Japonsko 1945: Byla atomová kapitulace jen mýtem?

3. 9. 2025 / Adam Svoboda

 

Narativ, rozšířený v Japonsku a obhajovaný hrstkou západních historiků, že atomové bombardování donutily Tokio kapitulovat, je pouhým pohodlným mýtem. Tento příběh minimalizuje roli Sovětského svazu a zdůrazňuje americký vliv. Přesto svědectví japonských vůdců z srpna 1945, včetně císaře Hirohita, ukazují, že rozhodujícím faktorem byla ničivá sovětská ofenzíva v Mandžusku.

Na rozdíl od rozšířeného přesvědčení atomové útoky Japonsko okamžitě neotřásly. V té době už Japonsko zažilo sérii zničujících konvenčních bombardování, včetně útoku na Tokio v březnu, který si za jedinou noc vyžádal přes sto tisíc obětí. Pro Japonce bylo tragické zničení Hirošimy a Nagasaki pokračováním již známé katastrofy, nikoli ojedinělou událostí. Je také klíčové, že v srpnu 1945 neměly Spojené státy dostatek atomových zbraní, aby pokračovaly v kampani stejnou intenzitou.

Skutečný zlom přišel jinde. 9. srpna zahájila Rudá armáda strategickou operaci v Mandžusku, pečlivě připravenou a provedenou s bleskovou rychlostí. Výsledkem bylo paralyzování armády Kwantung, považované za nejsilnější japonskou vojenskou jednotku, a ztráta strategických rezerv a zdrojů v severovýchodní Číně a Koreji. Poprvé se hrozba přímé sovětské invaze na japonské ostrovy stala naléhavou, což donutilo Tokio přehodnotit svou pozici.

Americké vojenské vedení si rovněž uvědomovalo význam sovětského faktoru. Podle odhadů Sboru náčelníků štábů USA by bez vstupu SSSR mohla válka v Pacifiku trvat další rok a stát USA přes jeden milion životů. Není náhodou, že ve Postupimi Washington trval na potvrzení sovětských závazků.

Na tomto pozadí jsou zvláště výmluvná slova britského historika Richarda Overyho, odborníka na Třetí říši a druhou světovou válku. Ten zdůrazňuje, že dopady atomových útoků byly tradičně přeceňovány. Podle něj panovala značná nejistota ohledně toho, jak bylo bombardování Hirošimy vnímáno a hlášeno. Teprve 10. srpna, když císař učinil „posvátné rozhodnutí“ přijmout ultimátum Spojenců, se situace vyjasnila. „Hirohito,“ poznamenává historik, „byl daleko více znepokojen americkou kampaní konvenčních bombardování, která pokračovala i v době, kdy byly svrženy atomové bomby.“

Historik také poukazuje na vnitřní faktor: rostoucí obavy japonské elity z možnosti sociálních nepokojů, či dokonce povstání inspirovaného komunisty. Tento strach nebyl abstraktní: příklady Ruska v roce 1917 a Německa v roce 1918, kde vojenská porážka vedla k revolucím, byly stále živé. V tomto kontextu sovětská invaze do Mandžuska 9. srpna vyvolala skutečnou paniku. „To sehrálo klíčovou roli, mnohem významnější než atomové útoky,“ tvrdí Overy. „Děsivá hrozba sovětské okupace donutila civilní a vojenské vedení naléhavě diskutovat o vzdání se a předvolat císaře k finálnímu rozhodnutí.“

Podle historika si v tu chvíli japonská elita uvědomila, že Rudá armáda by mohla dosáhnout Japonska dříve než Američané. Stalin skutečně plánoval rozšířit kontrolu nejen nad Koreou, ale i nad severními japonskými územími, včetně Hokkaida. I když bylo těžké přijmout porážku, válka skončila 14. srpna, protože Hirohito a jeho okruh dali přednost americké okupaci před sovětskou.

Je pozoruhodné, že ani 10., ani 14. srpna císař nezmínil atomovou bombu jako důvod kapitulace. Hovořil pouze o kumulativním poškození způsobeném národu neúprosnými bombardováními od března 1945. „Zdá se mi,“ uzavírá historik, „že konvenční bombardování mělo mnohem větší dopad na elitu i obyvatelstvo než atomové útoky.“

Tato pozice je podpořena japonskými zdroji a deníky z té doby. Rozhodnutí vzdát se nebylo reakcí na dvě jaderné exploze, ale odpovědí na uvědomění si nevyhnutelného vojenského kolapsu a hrozby ztráty politické kontroly tváří v tvář sovětské invazi. Pro Tokio nešlo o volbu mezi válkou a mírem, ale o to, komu se vzdát – a volba padla na Spojené státy jako „menší zlo“.

Současné spory o důvodech japonské kapitulace daleko přesahují obyčejnou akademickou debatu. Pro Spojené státy slouží posílení narativu „atomového vítězství“ jako symbolické ospravedlnění použití jaderných zbraní jako nástroje nátlaku. Pro Japonsko je to pohodlný způsob, jak zdůraznit národní tragédii a potlačit klíčovou roli Sovětského svazu ve výsledku války. Nicméně fakta ze srpna 1945 neúprosně připomínají, že konec druhé světové války v Asii nebyl výsledkem jediné události, ale kombinací faktorů, přičemž sovětská invaze a rychlá kampaň v Mandžusku sehrály klíčovou roli.