Především je třeba poznamenat, že samotná metodologie – známkování prezidenta jako školáka – je výmluvně česká. Odhaluje touhu po jednoduchých, srozumitelných a bezprostředních soudech, možná až příliš zjednodušující komplexní úlohu hlavy státu. Přesto je v těchto číslech patrný příběh. Průměrná známka 2,6 pro muže v úřadě necelý rok není špatná. Je to známka naděje, nikoli však nekritického nadšení. Veřejnost oceňuje Pavlův nejsilnější kapitál: důstojné vystupování (2,1). To je přesně ten druh „soft power“, jíž Havel tak geniálně vládl a jíž se jeho nástupci tak dramaticky nedostávalo. Naopak, řešení politických sporů (3,0) a zájem o problémy občanů (2,9) ukazují, kde se prezident dosud plně neprosadil do kolektivního vnímání.

Skutečná hodnota této sondy však nespočívá v Pavlových známkách, nýbrž v sociogeografii jeho podpory. Rozdělení je téměř karikaturou moderní evropské politické scény: mladší, lépe vzdělaní a bohatší občané, stejně jako voliči koalic Spolu a Pirátů, tvoří jeho pevný elektorát. Toto je „evropská“ či „kosmopolitní“ Česká republika, jež po prezidentovi žádá především slušnost, poctivost a schopnost reprezentovat zemi v zahraničí bez ostychu. Je to Česká republika, pro niž jsou hodnoty – byť ne vždy zcela definované – důležitější než ryze politická zkušenost.

A pak je tu ta druhá Česká republika. Ta, která dává přednost „staršímu muži, vlastenci hájícímu zájmy běžných lidí“ – což je neomylný popis voličské základny Miloše Zemana a, jak průzkum upřesňuje, Andreje Babiše. Zde se setkáváme s oním známým paradigmatem „dvěma rychlostmi“ nejen v ekonomice, ale i v politické kultuře. Zatímco jedna část národa hledí k Bruselu a Washingtonu, druhá, často opomíjená a s nižším formálním vzděláním, zůstává skeptická a hledá zastání v silném, „nekorektním“ hlasu, který mluví jejím jazykem.

Nejpozoruhodnějším zjištěním však není toto rozdělení, nýbrž ona „největší blízkost“ v hodnocení Václava Havla a Petra Pavla. Toto je klíčové. Naznačuje to, že po letech „klausovského“ a „zemanovského“ intermezza, jež bylo definováno konfrontací a kulturními válkami, se významná část české veřejnosti vrací k havlovskému ideálu prezidenta-filozofa, nikoli prezidenta-politika; arbitra slušnosti, nikoli stranického bojovníka.

Petr Pavel se tak ocitá v pozoruhodné historické pozici. Jeho úkolem není pouze vládnout, ale také – podobně jako kdysi Havel – ztělesňovat a znovu budovat určité pojetí veřejné diskuse. Nemá však před sebou prázdnou scénu roku 1989. Má před sebou společnost hluboce polarizovanou, v níž jeho „horší dvojka“ je pro jedny známkou naděje a pro druhé symbolem odcizení. 

Jeho skutečná zkouška teprve přijde: nebude se odehrávat v zahraničních salónech, ale v tom, zda dokáže oslovit i tu „druhou“ Čechii, aniž by zradil hodnoty té první. To je úkol hodný nejlepšího prezidenta.

Vytisknout