O Kimovi, hře na kuře a vyhlídkách na horký podzim
4. 9. 2017 / Karel Dolejší
Zatímco se na základě fotografií začíná spekulovat o technických parametrech jaderné nálože evidentně modelované podle klasického Tellerova-Ulamova návrhu ZDE, podobně jako se v létě spekulovalo o nosiči, ještě mnohem více otazníků panuje kolem motivů severokorejského počínání než kolem prostředků.
Kim už deterent vlastnil
Častým předmětem srovnání s KLDR bývá Kaddáfího Libye. Ta se vzdala jaderného programu v roce 2003 ZDE a o rok později i programu vývoje a výroby chemických zbraní ZDE. Při notorické slabosti libyjské armády, kterou Kaddáfí jako mnoho jiných arabských vládců podezíral z pučistických tendencí, takže ji neustále špehoval a politicky "čistil", mu v zásadě nezůstal žádný potenciál pro odstrašení případného vnějšího útoku. Kaddáfí místo toho spoléhal na zlepšování diplomatických vztahů se Západem, uplácení prostřednictvím nákupů výzbroje, darů prestižním západním institucím, investice, postupnou liberalizaci poměrů v zemi atp. Tento přístup se mu však v roce 2011 stal osudným. Když na východě země vypuklo povstání, jehož se účastnili i nedávno propuštění islamisté, Západ bičován ideology vývozu demokracie jako Bernard-Henri Lévy prosadil intervenci. Jejími hlavními proponenty se staly Francie a Británie, skeptického Obamu k americké účasti přesvědčila tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonová.
Srovnávání má smysl, pokud není prováděno povrchně. Kaddáfí zůstal po zrušení svých programů vývoje a výroby zbraní hromadného ničení bezmocný, ale Severní Korea nikdy nebyla v podobném postavení. Simulace případné druhé korejské války ZDE vycházejí Pentagonu nehledě na veškerou technologickou převahu natolik krvavě, že i jen samotná představa zničení jihokorejského hlavního města Soulu severním dělostřelectvem v prvních hodinách konfliktu odrazuje americké generály od myšlenky na "ozbrojené řešení" korejského problému.
Kim tedy vlastnil dostatečný konvenční deterent i bez jaderných zbraní a mezikontinentálních raket. Z pohledu současné situace je to, co podniká, nikoliv zvýšením bezpečnosti jeho režimu, ale naopak neúměrným zvýšením rizika pro něj. Až dosud vycházely kalkulace tak, že by válka se severokorejskou komunistickou dynastií nikomu "nestála za tu ostudu". Nyní ale Pchjongjang začíná představovat natolik veliké riziko, že by jeho odstranění mohlo případně vyvážit i ohromné oběti spojené s ozbrojenou porážkou režimu.
Kdo vidí Kimovi do hlavy?
Vysvětlení se nabízí celá řada, všechna jsou nicméně založena na spekulacích o nejtajnosnubnějším režimu planety. Na prvním místě se nabízí možnost, že Kim Čong-un a jeho poradci prostě Američany "špatně čtou" a neuvědomují si, že míra bezpečnosti severokorejského režimu byla i bez jaderných zbraní a schopnosti ohrozit území USA dostatečně vysoká.
Jiní poukazují na pokračující zaostávání konvenčních severokorejských sil. Technologická propast mezi severokorejskou a jihokorejskou armádou se neustále prohlubuje a Pchjongjang může trpět obavami, že jednoho dne dospějí v Soulu k názoru, že Sever lze již v konvenční válce porazit za relativně přijatelnou cenu.
Další spekulace zacházejí ještě dál a hovoří o nečekaném paralelním průlomu v severokorejském raketovém i jaderném programu současně, který vypadá podezřele. Ještě poměrně nedávno byly oba zmíněné programy experty hodnoceny velmi skepticky, ale nyní již nelze popírat, že opravdu pokročily. Úvahy o možné zahraniční pomoci se logicky vyhýbají Číně (cokoliv si o ní myslíme, nejedná zpravidla jako nezodpovědná, bezohledně destabilizující revizionistická mocnost), zato se však dotkly Ukrajiny ZDE, i když podle všeho neprávem ZDE. Ve hře je možná pomoc Pákistánu v jaderném programu, o té se nicméně hovořilo spíše v minulých letech.
