O pravidlech, které je hanba nejen dodržovat, ale vůbec o nich mluvit (a už vůbec ne v Litomyšli 1. 7. 2022)

28. 6. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 6 minut

Věnováno skvělé fotografce paní V., která však právě proto nefotí… “

Když v posledních měsících slyším slovo pravidla a její dodržování, v ČR obzvláště, dávám se do obrovského smíchu. Vyžadujeme přísná pravidla plnění jen po lumpenproletariátu. Pro lumpenburžoazii (K. Kosík) a jejich sluhy však nic neplatí. Avšak ani EU není tohoto bacilu ušetřena.

 

Zástupy politologů v médiích nám stále dokola vysvětlují, jak složité bude pro Ukrajinu splnit všechny pravidla pro vstup do EU. Vůbec si neuvědomují (tyto mluvící hlavy všech televizí), že jsou vnitřní autocenzurou naprogramované k jedinému úkonu - hlídat nastavená pravidla oligarchie. Tabulky, agendy, formuláře - „padni, komu padni“, přísnost musí být, i když je válka.

A tak dokáže EU vůči ukrajinským politikům bojujícím v těchto měsících o záchranu duchovní Evropy („údělem Evropy je péče o duši“, Jan Patočka) spokojeně mudrovat o tom, jak je složité splnit všechna přístupová kritéria. Bude to opravdu dlouhá cesta, pane prezidente Ukrajiny. A následuje v médiích opět naprosto nesmyslný příklad třeba naší země v devadesátých letech, která však do EU nevstupovala v situaci hrozné války. To však je politikům nejen v Bruselu nebo Štrasburku a celému létajícímu cirkusu tohoto průmyslového holdingu sobectví úplně jedno.

A najednou rychlý střih v médiích a najednou sleduji fotku ukrajinských vojáků opouštějící území „Severodoněcka“, které právě padlo ruským okupantům (jeden z nejlepších dramaturgických nápadů ČT v Událostech). Vidíme detail výrazu (spíše výkřiku) vojáka na korbě vojenského auta. Tvář vojáka je neskutečně unavená, smutná, žalostná. Detail očí tak pravdivý, jakoby se do nich promítla celá Ukrajina této doby. Cítíme najednou úder pravdy v tom celkovém mediálním cirkuse. Opět se ukazuje, že humanistická fotografie dokáže vyrvat z unikajícího proudu času právě tu vteřinu věčnosti, kde je vše řečeno a každé slovo je vlastně navíc…

Ten bod utrpení současné války na Ukrajině, která se propíše do tváře vojáka, člověka, spolubližního, který je na pokraji "existencionálního zhroucení" ze všeho pekelného, co válka přináší a hlavně z opuštění území, které patří Ukrajině a jen banditismus Putina a jeho smečky toto umožňuje. Je v nich i obrovská výčitka celé EU, VB nebo USA za ubohé zásobování zbraní – pět houfnic, to je výsměch…

Je to až absurdní, jakoby Donbas byl pro Západ již ztracen, jen to nikdo nechce prezidentovi Zelenskému říci napřímo do očí. Pochopte, pane prezidente, potřebujeme ropu a plyn z Ruska, nečekali jsme takové problémy - musíte to pochopit…Čína, Rusko, Indie, Afrika, vše se sjednocuje s Putinem. Chápejte, jde přeci o zdroje obilí, které Rusko bezostyšně ukradlo a vydírá celý civilizovaný svět. Ani tady není EU a USA připravené zasáhnout, kdy tedy už? Právě v této chvíli se přeci hraje o vše a politikům začíná dovolená.

A tak zůstávají naše "pravidla", které nám zbyla jako jediná věc, kde můžeme být vůči Ukrajině až hanebně přísní. Fachidiotická mašinérie se dá do provozu a bruselský byrokrat začal vyhodnocovat třeba normu velikosti jablka nebo seznam potravinových (národních) produktů na Ukrajině, které chtějí zvláštní vyjmutí ze seznamu. A nikomu to vlastně nepřijde divné.

Symbolem této politiky sebeponížení je hlavně francouzský prezident Macron. Tuto drsnou politickou realitu nechá za sebe však sdělit světu téměř stoletého pragmatika moci H. Kissingera, který náhle v Davosu oživí myšlení sedmdesátých let dvacátého století (zájmy vlivu jako základ geopolitiky, to strašné vyvažování zájmů velmocí, pro které jsou ostatní státy jen figurky na šachovnici). Máte smůlu, hrdinní Ukrajinci, my jedeme proti proudu času.

Řekněte to do očí, milé političky politici v EU tomu doživotně psychicky poznamenanému vojákovi, pošlete mu pohled z opulentní večeře a koncertu z páteční, „vyčištěné“ krásné Litomyšli. Jen aby jednou nedopadla jako tolik krásných měst na území Ukrajiny, které zažívají naprostou devastaci takřka všeho, desítky tisíc mrtvých vojáků a obyvatel Ukrajiny. Ženevské úmluvy na ochranu obětí války jsou Rusku k smíchu. Ano, toto si EU nechá líbit…

A na druhou stranu ta mravní, otřesná neomalenost, se kterou EU si dovolí v době jejího boje na život a na smrt i naší demokracie, mi připomíná „laskavého učitele“ v Ghettu Terezín, který dává pětky dětem z předmětů, jako je matematika nebo zeměpis, ačkoli ví, že který druhý den jedou děti transportem směr Osvětim.

Pravidla jsou jasně daná a musí se dodržovat - padni komu padni, že?. Jaroslav Hašek se směje ze záhrobí nezničitelné, metafyzické hře důležitosti těchto idiotů svých funkcí, titulů, postavení, ješitnosti, důležitosti…, který pouze zakrývá mindrák svého strašného sobectví a malosti.

Za mne Ukrajina do EU vstoupila první den války - 24. února 2022 a od té doby morálně a fakticky předsedá všem ostatním státům, aniž by seděla v Litomyšli. Jasně ukazuje, jak se bojuje s agresorem, za opravdové hodnoty Evropy. Oni za ně nasazují a pokládají své životy. Ano, za tyto dávno zapomenuté hodnoty, na kterých se po II. světové válce tato koalice změny zrodila.

Ten chraplavý, vysílený hlas statečného prezidenta Volodymyra Zelenského, který dával národu naději, že jednou si v EU drazí občané Ukrajiny odpočineme - až vyhrajeme válku a obnovíme zemi, mně skutečně vehnala slzy do očí. I on sám moc dobře ví - jak se věci mají.

Ona ta „zoufalá iluze NADĚJE“, kterou prezident Ukrajiny nabízí svým bratrům a sestrám v době hrozivého utrpení války, je také obžaloba naší každodenní občanské zbabělosti, která nám nedovolí donutit politiky k ráznému činu rozhodnutí….

3
Vytisknout
7843

Diskuse

Obsah vydání | 30. 6. 2022