Válka již zuří mezi lotyšským obyvatelstvem ruského původu. Po desetiletích, kdy byl jejich jazyk ostrakizován povinným používáním litevštiny v úředním styku, měli pocit, že jsou občany druhé kategorie. Jako by byli vinni za Stalinovu politiku, která nahradila polovinu obyvatelstva Rusy. Situace ruských obyvatel v různých zemích je skutečně taková, že jsou považováni za občany druhé kategorie, téměř jako Romové v  České republice, to však neospravedlňuje expanzivní vojenské akce Ruska.

Na okraji Evropy, v uličkách Rigy, Kišiněva či Charkova, žijí lidé, kteří se probouzejí do jiného světa, než do jakého se narodili. Mluví rusky, ale jejich jazyk se stal politickým symbolem – a tím i břemenem. Po desetiletích, kdy byl ruský jazyk z prostředí veřejného života vytlačován, se mnozí cítí jako občané druhé kategorie. Ne proto, že by sami nesli vinu za dějiny, ale protože jejich identita se stala rukojmím minulosti.

Je to tragédie postsovětského prostoru: dějiny se vrátily jako morální účet, který musí platit ti, kdo jej nikdy nepodepsali. Lotyšský Rus, moldavský Rus či ukrajinský Rus nese stigma impéria, jež dávno padlo. A přece se od něj žádá, aby se neustále omlouval – za Stalina, za okupaci, za válku.

Tento pocit vykořenění má svou tíhu. Ale je třeba jej oddělit od cynismu mocenské politiky Kremlu. To, že ruští mluvčí v mnoha zemích žijí s pocitem marginalizace, je skutečnost. To, že se tato skutečnost zneužívá k ospravedlnění agrese, je tragédie druhého řádu.

Naše doba potřebuje jemnost rozlišování. Potřebuje umět vidět jednotlivce tam, kde propaganda vidí národ. V srdci každého z těchto lidí není touha po impériu, ale po důstojnosti – po tom, aby jazyk, kterým mluví se svou matkou, nebyl důvodem k podezření. V této debatě nejde o Rusko ani o Západ. Jde o lidi, kteří zůstali stát mezi dvěma světy – a kteří touží po tom, aby alespoň jeden z nich konečně řekl: patříte k nám.

Mezitím ve Finsku varuje ministr obrany Antti Häkkänen, že Rusko se znovu přeskupuje. Válka na Ukrajině Kreml nezlomila — naopak, zocelila ho. Ruské jednotky se znovu hromadí u hranic EU, modernizují se, připravují na „druhou fázi“ agrese. V Bruselu zní varovné sirény: Rusko není přechodná bouře, ale klimatický systém — chladný, neúprosný a cyklický.

A přesto se Evropa chová, jako by měla času nazbyt. Evropská komise předložila plán Defence Readiness Roadmap 2030 — působivý dokument, který konečně ukazuje, že kontinent začíná chápat, že mír bez odstrašení je iluze. Plán počítá s koordinovanou obranou, investicemi do protivzdušné obrany, dronů a společných nákupů. Představuje Evropu, která dokáže bojovat, pokud bude muset — do roku 2030. Ale problém je v tom, že tyrani nečekají, až budete připraveni.

Putinovo Rusko je klasický tyran: zkouší slabiny, využívá váhání a respektuje pouze tvrdý odpor. Západní polovičatá opatření — pomalé sankce, „rozhodná prohlášení“, nekonečné debaty o tom, zda podpora Ukrajiny není „provokací“ — to všechno jsou gesta, z nichž každý školní tyran čerpá sílu.

Evropa už měla své mnichovy. Už věřila, že ústupky mohou zkrotit agresora. Ale dějiny, staré i nedávné, učí přesný opak. Když tyranovi dáte dnes svačinu, zítra si vezme i váš batoh.

Ruské zastrašování není jen vojenský projekt. Je to i válka psychologická — neustálé testování demokratické vůle. Když Moskva zaplavuje sociální sítě dezinformacemi, když financuje extremistické strany, když šeptá, že NATO je rozdělené a Západ dekadentní, nejde jen o šíření lží. Je to snaha zlomit víru svobodných společností v sebe samé.

Úkolem Západu není pouze Rusko přeplatit nebo přezbrojit, ale předstihnout ho morálně — znovu věřit ve vlastní hodnoty. Protože hlubší pravda je, že Putinův režim žije z naší pochybnosti. Kdykoli evropský lídr zaváhá, zda poslat Ukrajině zbraně, kdykoli americký politik koketuje s izolacionismem, Kreml se učí totéž: že tyranizování funguje.

A tak přichází nepříjemná otázka: Kdy se to konečně naučíme?

Kdy si přiznáme, že ruská agrese není nedorozumění, není tragická reakce na expanzi NATO, ale promyšlená snaha rozbít bezpečnostní architekturu, která udržovala Evropu v míru sedmdesát let? Kdy pochopíme, že Putin nereaguje na provokace, ale usiluje o imperiální obnovu — o znovusjednocení tzv. „ruského světa“?

Morální poučení není nové. Tyrani nepřestávají proto, že se s nimi vyjednává. Přestávají, až když jsou zastaveni, zahnáni a potrestáni. Teprve když cena agrese převýší její přínos, agresor zvolí mír. Pobaltské státy to chápou. Polsko to chápe. Finsko, nově člen NATO, to chápe také. Ale západní Evropa — stále uchvácená snem o „normálních vztazích“ s Moskvou — často uhýbá před jasným pohledem.

Skotský filozof David Hume kdysi napsal, že chyby velkých národů netkví v jejich úmyslech, ale v jejich otálení. Nebezpečím Evropy dnes není nedostatek ctnosti, ale nedostatek naléhavosti. Tanky ještě nestojí v Rize ani v Tallinnu, ale narativy už tam jsou — a v Putinových rukou jsou právě tyto narativy měkkým dělostřelectvem, které vždy přichází před tím tvrdým.

Chce-li Evropa zůstat svobodná, nesmí čekat do roku 2030. Musí jednat teď — vojensky, politicky i morálně. Obrana Ukrajiny, posílení východního křídla NATO, jednota transatlantické vůle — to nejsou činy z dobročinnosti, ale z pudu sebezáchovy.

Protože tyrani nikdy nepřestanou sami od sebe. Přestanou teprve tehdy, když se svět kolem nich konečně rozhodne, že už to stačilo. A dějiny nám neodpustí, pokud se to znovu naučíme příliš pozdě.