Chlapi nepláčou

1. 7. 2017 / Jan Čulík

čas čtení 8 minut


Jako by si Evropa stále silněji uvědomovala, jak zrůdný a nebezpečný je nacionalismus a nenávist vůči druhým, vůči jinakosti, vůči každé jiné kultuře, a jak děsivé a dlouhodobě nezvládnutelné je, když tato nenávist - zcela logicky - vede k válce. Nejvarovnějším příkladem v Evropě je v tomto smyslu nedávná válka z devadesátých let doprovázející rozpad Jugoslávie. V republikách bývalé Jugoslávie na dosud nezvládnuté hrůzy z této války nezapomněli.

Vynikajícím filmem zpřístupňujícím, k jakým hrůzám vede nenávist vůči jiným kulturám, je snímek Alena Drljeviće Muškarci ne plaču (Chlapi nepláčou, 2017), který dramaticky zahájil letošní hlavní karlovarskou filmovou soutěž. Je velmi povzbudivé, že film byl financován Chorvatskem, Slovinskem, Bosnou-Hercegovinou a německým druhým televizním programem ZDF a samozřejmě také, nesmírně záslužně programem Média Evropské unie. Je v zájmu nás všech, aby se takovéto filmy natáčely a aby se dostaly mezi nás všechny.


Film je  záznamem psychoterapie, kterou v horském hotelu Bistrica v olympijském středisku v srbské Javorině zorganizovala pro válečné veterány ze všech stran konfliktu v jugoslávské válce jedna mezinárodní organizace. Film vznikl podle skutečné události. Režisér filmu Drljević se v roce 2010 se takové akce účastnil. "Seděli jsme tam mezi lidmi, se kterými jsme na sebe předtím ve válce stříleli," vzpomíná Drljević a natočil podle toho nesmírně dramatický film.

Slovinec z mezinárodní mírové organizace vede v hotelu Bistrica psychoterapeutická sezení postarších mužů ze všech stran jugoslávské války, které stále ještě, nyní, po dvaceti letech, pronásledují noční můry z hrůz, jichž byli tehdy, většinou bez vlastního přičinění, aktéry a svědky. Jejich život přitom není lehký, protože stále žijí v komunitách, které nenávidějí v Jugoslávii všechny ostatní. Přitom, paradoxně, z filmu vyplývá, že stejná zvěrstva páchaly na představitelích údajné jinakosti během války všechny strany a a všechny strany byly zároveň jejich obětí.

Vedoucí psychoterapeutických sezení požaduje, aby účastníci o svých zážitcích hovořili, a aby ty nejtraumatičtější scény inscenovali, a při tom žádá přítomné, aby si své role v konfliktních situacích vyměňovali. Občan z Bosny-Hercegoviny svědčí o tom, jak ho vojáci odvedli do sklepa, kde mu dali velký lovecký nůž pod krk a vyhrožovali mu, že ho, zasraného muslima, zavraždí. Prosil je, aby ho nezabíjeli, že má ženu a děti. Dodnes nemůže snést to ponížení. Jiný účastník války byl po výbuchu granátem zraněn šrapnelem, tekla mu krev z hlavy, dal si na ni hlínu, čímž ji zastavil. Pak na to zapomněl a nevěděl, proč trpí tak strašnými bolestmi hlavy. Teprve až rentgen v nemocnici odhalil, že má v hlavě střep a další střepy v jiných částech těla.

Mladší muž, jemuž bylo v době jugoslávské války sotva osmnáct, nechtěl bojovat a před rekruty z bosenské armády se skrýval u tety. Udala jim ho jeho matka na radu imáma, který tvrdil, že by se jinak musela hanbou skrývat, kdyby její syn "nebojoval za vlast". V první bojové akci zasáhla mladíka střepina šrapnelu do páteře a ochrnul na nohy. Během terapeutického sezení přijde zpráva, že matka mu zemřela, zpočátku nechce jet na její pohřeb, nakonec tam jedou účastníci psychoterapie s ním všichni.

Interakce mezi deseti členy skupiny se zintenzivňuje. Jeden přítomný se přiznává, že ho zločinný plukovník jeho armády donutil, aby vozil skupiny civilního obyvatelstva k vykopaným jamám, kde byli tito lidé vždy zastřeleni, a pak ho donutil, aby střílel taky. Ostatní přítomní na psychoterapeutickém sezení reagují, že by udělali totéž, šílený plukovník by totiž mladého vojáka zastřelil, kdyby odmítl do ruky vzít pušku. Muž však přesto ani po dvaceti letech nezvládá vzpomínku na vraždění mladého chlapce a když uvidí v jiné situaci jiného mladého chlapce, pokusí se o sebevraždu.

