Nechte nás sakra učit dobře (příběh desátý)

Kde jste přišel na to, že škola má žáky bavit? Normalizace v českých školách...

28. 3. 2019 / Jiří Karen

čas čtení 3 minuty

Učitel přírodovědných předmětů, 30 let. Po několika zkušenostech s frontálně vedenými zkostnatělými základkami jsem se upnul k představě, že vrcholem mé pedagogické kariéry bude dostat se na místní elitní výběrové gymnázium, kde budu moci skutečně rozvinout svou tvořivost. Den otevřených dveří byl pro mě proto vítanou příležitostí, jak zjistit o jediném gymnáziu na našem malém městě více podrobností. „Nebereme, právě naopak. Budeme propouštět, slučujeme třídy,“ odpověděl ředitel na mou otázku, zda náhodou – vzhledem k rozšiřování nabízených oborů – nebudou potřebovat posily.

Nevadí, chytil jsem se tedy skupiny rodičů a nechal se provést školou. Už zpočátku mě silně zarazilo to množství seniorů v učitelském sboru. Zástupkyně důchodkyně, dějepisářka důchodkyně, notně ošoupaná výtvarkářka zjevně už několik let přesluhovala, fyzikář mezi padesátkou a šedesátkou. Ne že bych chtěl nějak věkově diskriminovat, ale opravdu nemohli ty vyučující namíchat napříč věkovými kategoriemi? Anebo jsou na tomto gymnáziu pouze senioři?

Vtom jsme vstoupili do jakési učebny, kde zrovna postarší matematik vysvětloval jednomu z rodičů koncept zdejší výuky:

„A to jste vzal kde, že má škola žáky bavit, milý pane? No?“

„Je to základ vzdělání, přece.“

„Vůbec nevíte. Vás snad nějaké logaritmy a integrály baví? Mě snad baví derivace? Jistěže ne. Ale učit to musím, protože je to potřeba. Škola není o zábavě, je to nevděčná dřina. Ale dřít se musí, pokud chceme něco dokázat. Život není jen o tom, udělat si pohodu!“

Nevěřil jsem svým uším. Někteří rodiče obrátili oči v sloup a raději odešli do jiné učebny. Tohle má být oficiální prezentace školy lákající nové potenciální studenty?

Učitelce, která byla této scény svědkem, jsem položil velmi asertivní otázku ohledně Hejného matematiky. Asi jsem ale píchl do vosího hnízda:

„Ne, ne, ne… kdepak, takové blbiny my tu nevedeme. My chceme studenty připravit k maturitě. Takové ty alternativní metody jsou určitě hezké, ale tady jsme normální škola a nemáme na ně čas.“

Už už jsem chtěl školu opustit, ale nedalo mi to a skočil jsem ještě do přírodopisné učebny, kde rodiče a další zájemce vítala asi pětačtyřicetiletá vyučující. Konečně někdo mladý!

„Projektová výuka? Ne, ne, tak to tady vůbec neděláme.“

„Za celou dobu středoškolského studia ani jeden projekt? Není to škoda?“

„No ale my na to nemáme čas! Víte, kolik toho potřebují k maturitě? Nemůžeme plýtvat časem na nějaké projekty.“

Byl jsem tak konsternován, že jsem neměl sílu (a ani důvod) argumentovat. Připadal jsem si jako v 80. letech za hluboké normalizace. Odešel jsem na čerstvý vzduch, aniž bych si prošel všechny učebny a zamyslel se: má učitel v rámci českého školství vůbec kam utíkat? Není lepší to raději celé zabalit a najít štěstí třeba v průmyslu? V současné době ve školství nepracuji...

Další absurdní příběhy z českých škol.

0
Vytisknout
10480

Diskuse

Obsah vydání | 2. 4. 2019