Hladové hry: Uvnitř izraelských smrtících pastí pro hladovějící obyvatele Gazy

23. 6. 2025

 

„Na ostřelování jsme nedbali,“ vyprávěl Hamza magazínu +972. „Prostě jsme běželi směrem ke světlům nákladních aut.“

V chaosu davu se však bratři ztratili. Hamza se podařilo uchopit 25kilový pytel mouky. Když se vrátil na domluvené místo setkání, Hatem tam nebyl. 

Několik hodin po Hatemově zmizení dostal Hamza telefonát od přítele: v místních skupinách na Whatsappu se objevila fotografie neidentifikovaného těla, pořízená v nemocnici Al-Aqsa Martyrs Hospital v Deir Al-Balah v centrální Gaze. Hamza poslal svého bratrance, řidiče tuk-tuku, aby to zkontroloval. „O půl hodiny později mi zavolal zpět a hlas se mu třásl. Řekl mi, že je to Hatem.“
 
Když to Hamza uslyšel, omdlel. Když se probral, lidé mu polévali obličej vodou. Spěchal do nemocnice, kde mu muž zraněný při stejném dělostřeleckém útoku vysvětlil, co se stalo: Hatem a asi patnáct dalších se pokusili schovat ve vysoké trávě, když izraelské tanky zahájily palbu.
 
„Hatem byl zasažen střepinou do nohou,“ řekl muž. „Krvácel celé hodiny. Obklopili je psi. Nakonec, když přijelo více záchranných vozů, lidé pomohli naložit těla do jednoho z nich.“

Celkem bylo toho rána na ulici Al-Rashid zabito 25 Palestinců, kteří čekali na záchranné vozy. Hamza přivezl Hatemovo tělo zpět do Gazy a pohřbil ho vedle jejich matky, kterou v srpnu 2024 zabil izraelský odstřelovač. Jejich starší bratr Khalid (21) zemřel o několik měsíců dříve – v lednu při leteckém útoku, když na svém koňském povozu evakuoval zraněné civilisty.
 
„Hatem byl světlem naší rodiny,“ řekl Hamza. „Poté, co jsme ztratili matku a Khalida, se stal oblíbencem všech – včetně mé babičky a tet. Navštěvoval je a pomáhal jim. Babička se zhroutila, když uviděla jeho tělo. Dodnes pláče.“

Hatem byl zručný technik v oblasti automobilových doplňků a snil o tom, že si otevře vlastní obchod. „Byl laskavý a štědrý a miloval děti; vždy jim dával sladkosti,“ řekl Hamza. „Na jeho pohřeb přišli všichni, kdo ho znali. Kéž Bůh potrestá okupanty za to, že nám vzali životy jen proto, že jsme z Gazy.“
Téměř denní masakry

Zatímco se pozornost světa upírá na válku mezi Izraelem a Íránem – a Izrael současně přerušil internetové a telekomunikační služby a uvalil na miliony Palestinců faktickou informační blokádu –, izraelské útoky na hladovějící obyvatele Gazy čekající na pomoc se pouze zintenzivnily. 

Po dvou měsících, kdy do Gazy nedorazila ani trochu jídla, léků nebo paliva, je od konce května povoleno dovážet malé množství bílé mouky a konzervovaných potravin. Většina z nich směřuje do míst v Rafahu a Netzarimském koridoru, která spravuje Gazská humanitární nadace (GHF) a střeží je soukromá americká bezpečnostní agentura a izraelští vojáci. 10. června začaly přicházet také malé dodávky pomocí nákladních vozů Světového potravinového programu (WFP). 

Ale s prohlubujícím se hladem lidé již nečekají, až nákladní vozy bezpečně projedou kolem izraelských vojáků. Místo toho se na ně vrhají, jakmile se objeví, a zoufale se snaží uchopit cokoli, než zásoby zmizí. Desítky tisíc lidí se shromažďují v distribučních místech, někdy i několik dní předem, a mnozí odcházejí domů s prázdnýma rukama.
 
