Izrael se nikdy nepoučí ze svých chyb: Proč Netanjahu v Gaze selže?

4. 7. 2024

čas čtení 5 minut

To, co se izraelský premiér Benjamin Netanjahu snaží v Gaze realizovat, je jen špatnou kopií předchozích strategií, které v minulosti použili jiní izraelští představitelé. Kdyby tyto strategie uspěly, Izrael by se v této situaci vůbec nenacházel.

Hlavním důvodem Netanjahuova mlžení ohledně skutečných cílů v Gaze je skutečnost, že ani on, ani jeho generálové nedokážou určit výsledky své marné války v pásmu; války, která zabila desítky tisíc nevinných civilistů.

A ať se Netanjahu snaží sebevíc, minulost se mu zopakovat nepodaří, soudí na webu middleeastmonitor.com Ramzy Baroud.

Po izraelské okupaci Gazy, Západního břehu Jordánu a východního Jeruzaléma v červnu 1967 si izraelští politici a generálové v mnoha věcech rozuměli. Vláda chtěla své ohromující vojenské vítězství nad arabskými armádami přetavit v trvalou okupaci. Armáda chtěla nově nabytá území využít k vytvoření "nárazníkových zón", "bezpečnostních koridorů" a podobně, aby Palestince ještě více zadusila.

Obě strany, vláda i armáda, považovaly zakládání nových kolonií za dokonalou odpověď na svou společnou vizi. Dnešní nelegální osady byly původně plánovány jako součást dvou rozsáhlých bezpečnostních koridorů, které navrhl tehdejší ministr práce Jigal Allon.

Allonův plán byl založen na několika prvcích. Kromě jiných myšlenek a návrhů požadoval vybudování bezpečnostního koridoru podél řeky Jordán a dalšího podél takzvané zelené linie, tedy hranic Izraele před rokem 1967. Nové demarkační linie měly rozšířit izraelské hranice - které na počátku nebyly nikdy definovány - a poskytnout tak Izraeli větší strategickou hloubku. Jednalo se o původní plán anexe, který Netanjahu v roce 2019 vzkřísil a který prosazuje současný ministr financí Becalel Smotrič.

Netanjahu také třídí archivy předchozích vlád s nadějí, že najde řešení své katastrofální války v Gaze. I zde je Allonův plán relevantní.

V roce 1971 se tehdejší izraelský generál Ariel Šaron pokusil realizovat Allonovu myšlenku týkající se úplné kontroly nad Gazou. Vymyslel něco, co se stalo známým jako Šaronových "pět pásů".

Tyto "pásy" byly odkazem na vojenské zóny a kolonie, které měly rozdělit pásmo Gazy na části a oddělit jižní město Rafáh od oblasti Sinaje.

Za tímto účelem byly v celé Gaze, zejména na severu, zničeny tisíce palestinských domů. Pokud jde o jih, tisíce palestinských rodin, většinou beduínských kmenů, byly etnicky vyčištěny do Sinajské pouště.

Šaronův plán, který byl rozšířením Allonova plánu, nebyl nikdy plně realizován, ačkoli mnoho jeho aspektů bylo uskutečněno na úkor Palestinců, jejichž odpor trval ještě mnoho let. Právě tento odpor přiměl Šarona - tehdy premiéra - Gazu zcela opustit.

Šaronův nový plán se zdál být racionální odpovědí na neúspěšnou izraelskou okupaci Gazy. Po 38 letech vojenské okupace si zkušený izraelský generál, kterému Palestinci přezdívají "buldozer", uvědomil, že Gazu prostě nelze podrobit, natož jí vládnout.

Místo aby se Netanjahu poučil ze Šaronovy zkušenosti, snaží se původní chybu zopakovat.

Ačkoli Netanjahu prozradil jen málo podrobností o svých budoucích plánech v Gaze, často hovořil o zachování "bezpečnostní kontroly" nad pásmem a také nad Západním břehem Jordánu. Izrael si "zachová operativní svobodu konání v celém pásmu Gazy", řekl v únoru.

Od té doby začala jeho armáda budovat něco, co se zdá být dlouhodobou vojenskou přítomností v centrální části Gazy, známou jako koridor Netzarim - velký "pás" vojenských cest a táborů, který rozděluje Gazu na dvě poloviny.

Netzarim, pojmenovaný podle dřívější osady jihozápadně od města Gazy evakuované v roce 2005, také poskytuje Izraeli kontrolu nad dvěma hlavními dálnicemi v oblasti, silnicí Salah al-Din a pobřežní silnicí Rashid.

Filadelfský koridor, který se nachází mezi Rafáhem a egyptskou hranicí, obsadil Izrael 7. května. Má být dalším "pásem". Další "nárazníkové zóny" již existují ve všech pohraničních oblastech Gazy s cílem zcela zadusit Gazu.

Netanjahuův plán je však odsouzen k nezdaru.

Historické okolnosti izraelské okupace Gazy v roce 67 jsou zcela odlišné od toho, co se odehrává nyní. Ta první vznikla jako důsledek velké arabské porážky, zatímco ta druhá je důsledkem vojenského a zpravodajského selhání Izraele.

Dalším důležitým bodem, který je třeba mít na paměti, je skutečnost, že současná generace obyvatel Gazy je plná síly a je nebojácná. Její pokračující odpor je pouze odrazem lidového probuzení v celé Palestině.

A konečně, izraelská jednota, která následovala po válce v roce 67, není nikde k nalezení, protože Izrael je dnes rozdělen podél mnoha zlomových linií.

Netanjahu by měl přehodnotit své pošetilé rozhodnutí udržovat stálou vojenskou přítomnost v Gaze, protože podmanění Gazy se ukázalo jako nemožný úkol i pro daleko lepší vojáky jeho země.

 

Celý text v anglickém originále ZDE

0
Vytisknout
1036

Diskuse

Obsah vydání | 4. 7. 2024