Narodil se v roce 1966, vystudoval teoretickou fyziku, tedy obor, který bývá vnímán jako vstupenka do seriózního akademického života, nikoli do světa žalob, blogových polemik a veřejných střetů. Pecina však patřil k lidem, kteří si od začátku razili vlastní cestu. O fyziku přišel zájem dřív, než by stihl spočítat první rovnice jaderné energie, zato si našel zalíbení v programování, překládání a — především — v kritice institucí, které podle něj nebyly dostatečně otevřené tomu, co by veřejnost měla vědět.

V polovině 90. let byl jedním z těch, kdo stáli u technického i redakčního zrodu Britských listů. Tehdy vznikl obraz Peciny jako člověka, který je ochoten věnovat stovky hodin tomu, aby věci fungovaly lépe, lépe než je kdo po něm vůbec požadoval. Jenže právě tady se začala psát část příběhu, která později přeroste v jednu z největších kontroverzí českého nezávislého mediálního prostoru.

Jeho konflikt s Britskými listy nebyl běžnou redakční hádkou o formu. Šlo o spor o to nejcitlivější: o peníze, odpovědnost a transparentnost — tedy přesně o to, co Pecina ve veřejném prostoru tolik vyžadoval. Jako jednatel občanského sdružení, které Britské listy provozovalo, měl na starosti účetnictví a administrativu. A pak přišel moment, kdy se ukázalo, že závazky nebyly plněny včas, účetnictví nebylo k dispozici, dokumentace se rozplývala v mlze a redakce začala nervózně poklepávat prstem na stůl. Spor eskaloval rychle, tvrdě a bez možnosti elegantního výstupu. Vzduch byl plný obvinění o selhání povinností, nedoručených slibů i nejasnostech, které každé nezávislé médium děsí víc než cokoliv jiného: zpochybněná důvěryhodnost.

Pecina se bránil argumenty, že jeho administrativní povinnosti byly především technického rázu, že účetnictví bylo vedeno elektronicky a že formální nedostatky se zveličují. Ať už měl či neměl pravdu, výsledkem byl rozchod poznamenaný hořkostí na obou stranách. Nešlo o přátelský odchod, spíše o přetržený kabel — jiskry, kouř a pár spálených kontaktů, které už nešlo znovu spojit.

A přesto, když se dnes mluví o Tomáši Pecinovi, málokdo začne jeho jménem tam, kde se ten spor odehrál. Jeho největší veřejný dopad přišel v letech poté, kdy se naplno věnoval justičnímu aktivismu. Prosadil zveřejnění seznamu soudců a státních zástupců, kteří byli před rokem 1989 členy KSČ. Nešlo jen o zveřejnění dokumentu: šlo o zásah do letitého konsenzu, že některé části minulosti je lepší nechat spát. Pecina naopak věřil, že bez konfrontace není očisty — a že veřejnost má právo vědět, kdo rozhoduje o jejích životech. Byl zase v té své pozici: nepříjemný, neústupný, neochotný přestat.

V tom spočíval jeho přínos. Někdy to byl přínos elegantní jako čerstvě publikovaná studie, jindy připomínal spíše dobře mířenou ránu kladivem. Ale bez něj by český veřejný prostor byl ještě zahlcenější mlčením, šedými místy a selháváními, která by nikdo nepojmenoval.

Zároveň byl Pecina člověk, který si dokázal pod sebou podřezat větev stejně rychle, jako ji sám postavil. Jeho neústupnost byla devizou i slabinou: stejný čovek, který požadoval absolutní transparentnost po soudech, měl potíže ji zajistit při vlastním angažmá v médiu, které pomáhal zakládat. A člověk, který kritizoval netransparentnost institucí, sám někdy selhal v plnění vlastních administrativních povinností.

Když 23. listopadu 2025 zemřel po krátké nemoci, bylo mu teprve 59 let. Jeho jméno už dávno nebylo v centru pozornosti, ale jeho stopa nikam nezmizela. Patřil k malé skupině lidí, kteří měli odvahu klást nepříjemné otázky — a zároveň byli schopni vyvolat nepříjemné odpovědi o sobě samých.

Pecina nebyl dokonalý. Ale byl důležitý. A jeho práce — někdy brilantní, jindy problematická — zůstává součástí toho, jak dnes přemýšlíme o české spravedlnosti, médiích, a o tom, kdo má právo klást otázky, které se ostatním nechce poslouchat.