Hladovějící civilisté se shromažďují v obrovských davech a čekají na povolení přiblížit se. V mnoha případech izraelské jednotky na dav zahájily palbu – a to i během samotné distribuce – a zabily desítky lidí, kteří se snažili získat pár kilo mouky nebo konzerv, aby je mohli odnést domů. Palestinci tuto situaci nazývají „Hladové hry o život“.
 
Od 27. května bylo podle mluvčího civilní obrany v Gaze Mahmúda Basela při čekání na pomoc zabito přes 400 Palestinců a více než 3 000 jich bylo zraněno. Nejkrvavější útok na žadatele o pomoc se odehrál 17. června, kdy izraelské síly ostřelovaly tanky, kulomety a drony dav Palestinců v Khan Yunis, přičemž zabily 70 lidí a stovky jich zranily.
 
Omezená pomoc, která se do Gazy dostává, zdaleka nestačí ani na pokrytí nejzákladnějších potřeb. Mnoho obyvatel je proto nuceno nakupovat zásoby od těch, kteří se jim podařilo získat nějaké jídlo na distribučních místech a nyní je prodávají v zoufalé snaze získat prostředky na další nezbytné věci.

„Lidé byli zabíjeni, ale všichni pokračovali v běhu pro mouku.“

Den po masakru na ulici Al-Rashid, který stál život Hatema Shaldana, se na stejném místě shromáždily ještě větší davy lidí, včetně sedmnáctiletého Muhammada Abu Sharia, který dorazil se čtyřmi příbuznými. Několik nákladních vozů s humanitární pomocí, které dorazily v tom týdnu, dalo hladovějícím rodinám jiskřičku naděje. 

Abu Sharia žije s devítičlennou rodinou v částečně zničeném domě v jižní části města Gaza a je jediným synem mezi šesti sestrami. „Moje rodina nechtěla, abych šel,“ řekl. „Ale už dva měsíce hladovíme.“

V 22 hodin se vydal do ulice Al-Rashid, kde se na písku poblíž pobřeží shromáždily davy lidí čekající na nákladní vozy s humanitární pomocí. Lidé si šeptem předávali varování: „Zůstaňte za nákladními vozy. Neutíkejte před nimi, mohli by vás rozdrtit.“ 

Abu Sharia byl šokován tím, co viděl. „Starší lidé, ženy, děti, všichni čekali na šanci dostat mouku.“ Pak bez varování začaly kolem nich padat dělostřelecké granáty.
 
Vypukla panika. Někteří utekli. Jiní, jako Abu Sharia, se rozběhli k nákladním autům. „Lidé byli zabíjeni a zraněni, ale nikdo se nezastavil. Všichni jen běželi pro mouku.“ 

Podařilo se mu popadnout pytel ležící vedle mrtvého těla, ale uběhl jen pár metrů, než ho obklíčila čtveřice mužů s noži a vyhrožovala mu smrtí, pokud jim pytel nevrátí. Pytel pustil. 

Stále doufal, že se dostane k jinému nákladnímu vozu, a čekal další hodiny. Pak uviděl lidi, jak křičí: „Přijela další pomoc!“ Nákladní vozy přijely a téměř nezpomalily, když se kolem nich shromáždil dav. „Viděl jsem, jak jeden muž spadl pod jeden [nákladní vůz] a rozdrcenou hlavu.“ Sanitky se nemohly přiblížit kvůli izraelským leteckým útokům, a tak byli zranění a mrtví odváženi na oslích povozech a tuk-tucích.
Abu Sharia byl jediný z celé své rozvětvené rodiny, kdo dokázal přinést pytel mouky. Jeho rodina, která se o něj strachovala, byla ráda, že ho vidí. Okamžitě upekli chléb a rozdělili ho mezi příbuzné.
 
„Nikdo neriskuje život, pokud nemá jinou možnost,“ řekl. „Jdeme, protože hladovíme. Jdeme, protože nemáme nic jiného.“

Yousef Abu Jalila (38) se k obživě své desetičlenné rodiny spoléhal na humanitární pomoc distribuovanou prostřednictvím WFP. Ale už více než dva měsíce žádný balíček nedorazil a ceny toho mála, co na trzích zbylo, raketově vzrostly. 

