Referenda v USA aneb Jak si přepravní společnosti Uber a spol. „koupily“ přímou demokracii v Kalifornii

3. 12. 2020 / Kristian Vagenknecht

V listopadu se ve stínu prezidentských voleb konalo v některých státech USA i několik zajímavých referend. To nejdůležitější ale proběhlo v Kalifornii, kde má tento způsob rozhodování dlouhou tradici. Jednalo se o hlasování, ve kterém byla schválena iniciativa s názvem „Proposition 22“. Podstata této iniciativy spočívá v tom, že zákon nově vyjme řidiče tzv. „app-based“[1] přepravních společností, jako je například v České republice dobře známá společnost Uber, ze zákonné definice zaměstnance a tito řidiči tak budou v Kalifornii nadále považováni pouze za smluvní poskytovatele služeb, tj. za nezávislé pracovníky. Tento návrh pochopitelně velmi hraje ve prospěch těchto přepravních společností, protože díky němu nebudou muset platit rozličné náklady, které po nich zákony vyžadují na ochranu zaměstnanců.


Iniciativa nakonec referendem prošla solidním poměrem 58-42, a to i přesto, že průzkumy zaznamenaly vysoký podíl nerozhodnutých voličů. Není se však čemu divit, jelikož přepravní společnosti Uber, Lyft, DoorDash, Instacart a Postmates do volební kampaně za jeho schválení společně investovaly astronomických cca 200 milionů dolarů! [2] To jen pro srovnání odpovídá zhruba šestině rozpočtu prezidentské kampaně Joea Bidena nebo čtvrtině kampaně Donalda Trumpa. Naopak odpůrci návrhu nasbírali sotva 20 milionů dolarů, ačkoli se jim dostalo silné politické podpory od hlavních prezidentských kandidátů Demokratické strany, a to nejen od levicových senátorů Bernieho Sanderse a Elizabeth Warren, ale dokonce i od Joea Bidena a Kamaly Harris.

Obří investice Uberu a spol. do tohoto referenda se tak těmto společnostem vyplatila a ceny jejich akcií vystřelily k nebi. Jinak tomu ale bude s jejich řidiči, kteří bez právního statusu zaměstnance přijdou o právo na minimální mzdu, přesčasy, práva v oblasti kolektivního vyjednávání, finanční náhradu v době pracovní neschopnosti, pojištění pro případ ztráty zaměstnání a další výhody.

Kdo v Kalifornii zaměstnanec je, a kdo není

Smutnou pravdou však je, že tak tomu u zaměstnanců těchto společností bylo v zásadě i před schválením tohoto návrhu. Výnosnost podnikání těchto přepravních společností totiž mimo jiné spočívá právě v tom, že své řidiče doposud formálně neoznačovaly za zaměstnance. To se ve „Zlatém státě“ ale změnilo v roce 2018, kdy Nejvyšší soud Kalifornie v rozsudku Dynamex Operations West v. Superior Court of Los Angeles rozvinul tříkrokový test, tzv. „test ABC“, který slouží k určení, kdo právně je zaměstnanec, a kdo je naopak jen nezávislý smluvní partner. Z tohoto testu pak vyplývá, že k tomu, aby někdo mohl svého pracovníka vyjmout z definice zaměstnance, je nutné, aby prokázal za A, že pracující nepodléhá při výkonu práce přímému velení a pokynům toho, kdo si ho na tuto práci najal. Za B, že pracující osoba vykonává práci, která spadá mimo okruh běžné činnosti toho, kdo si ho najal. Typicky je to instalatér, co vám jenom přišel do advokátní kanceláře opravit záchod, ne však pekař pracující pro pekárnu. A konečně za C, že se při tom tato pracující osoba nějakým způsobem samostatně angažuje v tomto odvětví (utváří si vlastní podnikatelskou strategii atd.). Kalifornský kongres pak logiku tohoto soudního rozhodnutí implementoval do státního zákona se zkratkovým názvem AB 5.

Pracovníci společností Uber a spol. ovšem tyto tři zákonné podmínky zjevně nesplňují. Lze dokonce pochybovat, jestli spadají i jen pod jedinou z nich. Tito řidiči totiž prostě jen vozí zákazníky, které jim příslušná aplikace jejich zaměstnavatele sežene. A už vůbec nelze říct, že by tito řidiči vykonávali činnost, která nesouvisí s běžným předmětem činnosti těchto společností, jelikož přeprava zákazníků je samotnou podstatou jejich podnikání a bez každodenní práce svých řidičů se neobejdou.

