Pandemie a uprchlická krize: Výcvik v sobectví funguje

28. 12. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
30752
V té míře, v níž není pandemický průšvih jen výsledkem chaotického přístupu vlády, ale také nezájmu a lhostejnosti české občanské společnosti, nepochybně navazujeme na neblahé dědictví uprchlické krize.


Populistická argumentace zaznívající během uprchlické vlny i z nejvyšších politických míst utvrdila občany v podstatně širším přesvědčení, že je správné chovat se zcela sobecky, ignorovat problémy a utrpení druhých lidí, pokud to nejsou úzce definovaní "naši", a vůbec si hrát jen a jen na vlastním písečku.

Jak známo, nejběžnější roušky neslouží ani tak ochraně samotného svého nositele před nákazou, jako spíše zhruba o polovinu snižují riziko nákazy druhých v případě, že ji má nasazenou právě COVID pozitivní osoba.

Nošení roušky tedy správně nemůžeme označit za vlastní ochranu, ale spíše za ohleduplné chování k ostatním. Pokud bych náhodou byl nakažen a nevěděl o tom, nošením roušky podstatně snižuji riziko, že chorobu dále rozšířím.

Logicky tedy zástupy lidí, které každodenně potkáváme zcela bez roušky, s rouškou pod nosem, zavěšenou na uchu, na bradě, či všelijak jinak na půl žerdi, dospěly k závěru, že stejně jako na uprchlíky, také na spoluobčany se mohou zvysoka vykašlat - mnohdy doslova. Protože pokud rouška nechrání mě osobně a je přece správné se chovat jako za vlasy přitažená postava z románu Ayn Randové, nemám nejmenší důvod se obtěžovat. Roušky a veškerá další opatření na ochranu veřejného zdraví podle této logiky berou vážně pouze romantičtí slaboši, lepšolidi a dobroserové, kteří dosud nepochopili své právo nebrat žádné ohledy. Co by se kvůli nim nadčlověk s vysokou školou života žiníroval?

Jestliže jsem nebyl v minulosti úspěšný s argumentací, že odmítat šmahem uprchlíky by bylo skoro totéž jako chodit močit na hrob předkům, co po Bartolomějské noci museli opustit Francii, Komenskému či Krylovi, s dnešními bezrouškaři jsou už debaty zcela bezpředmětné. Několikrát jsem přihlížel rozhodnému zásahu řidiče MHD nebo prodavačky proti lidem bez roušky či šlapajícím u pokladny druhým na paty, vždy ovšem z pozice úřední osoby a na základě hrozby policií - velká většina bezohledných zůstává zcela nepostižena, protože čelit jim systematicky by znamenalo vyvolat v české kotlině menší občanskou válku.

Na ultrapravici lze vidět asi nejnázorněji, jak se od protestování proti uprchlíkům plynule přešlo k protestům proti rouškám a dalším opatřením na ochranu veřejného zdraví.

Nejde tu tedy jen o do nebe volající blbství, jak se někteří mylně domnívají. V tom šílenství je systém. Stejně jako během uprchlické krize zde svou roli hrají sociálně darwinistické "argumenty" a pozdvižení nad tou drzostí předepsat nám, výkvětu lidstva, ohledy vůči nějakým méněcenným kriplům podřadné rasy, kteří by se prý mohli nakazit. Co je nám po nich? Ať si jen chcípnou, národ se musí ozdravit. Silným se přece nemůže nic stát.

Nejdříve se odmítala pomoc "cizím" lidem v nouzi, teď ohledy na vlastní spoluobčany. Kam zamíří tento pohyb v posledním bodě fašistické postdějinné triády? Necháme se překvapit v roce 2021.

4
Vytisknout
9877

Diskuse

Obsah vydání | 5. 1. 2021