Nyní se ukrývá ve stanu na stadionu Al-Yarmouk v centru města Gaza, poté co byl jejich dům ve čtvrti Sheikh Zayed zničen během izraelské invaze do severní Gazy v říjnu 2024. Řekl: „Moje děti mi pláčou, že mají hlad, a já jim nemám co dát.“
 
Abu Jalila nemá bílou mouku ani zbytky konzervovaných potravin, a tak mu nezbývá než chodit do distribučních center nebo čekat na nákladní vozy s pomocí. „Vím, že bych mohl být jedním z těch, kteří zemřou při snaze sehnat jídlo pro svou rodinu,“ řekl Abu Jalila. „Ale jdu, protože moje rodina hladoví.“

14. června Abu Jalila opustil stanový tábor spolu se skupinou sousedů poté, co se doslechl, že do oblasti jezdeckého klubu v severozápadní části pásma Gazy možná dorazí nákladní vozy s humanitární pomocí. Když tam dorazil, překvapilo ho, že tam čekají tisíce dalších lidí, kteří doufají, že přinesou jídlo pro své rodiny.

Jak ubíhaly hodiny, dav se přibližoval k izraelské vojenské pozici. Pak bez varování explodovalo několik izraelských dělostřeleckých granátů uprostřed shromáždění. 

„Stále nevím, jak jsem to přežil,“ řekl Abu Jalila. „Desítky lidí byly zabity, jejich těla roztrhána na kusy. Mnoho dalších bylo zraněno.“
 
V chaosu někteří v panice utekli, zatímco jiní se snažili naložit mrtvé a zraněné na oslí povozy, protože v okolí nebyly žádné sanitky ani auta. „Jeden mladý muž byl roztržen na polovinu, jiným byly utrženy končetiny,“ vzpomíná Abu Jalila. „Byli to nevinní lidé, neozbrojení, jen se snažili sehnat jídlo. Proč je takhle zabíjet?“ 

Otřesený a s prázdnýma rukama se Abu Jalila čtyři hodiny vracel do Gazy, nohy se mu třásly. Když dorazil ke stanu, jeho děti už venku čekaly. „Doufaly, že přinesu jídlo,“ řekl. „Přál jsem si, abych mohl raději zemřít, než vidět zklamání v jejich očích.“ 

„Věděli jsme, že můžeme zemřít. Ale co nám zbývá?“

Podobné masakry se odehrály i v jižní Gaze. Čtyřiačtyřicetiletá Zahiya Al-Samour sotva stála na nohou poté, co uběhla více než dva kilometry při útěku před izraelským útokem na dav lidí, kteří se shromáždili v oblasti Tahlia v centru Khan Younis, aby dostali pomoc. 

S námahou lapala po dechu a řekla: „Můj manžel loni zemřel na rakovinu. Nemám čím živit své děti. V domě není jídlo, od blokády a zastavení dodávek pomoci, které nás během války živily.“


Ale následujícího rána, když lidé čekali poblíž ulice Al-Rashid, na dav náhle dopadly tankové granáty, které zabily přes 50 lidí.

„Viděla jsem lidi, jak přicházejí o končetiny, těla roztrhaná na kusy,“ vyprávěla. „Tři moji sousedé z Al-Zaneh [severně od Khan Yunis] byli zabiti. Jejich těla byla k nepoznání.“

Ačkoli unikla bez zranění, trauma přetrvává. „Srdce se mi stále třese,“ řekla. „Viděla jsem umírat lidi, zatímco jiní krváceli na oslích povozech; sanitky nikde.“

S prázdnýma rukama se vrátila do stanu, který si postavila v Al-Mawasi poté, co izraelská armáda nařídila evakuaci její čtvrti. „Moje děti mají hlad,“ řekla se zlomeným hlasem. „Čekají, až jim přinesu jídlo. Nevím, co jim mám říct.“

V Násirově nemocnici Nasser leží 22letý Mohammad Al-Basyouni a zotavuje se ze střelného zranění v zádech. Byl postřelen 25. května, když se pokoušel sehnat jídlo v oblasti Al-Shakoush v Rafahu.
 
