Jak nám v našem konání spásná víra zakotví?

11. 5. 2020 / Miloš Dokulil

Nejednou již máme jaksi v sobě určité „oplocení“, v jehož rámci se míníme pohybovat; což navíc i rozmanitě prožitými léty výrazně též ovlivňuje náš zrovna daný věk. Něčím tu přispěje sociální původ, rodinná výchova, školou dodané poznatky, ne-li také určitou, stále jednoznačnější interpretací osvojené zkušenosti ze života kolem sebe; navíc – kromě výchozí gramotnosti – tu je dnes široké pole rozmanitých médií, které někdy sugestivně nabízejí novou hodnotící škálu pro některá témata. Pro politické postoje a víru v určitý program nám mnohdy stačí sympatie k některému funkcionáři, který to umí zapáleně podat. V náboženských zřetelech většinou nás ukolébává „podvědomý“ zvyk ještě z předškolních let; anebo obdiv k jedinečnému kazateli. V kulturních a sportovních ohledech často teprve mezilidské kontakty nás nabuzují k jistým – někdy velmi aktivním – součinnostním vazbám, které mohou doprovodně umocňovat další naše projevy, včetně třeba politických či náboženských, ne-li taky v úzce či široce založených společenských souvislostech.

Všimněme si blíže náboženské sféry. Její výchozí předznamenání bývá dáno místem zrodu a okolnostmi dalšího pobytu každého z nás. Bývají tu potom nutkavě kolem jisté tradice rodiště; včetně působivosti stavebních památek či rázu okolní krajiny, a ovšem též danou měrou vzájemného sepětí jeho obyvatel. Sousedé z malých domků, kde si vidí jejich obyvatelé vzájemně až „málem do žaludku“, pokud třeba světí „den Páně“, najdeme takové občany ve sváteční den vesměs v kostele; jakmile – z jakýchkoliv důvodů – taková víra začne upadat, scházejí se sousedé spíše v hospodě, na sportovištích, anebo třeba v lese či u vody. Ve městech s vícepatrovými obytnými objekty takové blízké kontakty již nejsou, takže k bližšímu vzájemnému soužití musí být jiné podněty, jež nutně nemusí být tak intenzivní. Velký vliv na postoje lidí navzájem má samozřejmě stupeň reálné vzájemné komunikace mezi nimi. Něco v současnosti „hravě“ a účinně nahradí námi běžně užívané elektronické zdroje.

Máme-li svou nějakou náboženskou víru již od raného dětství, moc ani hned nepřemýšlíme o jejích zárukách či možná problematické míře její věrohodnosti. Do puberty ani člověk není ještě disponován k tomu, aby své výchozí životní jistoty problematizoval. Ne že by nutně jako třeba křesťan si navíc začal číst v Bibli, jakmile tuto dovednost získal ve škole. Už ale ten zaběhaný zvyk z dřívějších časů dost spolehlivě konzervuje přiměřenou stabilitu setrvale provozovaných obřadů a účast na nich. Pokud jsme se narodili do prostředí bez víry, tak naopak ani hned nebudeme nějaké výchozí náboženské přesvědčení vůbec postrádat. Ten svět kolem nás jako kdyby skutečně od začátku našeho života měl všechny možné přednosti. (Pokud jsme ovšem neměli tu smůlu, že jsme se narodili do velmi sociálně slabých poměrů nebo pokud nás třeba zrovna genetický fond determinoval k nějaké zjevné indispozici, jakmile náš mozek má na to, aby začal porovnávat různé alternativy lidského žití.)

Druhé desetiletí života může – již tím možným vtažením do přitažlivých kulturních či sportovních aktivit – zvýšenou měrou vést k porovnávání vlastních jistot a postojů s jejich projevy u dalších jedinců v různých kolektivech, do nichž v tom čase člověk vstupuje. Často se takto ta výchozí a trochu zjednodušená víra může různými dalšími vlivy posílit, anebo naopak zaniknout; a pokud tu žádná víra předtím nebyla, mohla by naopak nečekaně třeba vzniknout. Je k tomu k dispozici i mezilidsky někdy naprosto nečekaná situace, jíž jsme se stali svědky, anebo postupně klíčící předpoklad ať již k dalšímu hledání již dříve absorbovaných osobně jistot, nebo naopak skepse vůči nim, často navozená zvenčí, též nečekaně zneklidňujícími faktory, vůči nimž jsme zatím nikdy předtím necítili potřebu se orientovat. (Samozřejmě že tu dochází taky k celé řadě závažných aktivit směrem k příštímu možnému povolání a k výchozím emočním kontaktům, zpravidla taky k druhému pohlaví, což zároveň může – ale též nemusí – burcovat naše morální zásady, jež by mohly mít blízko k věroučným principům.)

