Skandální, stále přehlížené poselství Goethova Fausta
11. 11. 2025 / Boris Cvek
čas čtení
7 minut
Chtěl
bych se se čtenáři Britských listů podělit o své aktuální
dojmy (dokončil jsem četbu Fausta o víkendu) ze samého závěru
Goethova veledíla. Vlastně se divím, že nebylo dávno moralisty
zakázáno pro svou provokativnost a výsměšnost, krutost a zároveň
radikální progresivismus. Shrnu základní body, a pak půjdu k
textu samému. Končí to spěním za věčným ženstvím, to je
posmrtný ráj, věčnost. V době, kdy žena byla popřením
svéprávnosti a rozumu! Protestantům naservíroval středověkou
zbožnost točící se kolem Panny Marie. Mefista posedne
homosexuální chtíč po chlapcích-andělech – a Goethe je na
svou dobu velmi explicitní – chtíč, který andělé prohlašují
později za to, že se jej, Mefista, dotkla láska, ta Boží,
mystická, svatá láska. A popravená matka, která zabila vlastní
nemanželské dítě, se stává z vůle Panny Marie po smrti
duchovní vůdkyní Fausta, učenec, jehož život naprosto slabošsky
zbankrotoval, který se nikdy neobešel bez pomoci ďábla a jehož
všechny ideály, vize atd. se ukázaly jako slabošské,
destruktivní pózy.
Ale
to celé není jen groteska, to není jen výsměch, naopak je to
podle mě myšleno vážně, je to opravdu závěr Fausta ve smyslu
jeho vrcholu. Všechno ostatní předtím, všechny snahy chápat
Fausta na úrovni nějakého „zdravého“ elánu k životu,
svobody atd., jsou podle mě retardací. Jakápak svoboda může být
větší než tohle transponování katolicismu jako zbraně
avantgardy proti měšťácké malosti? Všechno, co udělal
Nietszche v tomto smyslu, Rimbaud, Kierkegaard, všechno před tím
bledne. A tak dlouho to bylo retušováno, ignorováno. Ani
pokrokářům se to nelíbilo, protože jakápak katolická mystika,
proboha!
Začněme
Mefistem. Cynik nad věcí. Duch prázdnoty a popírání. Nejlepší
by podle něj bylo, kdyby nic nebylo. A najednou se ho dotkne božská
láska a je v něm chtíč. Ano, co by asi tak božská láska mohla
vyvolat v ďáblovi… jenže on to není tak úplně hnusný chtíč,
to není výsměch chtíči, ostatně andělé sami to říkají
docela jasně. Ale nejprve Mefisto:
„Ó,
proto vídal jsem tak vztekle / krk stáčet k nedostupné dívence /
a brečet odmítnuté milence. // (…) Dřív odporné mi bylo na ně
zřít. / Což pronikly mnou cizí síly? / Aj, klučíci ti
roztomilí! / Čím to, že nelze mi už láteřit? / Co? Vedu si jak
milující? / Tak ať mě třeba bláznem zvou! / A když ti hnusní
uličníci / tak… neodolatelní jsou!“
Mefisto
je pak na hranici explicitní sexuality a obrací se k andělům, ať
k němu přijdou.
„Mefisto:
Což nestojím vám za pohled?
Andělé:
My jsem ti blíž; co ustupuješ zpět? / My jsme ti blíž; když
můžeš, zůstaň jen!“
Není
to skandální? Síla Boží lásky nepohrdá ani tímto chtíčem,
ale Mefisto je zatlačen touto sílou pryč. Mezitím je jeho
sexuální rauš stále explicitnější:
„Tebe,
ty dlouháne, mám nejradši, na mou duši, / ta popí tvář, ne, ta
ti špatně sluší, / koukni se na mě trošku frivolně! / Proč
nejste nazí? Že vám hanba není! / V košili s vlečkou jste tak
umravněni / Co? Čelem vzad? No, zezad podívání! / Ne, tihle
klackové jsou k nepopsání!“
Najednou
se ale vzchopí a vrací se k sobě. Popálený na povrchu láskou
shledává, že uvnitř ke své úlevě zůstal ďáblem. Ale zjistí,
že mu byla ukradena Faustova duše. Z chytráka Mefista se stává
hysterik a hrozí, že se ze ztráty tak cenné oběti pomátne.
