O původu a povaze ruské obščiny

12. 12. 2025 / Boris Cvek

Nechávám prostě své výpisky v zásadě v původní formě, jak jsou na Facebooku, a bude to tematicky více článků. Začal bych ruskou obščinou. Postupně se dostanu k justiční reformě, námořnictvu atd.

Začnu tím, co v knize (Cambridge History of Russia II, Imperial Russia, citace je na konci) nebylo, co mám ze své četby o pozdním Marxovi: Karl Marx na konci svého života považoval ruskou obščinu z něco, co je třeba zachovat a využít k rychlému přechodu k socialismu. Ruská obščina, jak je zmíněno v kapitole o životě rolníků (vracím se ke Cambridge History), bývala považována za speciální výraz ruského ducha. O co šlo? Rolníci v Rusku – ale ne na Ukrajině nebo v Bělorusku – někdy v 17. až 18. století přešli na způsob hospodaření, kdy půda byla vlastnictvím komunity a přerozdělovala se podle velikosti domácností. Domácnosti byly tehdy, na rozdíl od minulosti, velké. Otcové aktivně bránili odchodu svých synů a mezigenerační soužití přinášelo mnoho problémů včetně sexuálních. Neposlušní mladí muži byli trestáni fyzicky, resp. fakticky doživotním odchodem na vojnu. Vláda stařešinů a vrchnosti se navzájem podporovaly.

Jak to celé vzniklo? Daněmi. Daně z domácnosti a později převedené na daně z hlavy vedly ke vzniku obščiny. Tvrdě vykořisťované vesnice měly v této strategii nejlepší způsob přežití. Na Ukrajině a v Bělorusku se toto danění zavedlo až později a tlačilo spíše k cirkulaci práce než pozemků. V každém případě reformy v druhé polovině 19. století vedly k tomu, že se rolníci vraceli k původním malým domácnostem a chtěli vlastní půdu. Touha po vlastní půdě stála za rolnickým povstáním v roce 1905 i 1917 (mimochodem: dnes se v Česku často Rusko popisuje tak, že tam lidé nikdy nebyli schopní revoltovat!... navzdory tradicím sahajícím až k Pugačovovu povstání (cca 1770)).

Marx by k udržení obščiny potřeboval tvrdé vykořisťování a zotročení rolníků ze strany vrchnosti (což se vlastně stalo za Lenina a Stalina). Rolníci za těchto podmínek také pochopili, že velké vzpoury nemají smysl a volili místo toho různé typy šlendriánu, zlodějiny, krátkodobých útěků do lesa před tresty atd. Po zrušení nevolnictví a zavedení místních samospráv, postupu industrializace atd. se situace stává nepřehlednou. Kapitola několikrát zmiňuje tradici devastace životního prostředí pomocí extenzivního hospodaření, což bylo prý už v 19. století zkoumáno ruskými vědci jako vážný problém pro prosperitu země.

Jak se zájem o život rolníků na konci 19. století stupňoval, převládal názor o jejich zpátečnické, zaostalé povaze. A do značné míry rolníci opravdu nechtěli riskovat nové technologie. Velký hladomor byl realitou ještě v roce 1891. Celkově ale kapitola kreslí spíše obrázek pokroku a rostoucí prosperity, dokonce v souvislosti se zrušením nevolnictví. K nastínění bilance celé situace po zrušení nevolnictví jsem si vybral následující citaci.

Signifikantní je, že se svobodou, vzděláním, možnostmi cestovat a živit se obchodem se svou produkcí se vracely starší zvyklosti: malé domácnosti, individuální vlastnictví a odvaha revoltovat, domáhat se svých požadavků násilím.

„There are other ways of looking at peasant living standards in late imperial Russia. In spite of the views of contemporaries, peasants and radicals, it seems that the alleged negative aspects of the terms of the abolition of serfdom have been overstated. In time, the reforms of the 1960s-80s led to reduction in the burden of exploitation on the peasantry. While the population was growing rapidly so were opportunities for wage labour. In spite of periodic bad harvests, on average grain yields were increasing as some peasants did adopt new techniques, and some village communes actively promoted innovation. The growth of the railway network, moreover, created new opportunities to produce for the market, and meant that grain could be moved to deficit areas in times in dearth. Over the late nineteenth and early twentieth centuries, gran production per capita, i.e. allowing for population growth, and after exports have been deducted, was also increasing. On average, therefore, it seems that there was a slow improvement in peasant standards of living in the last decades of Imperial Russia. New research into the physical stature of the population provides further evidence for improving living standards. This conclusion does not deny, however, that there were areas… where poverty was widespread, or that there were short-term crises, for example in 1891-3 and 1905-8.

(…)

The coincidence of interests between nobles and state officials and the elders of peasant society started to erode. The younger generation found greater independence for other reasons. The military service reform of 1874, with selection of conscripts by ballot for shorter terms of service, meant that village elders could no longer threaten to send, and send, recalcitrant young men to the army for twenty-five years. Younger peasants, both men and women, could find greater financial independence by working as wage labourers in the cities or on commercial farms. The growth of schooling and literacy gave the younger peasants more access to ideas outside village culture.

(…)

There was another area in which peasants in late imperial Russia reverted to practices that disappeared in central Russia over the preceding period. The stresses and strains that accompanied the changes in society led to an increase in peasant discontent with their continued subordinate status. To the extent that some peasants were experiencing improvements, dissatisfaction may have been fuelled by rising expectations, including hopes for a new land reform (BC: po zrušení nevolnictví půda byla prodávána a Stolypinova vláda později se snažila budovat později vrstvu loajálních bohatých sedláků, což vedlo k nespokojenosti mezi chudými). Poverty among peasants who fell aggrieved by the land settlement of 1861 also caused disaffection. Over the same period, other groups in society, including the new middle classes and industrial workers, accumulated grievances. The authorities seem gradually to have been losing their ability to keep control over society at home and to defend Imperial Russia's international status abroad. In 1905 and 19017, military defeats by Japan and Germany led to revolution in the cities. On both occassions, peasant joined and spread the revolutions to the villages with the aim of seizing the land still owned by non-peasants. Thus, in the early twentieth century, peasants resumed the earlier practice of open, direct protest with radical aims.“

Dominic Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia 1689-1917, Cambridge University Press 2006 (paperback edition 2015), str. 391-393.

K tomu pozdnímu Marxovi více ZDE.