Většina významných soudobých náboženských vyznání stojí a padá především institucemi, které si postupně zbudovala, spolu s kultem, který nyní praktikuje, a rozmanitými písemnostmi, jimiž dokládá svou věrohodnost. Věroučné společenství musí disponovat výraznými osobnostmi, které řídí jeho život a dodávají mu autoritu; a nemůže se obejít bez míst k vzájemnému setkávání kvůli obřadům, které pak posilují společnou zkušenost a jako další záruka nějak již exponované víry zajišťují nezbytnou kontinuitu jisté nějak jedinečné a přitažlivé tradice. Nějaká písemná „dokumentacc“ před vynálezem knihtisku v dřívějších časech přicházela zpravidla až naposled, jako kdyby autorita písma dávala jenom doprovodné svědectví (samozřejmě pouze gramotným!), že již na počátku nového svědectví o nadpřirozenu tu byly již nějak dány spolehlivé znaky k později vzniknuvšímu společenství, které se za již vyhlášené věroučné jistoty může přijatelně garantovat; a pak tu je svaté Písmo.

Výjimečně je ovšem možné, že by tu nějak navíc byl jeden další jedinečně posilující zdroj víry. Zrovna v křesťanství: že by Ježíš nebyl pouze výjimečným člověkem svého životního času, nýbrž nějak do nadpřirozena transponovaným subjektem, majícím blíže stěží vysvětlitelné znaky „spirituality“, ovšem tou již předem v určitém okruhu potenciálních vyznavačů překvapivě vznícenou vírou zaštítěné.

Pokud působivý hlasatel nové vize o životě a o světě již nežije, je potom důležité, co a jak pro další směřování k nové víře učiní „sirotci“ po výchozím iniciátorovi (ať už by šlo o Buddhu či o Ježíše, anebo ještě později o Muhammada). Šimon-Petr jako předák skupiny Ježíšových stoupenců se nejdřív stále jistil tradicí svého výchozího židovství (již obřízkou jako vstupní branou do společenství zvenčí). Teprve gramotnost – v případě příštího křesťanství opřená o řečtinu – výrazně rozšířila spektrum možných námětů pro další víru, umocněná již tím výchozím Ježíšovými umučením na kříži, pro něž nutně nejen okamžitě, ale taky pro další pospolný čas jeho vyznavačů chybělo jakékoliv konejšivé citové a racionální přemostění.

Vzhledem k tomu, jak byla psána hebrejština nebo aramejština, řečtina byla pro Židy praktičtější a jednodušší (ten řecký překlad „starozákonních“ textů začal být pořizován v průběhu první půle 3. století před naším letopočtem a mohl být snáz uplatněn v tom všeobecně negramotném prostředí a čase, protože uplatňoval znaky rovněž pro samohlásky). A potom právě židovské náboženské písemnictví již mělo hodně výrazně udržovanou tradici prorocky napsaných textů; na izajášovskou notu se rozepsali v jeho záměrném stínu dokonce možná další „písmáci“. Přitom právě Izajáš jako kdyby tušil, čím působivě navodit pozornost a naději na změnu v čase vpřed: můžeme se dočíst o příslibné možnosti vykoupení, rovněž se připomíná překvapivá možnost návratu Židů z babylonského zajetí, anebo přímo zcela jedinečná obnova nebe i země; a jako kdyby tu nějak příslibně jedním dechem rovněž zaznělo, že skrze Mesiáše spravedliví se dočkají spásy. Ta závratná vize zatím neměla konečného adresáta. Pokud byl Izajášem uváděn historicky existující perský král Kýros jako „christos“ (tj. „pomazaný oleji k závažnému úkonu či funkci“), jako kdyby takto bylo pouze předznamenáno, že možnost vrátit se z babylonského zajetí byla jenom „prvním krokem“, který je nutné „dovršit“. Židé nejednou svými proroky hlásali, že nejdříve vždy musí přijít výchozí „zvěstovatel“ a teprve nato se může objevit konečný „vykonavatel“.

Pokud zvážíme, že ten „Pověřený“ k významnému plnění kýžené sociální objednávky je „christos“ a jako „hledači“, ne-li dokonce „zoufalci“, svěříme tu úlohu Ježíšovi, byla tu najednou jedinečná naděje pro každého, kdo si takto transponoval podnětný prorocký text. Ten text přitom stále neměl adresného „Vykonavatele“; a teď by cestu k němu v bilingvním (tj. „dvoujazyčném“), řečtiny znalém čtenáři automaticky našel. Z výchozího přívlastku „christos“ byl tu přece pro negramotné a stále ještě nezakotvené souvěrce teď konečně zcela jedinečně Ježíš, a už adresně jmenovaný – a vyslyšený – „Christos“. Před dvěma tisíci lety navíc mnozí příští vyznavači Krista byli otroky; tím spíš museli zatoužit po vykoupení, alespoň po smrti, pokud se jinak nedočkají jedinečného životního zlomu ještě během svého zatím neútěšného života.