Za strategické spojenectví s KLDR v Ruské federaci již mnoho let lobují ultranacionalisté kolem listu Zavtra ZDE. Rusko by zajisté mohlo paralelně poskytnout pomoc jak v oblasti vývoje strategických mezikontinentálních raket, tak v konstrukci termojaderné hlavice. Ovšem tvrdit, že je něco možné, a doložit, že se tak skutečně stalo, jsou dvě různé věci.
Scénář "náhradní krize"
Čistě hypoteticky, jaký by Moskva vůbec mohla mít motiv k podpoře raketových a jaderných ambic Pchjongjangu? Copak se jí možná krize, neřkuli ozbrojený konflikt na Korejském poloostrově, nedotýká mnohem více než geograficky vzdálených USA?
Scénář, kterému budu říkat "náhradní krize", počítá s tím, že do případného nového konfliktu v Koreji by Rusko přímo zataženo nebylo. Daleko více by poškodil s KLDR přímo sousedící Čínu, která by musela řešit kolaps severokorejského režimu, vlnu uprchlíků a ekonomickou sanaci severokorejské ekonomiky - o horších variantách raději ani nemluvím. Tím by se stále nerovnější "partnerství" mezi rozvíjejícím se Pekingem a ekonomicky zaostávající Moskvou alespoň na čas stabilizovalo. USA by konflikt donutil, aby vázaly svou pozornost na korejský poloostrov v situaci, kdy kvůli způsobu úřadování Donalda Trumpa nemají efektivní administrativu - a ze všeho nejméně jsou tedy schopny řešit dvě krize na různých koncích světa současně.
Rusko do poloviny září ve stínu manévrů Zapad 2017 a řady navazujících aktivit zmobilizuje v Evropě zhruba 100 000 osob ZDE, včetně záložníků v Kaliningradské oblasti ZDE a dalších přihraničních regionech. Americká armáda ve skutečnosti není připravena vypořádat se s ruskou politikou vojenské expanze v Evropě ZDE (pdf) ZDE ani v případě, že by paralelně nehrozila další velká mezinárodní krize.
Ruský prezident Vladimir Putin se nezúčastní Valného shromáždění OSN konaného ve dnech 12. - 25. září 2017 ZDE. Důvody Kreml neoznámil.
Ti kdo očekávají, že se Putin pokusí využít okna příležitosti představovaného trumpistickým chaosem v USA k dalšímu vojenskému dobrodružství v Evropě, poukazují na fakt, že koordinace se Severokorejci by v takovém případě Moskvě velmi prospěla. Paralýza ve Washingtonu by dostoupila vrcholu.
Znovu podtrhuji, že se jedná o spekulativní scénář, který pracuje s předpokládanými cíli a motivy aktérů, o nichž nemáme dostatek informací.
Trumpobama na scéně
Donald Trump patřil ke kritikům prezidenta Baracka Obamy poukazujícím na zjevný nesoulad mezi "supervelmocenskou" rétorikou a v praxi ubohými zahraničněpolitickými výsledky. Teď je ovšem ve stejné situaci sám: Twitter je plný jeho planých výhrůžek adresovaných Pchjongjangu, který si ovšem nadále dělá, cokoliv se mu zlíbí.
Obraz "silného a rozhodného" Trumpa, který "nekecá, ale maká", se samozřejmě rozpadá již dávno. Ale zjevná bezmocnost prezidenta tváří v tvář malému "darebáckému státu" se stává faktorem, který erozi Trumpovy kredibility rapidně urychluje.
Pentagon je připraven na konflikt s KLDR jedině v případě, že by Pchjongjang sám zaútočil - navzdory propagandě rozšiřované paralelně ultrapravicovými a ultralevicovými konspiračními zdroji o žádnou další válku ani v nejmenším nestojí.
Jinak je tomu v Trumpově případě. "Neposlušný" Kim útočí přímo na jeho politické postavení, které se pomalu stává neúnosným.
Trump bude nakonec muset něco udělat. Protože jde o psychicky nestabilního jedince, který zahraničněpolitické a bezpečnostní problematice rozumí asi jako průměrný návštěvník české hospody, prudce roste riziko, že neposlechne své poradce a v reakci na severokorejské provokace nařídí nějakou nesmírnou pitomost.
I "jen" konvenční válka v Korei by představovala ohromnou a zbytečnou lidskou tragédii - bez ohledu na to, zda ti, kdo slyší růst trávu rusko-severokorejské koordinace, pouze pustě spekulují, nebo se tentokrát skutečně strefili.
Diskuse