Každý konflikt musí skončit za jednacím stolem

1. 11. 2024 / Daniel Veselý

Globální jih, to jest většina světa, ilegální ruskou agresi na území jiného státu důrazně odsoudil, avšak odmítl se připojit k západnímu apelu na uvalení klatby na Rusko bezprecedentními, leč bezzubými ekonomickými sankcemi a masivním vyzbrojováním Ukrajiny, jehož deklarovaným cílem bylo Moskvu povážlivě oslabit. Nyní je toužebná vidina ukrajinského vítězství a vyhnání okupantů z poslední ukrajinské pídě pouze nedostižnou iluzí vzhledem k (ne)rovnováze sil na bojišti i nepříznivým vnějším okolnostem, zejména k vrtošivému západnímu postoji k Ukrajině. Nicméně o lidská práva, jak ilustrativně dokládá západní podpora genocidního izraelského tažení v Gaze a ilegální invaze do Libanonu, USA a jejich klientům nejde ani na Ukrajině. Navíc ani američtí představitelé nepovažují Zelenského maximalistický “Vítězný plán” za realistický.

Moc nerozumím tomu, proč pánové Čulík a Kartous varují jak před dobytím celé Ukrajiny kremelským režimem, tak před možným ruským postupem dále na Západ. Rusko se sice teoreticky může pokusit o kontrolu celé Ukrajiny, jenže to by znamenalo násilnou změnu vládnoucí garnitury v Kyjivě, která však zjevně není na pořadu dne, a to ani výhledově. 

Za prvé, Kreml napadl Ukrajinu s 190 000 vojáky, zatímco na invazi a následnou okupaci mnohem menšího Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 provedla více než půlmilionová armáda. Jak by Kreml mohl obsadit a kontrolovat rozlehlou Ukrajinu s tak relativně malou armádou? Navíc střed a západ Ukrajiny obývají převážně etničtí Ukrajinci, kteří mají milion důvodů Rusko nenávidět a bojovat proti němu v guerillové válce do posledního dechu. Ani v této době, kdy ruská okupační vojska zabírají další ukrajinská města, nemá kremelský režim kapacity na ovládnutí a okupaci celé Ukrajiny: ruská armáda nyní kontroluje něco přes 20 procent ukrajinského území a neexistuje přesvědčivý důkaz o tom, že by chtěla dobýt a okupovat celou Ukrajinu. I kdyby nakrásně chtěla, jak by toho mohla realisticky docílit?

Argument, podle nějž nemáme hovořit s masovými vrahy, je jen planým alibismem a cynickou výmluvou, proč pokračovat ve zjevně dysfunkční strategii neustálého vyzbrojování Ukrajiny a ustavičným odmítání diplomacie, které v lepším případě vede do slepé uličky a v horším k jaderné konfrontaci. Nebudeme snad jednat ani s genocidní izraelskou vládou, ať už s Netanjahuem v čele, či nikoliv, o ukončení její vražedné mašinérie v pásmu a stažení izraelských vojáků z Libanonu? Nemělo by snad naším primárním cílem být ukončení vraždění a řinčení zbraní kdekoliv na světě, a to prostřednictvím vytrvalé, leč trnité diplomacie?

Vladimir Putin po napadení Ukrajiny opakovaně signalizoval ochotu jednat o klidu zbraní. My můžeme donekonečna trvat na Putinově neústupnosti a proradnosti, ale jinou stranu k jednání jaksi nemáme a sami musíme vést dialog v dobré víře. V září ruský prezident prohlásil, že se Rusko nevzdalo myšlenky na jednání s Ukrajinou, ale tyto rozhovory by měly vycházet z „dokumentů“ dohodnutých v Istanbulu v roce 2022. Tehdy byly Kyjiv a Moskva blízko navázání mírové diplomatické dohody, která by znamenala neutralitu pro Ukrajinu a stažení ruských vojsk na pozice z 23. února 2022. Totéž Putin zdůraznil nyní v říjnu - pokud Kyjiv zruší dekret zakazující jednání s Putinovým režimem. Jenže nyní Ruská federace trvá na uznání nové reality, to jest stažení ukrajinských vojáků ze čtyřech ukrajinských oblastí a jejich anexe Ruskem, jež ruská vojska prozatím v celku neokupují. Kdyby Západ nesabotoval istanbulská jednání na úsvitu ruské invaze, konflikt by nemusel nabýt tak obřích rozměrů a Ukrajina by nemusela přijít o část svého území.

Nikde však není psáno, že Ruskem okupovaná ukrajinská území jsou navždy ztracena, když před zahájením diplomatických rozhovorů každá zainteresovaná strana obyčejně přichází s nejvyššími sázkami. Ideální by bylo tyto oblasti demilitarizovat a zanechat pod správou nezávislých těles, kupříkladu OBSE, případně na těchto územích vyhlásit nezávisle monitorovaná referenda. Jenže to by na naší straně musela být vůle a ochota k jednání, přičemž neobstojí alibistické tvrzení, že Putin všechny dohody porušuje, když jsme je porušovali sami.

Neexistuje něco jako monolitní ukrajinské stanovisko, jak by se mohlo na první pohled zdát, když se neustále zaklínáme jednotným postojem Ukrajinců. Některé aktuální zmedializované postřehy jsou velmi cenné. Ukrajinský pilot dronu v rozhovoru pro New York Times sdělil, že si přeje, aby byla současná frontová linie zmrazena, protože Ukrajinci nemohou porazit Rusy jen s lopatami a kulomety. Tento muž obvinil Evropu a Ameriku, že Ukrajině neposkytly více vysoce precizních zbraní. Ukrajinský dobrovolník, který pomáhal evakuovat lidi u Pokrovska NYT řekl, že Západ chce pouze oslabit Rusko, nikoli pomoci Ukrajině zvítězit.

„Brzy možná nezbude nikdo, kdo by používal zbraně, které nám posílají,“ zdůraznil dobrovolník, “protože naši západní partneři chtějí jen to, abychom bojovali do posledního Ukrajince.“

Ano, mezi bojujícími Ukrajinci citovanými předními západními médii existují pochybnosti o trajektorii ukrajinského konfliktu, jeho výhledech a motivaci západních donorů. Mezitím se ukrajinská armáda potýká se závažnými problémy, jako je masová dezerce, vleklá únava, vyčerpání a mizivá flexibilita vojenského personálu a nedostatek zbraní a munice.

V létě Kyjivský sociologický institut zveřejnil průzkum veřejného mínění, podle nějž výrazně stoupl počet Ukrajinců, kteří by byli otevřeni teritoriálním ústupkům výměnou za ukončení války, a to na 32 procent. Jedná se o výrazný nárůst za posledních 12 měsíců. Jednoduše neexistuje monolitické ukrajinské chápání tragického vojenského konfliktu, jak by se na Západě mohlo zdát. Nelze tedy s čistou myslí tlačit do mlýnku na maso desítky tisíc Ukrajinců, kteří ve zbytečné válce odmítají zemřít. Naopak je nutno udělat vše co je v našich silách pro to, aby válečné útrapy skončily.