Pojďme zpět k andělům, ti později říkají:
„…lásky
hrot jim vnikal v tělo, / ba to ostří také vjelo / do starého
satanáše. / Triumf! Vítězství je naše!“
No,
to už jsme úplně na konci. Horská rokle. Vystupují Pater
Ecstaticus, Pater Profundus, Pater Seraphicus… a vyjadřují v
zásadě pro Goetha typickou přírodně-estetickou mystiku. A pak:
sbor pacholátek. Odkaz na dítě zabité Markétkou. Všechno
směřuje výše, do nebe, k Bohu. Vstupuje Pater Marianus se
zanícenou mariánskou mystikou a přimlouvá se u Panny Marie za
kajícnice:
„Těla
chtíč je zachvátil, / ochrany jim není; / sláby jsou: kdo dost
má sil, / zlomit pouto chtění?“
Mezi
kajícnicemi, prosícími Pannu Marii, vystupuje Magna Peccatrix,
Mulier Samaritana a Maria Aegyptiana – a nakonec prosí za
Markétku, za jednu z kajícnic dříve zvanou Markétka:
„Ty,
jež k velkým hříšnicím se / v milostivé přízní skláníš,
/ ty jež duším kajícím se, / právo věčné spásy chráníš,
/ přej i této dobré ženě, / která, nevědouc, co dělá, /
jednou jen se zapomněla, / odpuštění přiměřené!“
Usmrcení
dítěte je asi bráno jako šílenství. Nicméně Markétka od
začátku byla dítě. Ale i kdyby nebyla, vše je řečeno. Nota
bene Markétka byla svedena s pomocí ďábla. Vystoupí
Markétka – a mluví z milostné lásky k Faustovi! To není
modlitba k Panně Marii o tom, že se odříká milovaného Fausta,
ale naopak. Blažená pacholátka se také přimlouvají. Faust
„mocně vyrůstá“, je poučen atd. Markétka to vidí před
sebou takto (připomíná to Beatrici Ráji):
„Teď,
ve sboru jsa vzácných duchů, / sám, obnoven, se sotva zná; / jak
o žití má čerstvém tuchu, / těm svatým hned se podobá. / Hle,
pozemské se láme pouto, / již ze staré je schrány rván, / a
éterické tvary jsou to, / jimiž, zas mlád, je odíván! / Svol,
aby směl mým učněm býti, / neb oslepil ho nový den.“
V
kontextu celého díla je to závěrečné dvojverší, myslím,
jedním z úplně největších vrcholů světové poezie. Kdo byla
Markétka a kdo je nyní? Faust se stává učněm. Jejím. Ne knih,
přírody, přírodních duchů atd. A to garantuje Panna Marie,
katolická mystika, oslava lásky, ba chtíče jako něčeho lepšího,
proměňujícího negaci a nicotu, a to celé je tak pohoršující,
provokativní, suverénně drtící stereotypy a pokrytectví, že to
bere dech. A nedalo se a to nedá škrtnout, protože to přece
napsal Goethe… ale dá se to ignorovat, neutralizovat, přehlédnout.
Je to přece Goethe stařec, kdo to psal… nepomátl se, nebyl
senilní? Podle mě je to vrchol Goetha. A jak to celé končí?
Chorus Mysticus:
„Příměrem
pouhým je / pozemské dění; / co pomíjivé – zde / v skutek se
mění; / co popsat není lze, jsoucnem tu již; / za věčným
ženstvím jsme / neseni výš.“
Johann
Wolfgang Goethe: Faust, SNKLU 1965, str. 538-550.
271
Diskuse