„Vstal jsem za úsvitu a odešel z domu [v oblasti Fash Farsh mezi Rafáhem a Khan Younisem] s jediným cílem: sehnat mouku pro svého nemocného otce,“ řekl. „Matka mě prosila, abych nechodil, ale já trval na svém. Neměli jsme co jíst. Otec je nemocný a potřebovali jsme pomoc.

„Odjel jsem kolem šesté ráno a krátce po příjezdu začala střelba,“ vzpomíná Al-Basyouni. „Během útěku mě zasáhla kulka – sniper mě střelil do zad.“ Byl převezen do nemocnice v tuk-tuku. „Přežil jsem, ale jiní ne. Někteří se vrátili v pytlích na mrtvoly.“

„Vypadali jsme jako zvířata čekající na otevření krmelce.“

Přestože žije v centru města Gaza poté, co byl se svou rodinou vysídlen z Beit Hanoun, vydal se 48letý Mahmoud Al-Kafarna 15. června do centra pomoci provozovaného GHF v jihozápadní části Khan Younis.

Cesta mu trvala několik hodin pěšky do Nuseiratu, odkud pokračoval tuk-tukem do Fash Farsh, známého místa, kde se scházejí lidé hledající jídlo. On a další lidé šli od 19:30 do 2:30 ráno a nakonec našli útočiště v mešitě Mu'awiyah, kde čekali, až se otevře izraelská kontrolní stanice.

Za úsvitu se přiblížili k pískové bariéře střežené izraelskými silami. Z reproduktoru za bariérou se ozval hlas: „Pomocné centrum je zavřené. Žádná distribuce se nekoná. Musíte jít domů.“
 
Al-Kafarna, stejně jako mnoho dalších, zůstal na místě – znal tyto taktiky, jak ztenčit dav. Pak přišly výhrůžky: „Odejděte, nebo začneme střílet,“ následované urážkami jako „vy psi“. 

Ještě než varování dokončili, izraelské síly začaly střílet ze svých pozic asi jeden kilometr od místa, kde se shromáždil dav. „Kulky létaly nad hlavami,“ vzpomíná Al-Kafarna. „Desítky lidí byly zasaženy. Nikdo nemohl zvednout hlavu.“ Několika mladým lidem se podařilo evakuovat zraněné do nedalekého zařízení Červeného kříže, ale mnoho z nich to nezvládlo. 

Když o půl hodiny později druhé hlášení povolilo vstup, dav se vrhl vpřed a běžel dva kilometry s rukama nad hlavou a zvednutými bílými taškami – gestem kapitulace. Poté on a další uběhli další dva kilometry kolem kontrolního stanoviště střeženého těžce ozbrojenými soukromými bezpečnostními složkami.
 

Proč je izraelský požadavek na odzbrojení Hamásu jen zástěrkou
 
Když se konečně dostali k zásobám pomoci za kopcem, „byl tam chaos“, vzpomíná Al-Kafarna. „Žádný pořádek, žádná spravedlnost, jen přežití.“ 

Aby se lidé vyhnuli ušlapání nebo napadení, nosili nože nebo se pohybovali v koordinovaných skupinách. „Jakmile jste popadli krabici, vyprázdnili jste ji do tašky a utíkali. Pokud jste se zastavili, okradli vás nebo ušlapali.“ 

Co se mu podařilo odnést domů? „Dvě kila čočky, nějaké těstoviny, sůl, mouku, olej, pár plechovek fazolí.“ Al-Kafarna se odmlčel a sklopil oči. „Stálo to za to? Kulky, mrtvá těla, plazení se smrtí? Tak hluboko jsme klesli, že prosíme o přežití před hlavní zbraně.