Film je obrovským, intenzivním zážitkem a po představení v hlavním sále hotelu Thermal se jeho tvůrcům dostalo od asi tisíce návštěvníků tohoto velkého sálu snad dvacetiminutové ovace ve stoje. Právem. Karlovarská soutěž letos začala nesmírně aktuálně a výrazně.

Kolik lidí v publiku si asi uvědomilo, jak živé je poslání tohoto filmu: nesmíme nenávidět lidi, které si vykonstruujeme jako představitele nepřátelské jinakosti. Válečné trauma, které z toho vzniká, nikdo nepřekoná ani po dvaceti letech.



Druhým sobotním soutěžním filmem byla Arytmie, už v Karlových Varech třetí snímek ruského režiséra Borise Chlebnikova. Nebyl to film tak výrazný jako Drljevićův snímek Chlapi nepláčou, přesto byl slušně udělaný, i když zjevně do určité míry, inspirovaný velkou mezinárodní popularitou televizních seriálů ze zdravotnického a nemocničního prostředí.

Možná nejzajímavější na filmu Arytmie byla skutečnost, že přestože byl spolufinancován Ministerstvem kultury ruské federace (a také programem EU Media a jednou finskou audiovizuální nadací), byl relativně ostře kritický vůči ruskému zdravotnictví. Tematizoval neoliberální konflikt mezi manažery a odborníky, který důvěrně znám z Velké Británie, kde tvrdě postihuje všechny státní instituce, univerzity, zdravotnictví i  veřejnoprávní rozhlas a televizi.

I v tomto filmu se lékaři snaží dělat lidským způsobem svou práci (podobně jako se britští univerzitní učitelé atd. snaží profesionálně dělat svou), ale tvrdé překážky do cesty jim stavějí  manažeři ve vedoucích funkcích pod záminkou údajné racionalizace, šetření, dávání naprosté přednosti finančním aspektům před čímkoliv jiným.

Film Arytmie je historií práce a vztahu dvou mladých lékařů, Káti a Olega, kterým je oběma pod třicet a pracující ve zdravotnictví v ruském městě Jaroslavl. Oleg vyjíždí do terénu se sanitkou, Káťa pracuje na pohotovosti. Oleg i všichni jeho kolegové se snaží dělat svou práci lékaře profesionálně, tedy zachraňovat životy. Práci jim výrazně ztíží nový idiotský ředitel pohotovosti, který omezí mj. délku každého lékařského zásahu na pouhých 20 minut a neustále lékaře při pohotovostním zásahu nechává buzerovat dispečinkem. Je ke cti lékařům, že dávají přednost etické a profesní cti a debilní předpisy ignorují, případně je sabotují - podobně jako to na základě své východoevropské zkušenosti, která se mi pro polovojenské poměry na současných britských univerzitách velmi hodí, dělám v Británii ve snaze vykonávat  efektivně, eticky a profesně dobře svou práci já.

Trochu s podivem je, že oba mladí lékaři kouří a Oleg je při tom ještě vysloveně alkoholik - neustále konzumuje velké množství tvrdého alkoholu. Možná to odráží současnou ruskou skutečnost, i když by si člověk myslel, že mladí lékaři budou vědět, že pravidelné požívání alkoholu vede k scvrkávání mozku, a tedy k postupné ztrátě inteligence, a kouření už rovnou zabíjí.

Jinak je film inteligentním portrétem života v dnešním Rusku, kde - překvapení! naleznete stejné moderní automobily, stejné mobilní telefony a počítače a stejné supermarkety jako kdekoliv na Západě, a portrétem dnešní ruské mladé generace, která se obléká, uvažuje a jedná stejně jako jakákoliv mladá generace na dnešním Západě.

Kromě dramatu z nemocničního prostřední je Arytmie také příběhem problematického stavu Olegova a Kátina manželství - Káťa Olegovi oznámí, že se s ním chce rozvést, protože má pocit, že ji v podstatě ignoruje. Je to spíš nedorozumění - Oleg dělá svou práci eticky a slušně a ve stresu se někdy chová uzavřeně, jak už to chlapi někdy dělají. Vztah prochází kritickými a dramatickými peripetiemi, aby nakonec skončil přece jen happy endem.

0
Vytisknout
18835

Diskuse

Obsah vydání | 10. 7. 2017