V záležitostech víry (dokud tu nebyla či nejsou „média“) se vesměs spolehneme na zprostředkované informace či stávající zvyklosti lidí ze svého okolí. Ne že bychom ovšem vždycky zrovna přímo a nutně disponovali dostatečným a průkazným svědectvím. Pak se spoléháme na očekávanou důvěryhodnost informátora či na jejich úctyhodný přitakávající počet. Fakticky přitom my sami pak vynášíme verdikt nad kvalitou (a doprovodně kvantitou) svědectví. Určitou naši víru potom utvrzuje jen více té neurčité a dále zprostředkovávané víry. Raději říkáme, že tu jde o naše osobní přesvědčení. Nic ve zlém. Zde opravdu jde o závažné rozcestí. Pokud nemáme osobně žádný důkaz o existenci Nadpřirozena, musíme se nějak aspoň trochu spolehnout, že tu „jaksi“ něčím zvláštním a jedinečným je ta „realita kolem nás“ těhotná. Třeba ti docela dávní a již zčásti výjimečně gramotní Židé nechali mluvit Hospodina k Mojžíšovi skrze hořící hranici dřeva (Dt 4:33); ne že by bylo možné jej spatřit! (Aniž mohlo být uspokojivě doloženo také přímo to „mluvení za oponou diskrétního či očistného ohně“!)

Opět jinak nahlíženo: aspoň nějak musí být svědectví doloženo, aby vyzývalo k respektu jako určité „životní poslání“; ne-li jako směrovka k předtím vytýčené spáse.

Zcela výjimečně bychom měli navíc rovněž brát v úvahu, že jedinečně vnímaví (či „citliví“, či „do víry ponoření“) jedinci mohou mít přímo osobní tušení vnitřního nějakého „hlasu“ či opticky představitelného „zjevení“. Tak se posléze nábožensky nekompromisní žid Saul z Tarsu stal zprvu apoštolem Pavlem (pro dějiny posléze „svatým Pavlem“). Nejdřív s plným zaujetím nábožensky ortodoxního žida stoupence Krista osobně pronásledoval. Před Damaškem, kde v této činnosti mínil s plným nasazením pokračovat, měl zřejmě mozkové potíže vedoucí k jeho dočasné ztrátě vědomí. Pak nastal pak najednou náhlý a překvapivý zlom v Saulových postojích. Jako kdyby v tom čase mdloby přímo sám Kristus oslovil Saula. Pochopitelně takové zvláštní zážitky ani sám jejich subjekt nedokáže si pro sebe blíže znovu přiměřeně reprodukovat, tím hůř dát o nich též jiným lidem dostatečně jasnou představu.

Vždyť my lidé bez možnosti uplatnit jazykové prostředky bychom ani sobě nedokázali „říct, co se zrovna v nás děje“! Pokud lidský mozek navodí nějaké fyzikálně měřitelné kmity (v herzích), tak to je teprve pro uvědomění čehokoliv pro naši psychiku pouhý předpoklad, aby ona mohla vůbec fungovat. Ta „projekce“ na obrazovku lidské mysli vyžaduje transformaci v psychicky reprodukovatelná data, která následně více či méně zdárně posléze podle svých zrovna daných možností interpretujeme. Jinak řečeno, i když tu bude nějaký výchozí vnímaný „podnět“, ani vnímající subjekt automaticky nemá zajištěnou jeho adekvátní (ne-li přímo „objektivní“) interpretaci. Musí dojít ze stadia singularity první osoby k výchozímu pokusu odzrcadlit pro sebe – psychologicky potom jakoby v „druhé osobě“ – v sobě samém, co předtím proběhlo jako vjem a z čeho má být výchozí „představa“. Čili? Dokud si subjekt sám pro sebe aspoň trochu – s jistým odstupem – neozřejmí, jaké svědectví (jaký „význam“) právě prožil (třeba dokonce obdobu zkušenosti Saula z Tarsu?), stěží může o něm podat byť jen výchozí zprávu. A i když si pro sebe ujasní, oč se tu prožitkem jednalo, nikdy z toho „singulárně proběhnuvšího“ poznatku nemůže být intersubjektivní fakt (pro jakékoliv „třetí osoby“)!

Takže též s případným osobním přesvědčením, že nám bylo něco vnuknuto „shůry“, můžeme se sice cítit privilegovaně obdarováni z transcendentních zdrojů, ale pro druhé či „třetí“ osoby z tohoto imanentního světa nemůžeme poskytnout nic světobornějšího než svou případnou výmluvnost. Nikoli pro vnější prostředí evidentní důkaz osobního kontaktu s nebesy či s Bohem.

Přitom si vzájemně neopomněme připomenout hned začátek biblické knihy Genesis. Hospodin tvořil svět tím, že svými vyřčenými slovy jej přímo vytvářel. Což ovšem už je mimo nadpisem vytčené téma.

V novozákonním kontextu Marka a Matouše Ježíšově smrti předcházejí naopak stěží přijatelně interpretovatelná Ježíšova poslední slova na kříži (Mk 15:34, Mt 27:46) o tom, že byl Bohem opuštěn. I když právě na základě této smrti podle pozdější její interpretace bychom takto měli spolehlivě být čekateli na věčnou spásu…