří tvoří 14 procent populace, tato podpora se poté, co opozici začala dominovat syrská Al-Káida, vytratila. Spletitá demografická struktura Sýrie, kde vedle alávitů spjatých s režimem žije 7 procent křesťanů, 3 procenta Drúzů, 10 procent Kurdů, 30 procent sekulárních sunnitů a 34 procent sunnitů inklinujících k náboženství, prostě nedovoluje, aby zde arabskými monarchiemi a Tureckem podporovaní sunnitští povstalci získali kruciální podporu. A to i přesto, že se mnoho vzbouřenců hlásí k myšlenkám Muslimského bratrstva, neboť i muslimští bratři chtějí v celé Sýrii zavést středověké islámské právo, jak píše Juan Cole.

Syřané jsou téměř ze 70 procent sekulárně orientovaní, a proto nepodporují muslimské bratry a už vůbec ne káidistické elementy. Cole proto dochází k závěru, že pokud by Syřané měli na vybranou mezi těžko stravitelným režimem Bašára Asada a představiteli opozice, raději si neochotně zvolí první možnost. A proto také východní Aleppo padlo.  

Ačkoli ve východním Aleppu od roku 2012, kdy jej ovládli vzbouřenci, žijí převážně sunnité tíhnoucí k náboženství, v západní části města žije asi milión obyvatel, kteří raději preferují syrský režim, a to i proto, že byli vystavováni občasné minometné palbě ze slumů východního Aleppa se stovkami civilních obětí. Když Rusové „umírněným rebelům“ nabídli, aby opustili východ města s podmínkou, že se musí distancovat od káidistů, ti to odmítli a pevně se s káidisty semkli, píše Cole.

Cole konstatuje, že militarizace syrské revoluce, jejíž hnací silou se stali káidisté, zlomila „rebelům“ ve východním Aleppu vaz, jelikož si nedovedli získat zásadní podporu mezi běžnými Syřany.    

Mediální bitva o Aleppo má dvě základní fronty. Představitelé první fronty ignorovali džihádistický element ve východním Aleppu a exkluzivně se soustředili na materiál, který jim dodávali aktivisté pracující pod drobnohledem ozbrojené opozice. Zástupci druhé fronty naopak tvrdí, že ve východním Aleppu operovali pouze džihádisté, kteří pod krkem drželi nevinné civilisty (či tam žádní civilisté nebyli), a syrský režim a jeho spojenci měli plné právo je nemilosrdně likvidovat. Třebaže jsou zprávy o zvěrstvech Asada a spol. vesměs pravdivé a západní média mají před groteskní proasadovskou propagandou očividně navrch, nelze přehlížet zjevné nedostatky západních sdělovacích prostředků při informování o bojích o Aleppo.