Jak zločinná kultura siloviků a "bratrstev" v řadách elity dohnala Rusy k militaristickému šílenství

20. 3. 2023

čas čtení 4 minuty
Historické paralely jsou zřídka tak přesné, jak si myslí ti, kdo je používají. Nicméně tvrzení, že skupiny oddané autoritářskému a militaristickému étosu, které se v Rusku dostaly k moci po 90. letech, mají velmi blízko způsobu, jakým se podobné skupiny dostaly k moci v Německu za Hitlera, příliš nepřehání. Minimálně to mnohé vysvětluje, říká socioložka Světlana Stephenson.

Ta zakládá svou argumentaci na logice civilizačních a decivilizačních sil, kterou vyvinul zesnulý německo-anglický sociální teoretik Norbert Elias ve svých diskusích o způsobech, kterými nacisté v Německu zvrátili proces přechodu k mírumilovnějším a civilizovanějším přístupům.

V Rusku se v důsledku krize 90. let prosadily sociální skupiny, které nesly autoritářský a militaristický étos. A pak tyto skupiny dokázaly potlačit slabé první výhonky ruské demokracie. Ve skutečnosti se aliance mafiánských skupin a silových struktur, která se stala elitou, vědomě bránila pokojnému vývoji.

Rozpad Sovětského svazu vedl ke zničení bývalé sociální struktury a otevřel cestu novým procesům sociální mobility. V průběhu boje o sovětské dědictví a kapitalistický majetek vystoupili do popředí "podnikatelé na základě síly".

Mladí lidé z ulice, bývalé sportovní osobnosti, afghánští veteráni a různé banditské komunity mezi sebou bojovaly o moc a majetek na úrovni ulic, čtvrtí, měst i celých regionů. A paralelně s nimi a často v tandemu bojovali také zástupci silových struktur, MVD a FSB.

Postupně jeden i druhý vytvořili koalice a přátelské vazby, protože sdíleli podobné cíle a přístupy k životu. Mnozí očekávali, že po násilném rozdělení zdrojů v 90. letech se tato koalice rozpadne a držitelé moci budou následovat ty, kdo se zavázali k pokojnějšímu a legálnímu přístupu.

Ale to se nestalo. Místo toho se k moci dostal jeden z nich, Vladimir Putin. A jak on, tak ti, kdo sdíleli jeho sklony, předpokládali, že přišel jejich čas, a tak přijali nacionalistickou ideologii, kterou předtím mělo jen málo z nich, aby rozšířili svůj vliv.

Jak tomu bylo v případě Hitlera a nacistů, nacionalistická ideologie poskytla držitelům moci i masám pocit moci a nadřazenosti. Tím připravila půdu k pomstě nejprve vůči vlastním protivníkům v Ruské federaci a poté nepřátelům v zahraničí.

Ti, od kterých se dalo očekávat, že jim budou vzdorovat, selhali v neposlední řadě kvůli anšlusu Krymu. Ten s sebou zřejmě přinesl lekci, že použití síly údajně může vyřešit problémy Ruska. Samozřejmě, že ti, kteří byli rádi, že "Krym je náš", nechápali, že to povede k velké válce.

Ale po vojenském vítězství na Krymu a poté v Sýrii se hlavním prostředkem existence ruské společnosti stala trvalá válka. Nezbyl nikdo, kdo by mohl soupeřit s elitami oddanými použití síly. Bylo to z velké části kvůli neočekávanému směru, který kremelská politika nabrala za posledních 20 let.

V rozporu s očekáváním z počátku 21. století se ruská vláda začala zapojovat nikoli do monopolizace, ale do rozsáhlého šíření násilí. Podporuje nacionalistické a polovojenské skupiny, zavádění sadistických praktik ve věznicích a mimosoudní odvety proti soupeřům.

Normalizace a šíření násilí byly také podporovány dekriminalizací rodinného násilí, militarizací církve a glorifikací armády ve školkách a školách, což jsou všechno kroky, které měly za následek sjednocení mocných a lidu kolem násilí.

Lze jen doufat, že po skončení vojenské agrese se v Rusku dostanou k moci nové síly se zájmem o mírový rozvoj - a civilizační proces tam konečně dostane šanci. Dokud bude válka pokračovat, je to nepravděpodobné. Namísto toho je stále pravděpodobnější opak.

Zdroj v ruštině: ZDE

1
Vytisknout
4426

Diskuse

Obsah vydání | 21. 3. 2023