Bartoška byl poslední optimista střední Evropy

8. 5. 2025 / Fabiano Golgo

Ve středoevropském prostoru po pádu komunismu existuje jen několik skutečně zářivých osobností, jejichž životní oblouk protnul všechny zásadní proměny této doby - osobností, které nám pomáhají pochopit, co zde svoboda znamenala a jakou měla cenu. Jiří Bartoška byl právě takovou postavou, byť by to o sobě sám nikdy neřekl. Jeho smrtí ve věku 78 let se nejen uzavírá jedna kapitola české kinematografie a kultury, ale také pohasíná jedno z posledních světel sametového optimismu, který na krátkou dobu zaplavil Českou republiku po roce 1989.

 
Neznal jsem Bartošku důvěrně, ale jako mnoho cizinců, kteří v České republice strávili čas a s úžasem sledovali její komplikovanou cestu od komunistické šedi k demokratickým barvám, jsem ho znal alespoň z dálky - nejprve jako herce, a pak, mnohem zřetelněji, jako ikonickou tvář Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary.

Vzpomeňme si, jak podivná a nejistá byla devadesátá léta. Staré struktury byly strženy, nové teprve budovány. Lidé i národ si zkoušeli nové identity jako nepadnoucí obleky. A právě v tomto mezidobí, kdy ideologie ustupovala improvizaci, mohl nápad obnovit filmový festival světové úrovně v ospalém lázeňském městě znít bláznivě. Ale Bartoška, s typickým šarmem a cigaretou v ruce, do té pošetilosti vstoupil naplno a proměnil ji ve skutečnost.

Karlovy Vary se pod jeho vedením staly něčím vzácným a pozoruhodným: postkomunistickou kulturní institucí, která se neutápěla v nostalgii, ale ani se nezaprodala komerci. Byla zakořeněná v české tradici, ale měla v sobě i špetku drzé modernity - jakousi hravost, kterou Bartoška zosobňoval s neodolatelnou lehkostí. Nebyl byrokratem kultury, ale jejím apoštolem. Potkali jsme ho klidně ve dvě ráno na kolonádě, v rozhovoru s íránským režisérem nebo americkým kritikem, vždy víc zaujatý myšlenkami než kamerami.

Jako herec byl lekcí elegance pod tlakem. V jeho výkonech byla síla, subtilnost a nikdy ne přepjatost. Patřil k těm velkým středoevropským hercům - jako Tadeusz Łomnicki, Jiří Menzel nebo Klaus Maria Brandauer, kteří jako by měli dějiny vetkané do kostí. Ale na rozdíl od mnohých své generace se nenechal minulostí spoutat.

Naposledy jsem ho viděl osobně na pódiu hotelu Thermal, kde vítal novou generaci filmařů, hlas měl chraplavější, než jsem si pamatoval. Vypadal hubenější, křehčí, ale stále královsky. A když mluvil o filmu jako  o síle empatie a propojení napříč hranicemi, znovu jsem si připomněl, proč jsem se kdysi do Česku zamiloval.