Konec Moravce? Spíše lakmusový papírek české demokracie
10. 3. 2026 / Fabiano Golgo
čas čtení
6 minut
Moravec odešel s
větou, která by měla rezonovat dlouho po tom, co z nedělního vysílání
zmizí jeho tvář: že už nedokáže garantovat nezávislost redakční práce.
To není drobná poznámka znechuceného moderátora. To je veřejné varování
člověka, který dvacet let seděl v samém středu české politické debaty.
A kdo slaví? Především lidé, kteří považují novináře za nepřítele, nikoli za kontrolní mechanismus demokracie.
Symbolické
je, že Moravec svůj konec oznámil právě v den, kdy se po letech objevil
ve studiu Tomio Okamura. Politik, který dlouhodobě vede křížovou
výpravu proti médiím veřejné služby, se okamžitě přihlásil k
interpretaci, že moderátorů je „mnoho dalších".
Ano, moderátorů je mnoho. Stejně jako je mnoho politiků. Ale jen málokterý z nich vydržel dvě dekády systematického tlaku, kampaní a osobních útoků, aniž by rezignoval na základní novinářskou profesi: klást nepříjemné otázky.
Okamurova politická strategie je přitom až bolestně průhledná. Nejprve označit novináře za nepřítele, pak roky opakovat, že jsou „zkorumpovaní" nebo „neobjektivní", a nakonec jejich oslabení prezentovat jako vítězství lidu.
Je to starý populistický trik. Stejný, jaký vidíme v Maďarsku, Polsku nebo na Slovensku.
Rozdíl je jen v tom, že česká verze má někdy podobu trochu groteskní.
Když totiž Okamura triumfálně konstatuje, že existuje „mnoho moderátorů", připomíná to pyšného pyromaniaka, který stojí před ohořelým domem a vysvětluje, že architektů je přece spousta. Okamura triumfuje nad moderátorem, který právě odešel z televize, zatímco politické prostředí, které tento tlak vytváří, dlouhodobě těží z chaosu a nedůvěry. Je to triumf podobný tomu, když někdo oslavuje vítězství nad zrcadlem, protože v něm nevidí rád vlastní odraz.
Ano, moderátorů je mnoho. Stejně jako je mnoho politiků. Ale jen málokterý z nich vydržel dvě dekády systematického tlaku, kampaní a osobních útoků, aniž by rezignoval na základní novinářskou profesi: klást nepříjemné otázky.
Okamurova politická strategie je přitom až bolestně průhledná. Nejprve označit novináře za nepřítele, pak roky opakovat, že jsou „zkorumpovaní" nebo „neobjektivní", a nakonec jejich oslabení prezentovat jako vítězství lidu.
Je to starý populistický trik. Stejný, jaký vidíme v Maďarsku, Polsku nebo na Slovensku.
Rozdíl je jen v tom, že česká verze má někdy podobu trochu groteskní.
Když totiž Okamura triumfálně konstatuje, že existuje „mnoho moderátorů", připomíná to pyšného pyromaniaka, který stojí před ohořelým domem a vysvětluje, že architektů je přece spousta. Okamura triumfuje nad moderátorem, který právě odešel z televize, zatímco politické prostředí, které tento tlak vytváří, dlouhodobě těží z chaosu a nedůvěry. Je to triumf podobný tomu, když někdo oslavuje vítězství nad zrcadlem, protože v něm nevidí rád vlastní odraz.
Bylo by ale příliš snadné tvrdit, že celý problém představují pouze populisté. Ti dělají jen to, co je jejich politickou podstatou: testují hranice institucí a snaží se je ohýbat ve svůj prospěch. Skutečná otázka proto nesměřuje k Okamurovi ani k dalším politikům, kteří dnes Moravcův konec komentují. Skutečná otázka směřuje k samotné České televizi.
Každá veřejnoprávní instituce musí dříve či později čelit politickému tlaku. To je normální součást demokratického systému. Rozdíl mezi silnou a slabou institucí se ukazuje v tom, jak na tento tlak reaguje její vedení. Silná instituce se za své novináře postaví. Slabší instituce začne hledat kompromisy, vysvětlení a procedurální formulace.
