7. října: rozum proti rozhořčení

18. 10. 2025 / Fabiano Golgo

 
Jan Čulík píše, že není důležité, kdy se demonstruje proti izraelské politice, že je správné protestovat i 7. října. V jeho textu je slyšet hluboký soucit s palestinským utrpením, které je skutečné a nesmí být popřeno. Ale právě proto, že je skutečné, musíme dbát na to, jak o něm mluvíme a kdy o něm mluvíme. Když si zvolíme výročí dne, kdy teroristé z Hamásu povraždili přes tisíc nevinných lidí – mladé lidi tančící na open-air festivalu, rodiny, staré lidi – a řekneme, že právě tehdy je správný okamžik protestovat proti Izraeli, říkáme tím také něco o sobě. Možná to nechtěně, ale přesto jasně posouváme hranici mezi spravedlností a necitlivostí.

Není pochyb o tom, že izraelská odveta byla strašná, že zabila desítky tisíc lidí, že mezi troskami zůstaly děti, které už nikdo nepojmenuje. Ale hrůza na jedné straně nepromlčuje zločin na straně druhé. Čulík má pravdu, že útok Hamásu nevznikl ve vakuu, že kořeny konfliktu sahají hluboko do minulosti. Jenže vysvětlení není totéž co ospravedlnění. Když začneme měřit utrpení podle počtu mrtvých, ztrácíme cit pro to, co je v lidské zkušenosti nejzákladnější – pro hodnotu jednotlivého života. Zlo, ať už ho páchá stát nebo hnutí, se nikdy nevyvažuje aritmetikou.

Čulík se odvolává na „Bitvu o Alžír“, film, v němž francouzští kolonialisté a alžírští povstalci sdílejí krutou logiku násilí. Ale to srovnání klame. Alžířané tehdy bojovali proti koloniálnímu panství, ano – ale jejich odpor směřoval k vytvoření vlastního státu, nikoli k vyhlazení druhého národa. Hamás není osvobozenecké hnutí v klasickém smyslu. Je to teokratická sekta, která používá Palestince jako lidské štíty, potlačuje jejich opozici a staví svou moc na neustálém utrpení Gazy. Pokud by zítra nastal mír, Hamás by přestal existovat. Proto ho nikdy nepřipustí.

Problém, o němž se tu vede spor, není v tom, zda má někdo právo demonstrovat. To právo mají všichni. Otázka zní, zda dokážeme nést odpovědnost za symboly, které používáme. Sedmý říjen není obyčejný den. Je to den, kdy se z lidí stal materiál propagandy, kdy se hrůza stala triumfem. Když v ten den nesete palestinskou vlajku, i s nejlepšími úmysly, nesete ji pod stínem těch vražd. Můžete říkat, že ji nesete pro civilisty, ale v očích světa se nevyhnutelně mísí s těmi, kdo ten den páchali zločiny. Symboly jsou zrádné: vyprávějí příběhy, které si často nevybíráme.

Není to argument proti Palestině, proti právu Palestinců na stát, svobodu a důstojnost. Naopak: právě ti, kdo chtějí, aby se palestinská věc očistila, musí Hamás odmítnout beze zbytku. Když si někdo přivlastní váš sen a promění ho v noční můru, máte povinnost říct ne. Stejně tak Izrael nemůže tvrdit, že hájí svou bezpečnost tím, že zabíjí tisíce nevinných. Kolektivní vina je morální jed, ať se vylije na kohokoli.

Evropané by to měli vědět lépe než kdokoli jiný. Když skončila druhá světová válka, hněv se obrátil proti všem Němcům, i těm, kteří s nacismem nic neměli. Sudetští Němci byli vyhnáni ze svých domovů, děti zabíjeny, ženy znásilňovány. Tehdy se tomu říkalo spravedlivá odplata. Dnes víme, že to byl prostě další akt kolektivního trestu. A přesto se k této logice vracíme – pokaždé, když řekneme, že každá izraelská matka je viníkem činů své vlády, nebo že každý palestinský civilista je komplicem teroristů.

Čulík se rozhořčuje nad tím, že židovští fanoušci jsou někdy chráněni více než jiní, že jejich činy jsou vnímány jinak. Ale řešením není zrušit citlivost – je ji rozšířit. Všichni jsme dnes tak zranitelní vůči vlastním kmenovým identitám, že zapomínáme, že empatie není hra s nulovým součtem. Soucit s jedním utrpením neznamená popření druhého.

Nakonec jde o schopnost udržet dvě pravdy současně: že Palestinci mají právo na svobodu, a že Hamás spáchal zločin proti lidskosti. Že Izrael má právo na obranu, a že zabíjení dětí nikdy není obranou. Čím víc se snažíme zjednodušit, tím dál jsme od spravedlnosti.

Sedmý říjen by měl být dnem ticha. Dnem, kdy si připomínáme, že pod všemi vlajkami jsou lidské tváře. Když to zapomeneme, stáváme se přesně tím, co odsuzujeme – jen v jiných barvách.