K závěru, že tato politika společností Uber a Lyft je protiprávní, letos došly i kalifornské soudy a nakázaly dotčeným společnostem, aby své řidiče překlasifikovaly na zaměstnance. Snahy přepravních společností se tak začaly soustředit právě na referendum o této iniciativě, která zcela účelově uděluje specificky pouze řidičům „app-based“ přepravních společností výjimku ze zákonné definice zaměstnance, kterou mají v Kalifornii třeba právníci nebo veterináři, což se jeví značně nesystémové.

Kampaň před referendem

Ve své masivně financované referendové kampani pak Uber a spol. stavěly převážně na dvou argumentech. Prvním bylo tvrzení, že se vlastně jedná o přání samotných řidičů (dokonce 4/5 z nich), kterým vyhovuje flexibilita a svoboda, jakou jim jejich současná pozice nabízí. Tento argument dokládaly i dvěma „studiemi“, které však měly jen pochybnou vypovídající hodnotu. První byla totiž anketa, která nesplňovala ani základní odborné standardy, a druhý průzkum si společnost Uber už radši platila sama. Kritici tvrdí, že otázky v něm pokládané byly značně sugestivní či kapciózní. Uber teď navíc dokonce čelí hromadné žalobě od těchto řidičů kvůli tomu, že je společnost k podpoře iniciativy měla tlačit.

Druhý hlavní argument Uberu a spol. je, že si jejich řidiči díky této iniciativě vlastně polepší. Jelikož iniciativa Proposition 22 zároveň nově stanoví minimální odměnu, kterou tito řidiči za práci dostanou i přesto, že podle zákona nebudou nadále zaměstnanci. Problémem však je, že tato minimální odměna se bude vztahovat pouze na dobu, kdy tito řidiči skutečně přepravují zákazníky, což reálně tvoří jen 2/3 jejich pracovní doby, protože zbylou třetinu času tráví čekáním na ně. Podle odborné studie z Kalifornské univerzity v Berkeley by tak jejich odměna činila v průměru dokonce jen 5,65 dolarů na hodinu, zatímco jako zaměstnanci by v Kalifornii měli od ledna zákonný nárok na minimální mzdu 13 dolarů na hodinu. Uber by jim ovšem mohl platit 14 dolarů na hodinu, protože se jedná o velkou firmu. O žádnou velkou výhru se tudíž nejedná.

Tuto proklamovanou „starost“ o své řidiče pak navíc poněkud zdiskreditoval výkonný ředitel Uberu Dara Khosrowshahi, když v srpnu pohrozil, že pokud Uber bude muset kvůli rozhodnutí soudů překlasifikovat své řidiče na zaměstnance, tak budou muset své služby v tomto státě přerušit na několik měsíců – a zároveň se v Kalifornii více stáhnout do velkých měst, protože údajná „kreativita“ jejich podnikatelského modelu spočívá v tom, že jejich řidiči právně zaměstnanci nejsou.

Dle mého skromného názoru však nelze shledat nic inovativního na podnikání, které je založené na porušování zákoníku práce. Stejně tak není nic originálního na nazývání vlastních zaměstnanců něčím, čím nejsou, a to jenom proto, že je to pro ně levnější.  

Ještě nebezpečnější však může být trend, kdy si obchodní společnosti skrze enormně financované kampaně a za pomocí výhrůžek o odchodu z dotyčného státu začnou diktovat jim vyhovující legislativu. Před tímto trendem varují i profesorky práva z New Yorku a Kalifornie Meredith Whittaker a Veena Dubal. Referenda totiž, ač nejsem jejich zarytým odpůrcem, navzdory všeobecnému mínění nedokážou proces přijímání zákonů očistit od vlivu zájmových skupin. Ba naopak, v tomto kalifornském případě se přímá demokracie dokonce stala jejich nástrojem. A co je horší, vzhledem k tomu, že Uberu a spol. tato taktika vyšla i v progresivní Kalifornii, tak lze očekávat, že budeme svědky stejného vývoje i v dalších státech USA.

[1] = společnosti, které ke komunikaci se zákazníky používají primárně mobilní aplikaci

[2] Konkrétně Uber měl darovat zhruba 57 milionů dolarů, DoorDash 52 milionů dolarů, Lyft 49 milionů dolarů, Instacart 32 milionů dolarů a Postmates 13 milionů dolarů.

 Autor je studentem práv

 

 


1
Vytisknout
2928

Diskuse

Obsah vydání | 8. 12. 2020