Události posledních let naznačují, že Česká televize v této zkoušce nevypadá zcela sebevědomě. Spory kolem pořadu Fokus Václava Moravce, odvolání dramaturgyně Otázek, mlčení vedení ve chvíli, kdy SPD použila Moravcovu fotografii v politické kampani, nebo dlouhodobé konflikty o obsazování hostů – to vše dohromady vytváří obraz instituce, která se ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny.
Na jedné straně stojí politický tlak, který je stále hlasitější a méně skrývaný. Na straně druhé stojí snaha managementu vyhnout se otevřenému konfliktu. Jenže právě tato snaha může vést k tomu, čemu Moravec říká pseudovyváženost.
Pseudovyváženost je pojem, který v současné mediální debatě nabývá stále většího významu. Na první pohled zní přitažlivě: média by měla být vyvážená, měla by dávat prostor různým názorům. Problém nastává ve chvíli, kdy se z vyváženosti stane mechanický princip, který ignoruje realitu.
V takovém světě se vedle odborníka na klima objeví popírač klimatických změn jen proto, aby byla zachována „rovnováha". Vedle epidemiologa dostane stejný prostor konspirační influencer, protože každá strana má přece právo na svůj názor. Fakta se tak stávají jen jednou z možností v nekonečné nabídce interpretací.
Takový model ovšem neprodukuje pluralitu. Produkuje zmatek. A zmatek je ideální prostředí pro populistickou politiku, která stojí na jednoduchých sloganech a nedůvěře k odbornosti.
Do tohoto kontextu zapadá i současná debata o změně financování veřejnoprávních médií. Návrh zrušit koncesionářské poplatky a financovat Českou televizi přímo ze státního rozpočtu může na první pohled vypadat jako technická úprava. Ve skutečnosti jde o zásadní proměnu vztahu mezi médii a politickou mocí.
Současný systém vytváří přímý vztah mezi institucí a veřejností. Občané platí poplatek a média jsou odpovědná především jim. Financování ze státního rozpočtu by tento vztah zásadně proměnilo. Rozpočet totiž vždy schvaluje politická reprezentace.
Historie evropských médií přitom ukazuje, že právě tento moment bývá často začátkem postupné eroze nezávislosti.
Paradox celé situace spočívá v tom, že populisté mohou mít z Moravcova odchodu krátkodobou radost, ale jejich vítězství může být ve skutečnosti Pyrrhovo. Mediální svět roku 2026 už totiž není světem roku 2004, kdy Moravec začínal moderovat Otázky.
Televize už není jedinou platformou, kde se odehrává veřejná debata. Podcasty, streamovací platformy a online média vytvořily paralelní prostor, v němž mohou novináři oslovovat publikum bez omezení vysílacího času a institucionálních filtrů.
Moravec přitom disponuje něčím, co se nedá administrativně odebrat: silnou osobní značkou, dlouhodobou reputací a publikem, které je zvyklé na hluboké politické rozhovory. Pokud tento kapitál přesune do digitálního prostoru, může paradoxně oslovit ještě širší publikum než v nedělním televizním vysílání.
Celá situace tak může skončit zvláštní ironií. Zatímco Česká televize bude hledat novou podobu své hlavní politické debaty, Moravec může v online prostředí vytvořit platformu, která bude sledovanější a vlivnější než původní pořad.
Moravcův odchod proto není jen konec jedné televizní kariéry. Je to lakmusový papírek stavu české demokracie. Ukazuje, jak silný je politický tlak na média veřejné služby, jak odolné jsou jejich instituce a zda jejich vedení dokáže stát za vlastními novináři.
A zároveň připomíná ještě jednu věc: novináře lze vytlačit z jedné redakce, ale mnohem obtížněji je možné vytlačit otázky, které kladou.
Ty totiž nezmizí. Jen se přesunou jinam.
247
Diskuse