"Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA". Slovo závěrem
9. 1. 2026 / Daniel Veselý
Podle akademického výzkumu, na němž se podílela profesorka mezinárodní politiky Monica Duffy Toft, se Spojené státy za dobu trvání své existence zapojily do 393 vojenských intervencí (53), z čehož více než 200 intervencí americké vlády uskutečnily v období studené války. Jiný výzkum provedený politologem Dovem H. Levinem srovnává frekvenci operací, skrytých a otevřených, na ovlivnění volebních procesů v zahraničních zemích, jež v letech 1946 až 2000 různě po světě realizovaly Spojené státy a Sovětský svaz/Rusko (54). Zatímco USA uskutečnily 81 vlivových operací, Sovětský svaz a později Rusko za totéž sledované období provedly 36 diverzních aktivit. Washington hrdě a otevřeně zasáhl do volebního procesu v 90. letech v Rusku, když na post hlavy Ruské federace prosazoval svého koně Borise Jelcina, třeba pomocí finančních půjček. Kreml se u Washingtonu inspiroval a o dvacet let později se pokusil o totéž, třebaže skrytě a v daleko menší míře než Clintonova vláda v Rusku.
Avšak období studené války je v mainstreamovém prostoru na Západě nejčastěji vykreslováno jako rovnocenné soupeření antagonistických velmocí o vytyčení sféry vlivu. Za prvé, Spojené státy disponovaly mnohem rozsáhlejší sférou vlivu v obou Amerikách, zatímco Sovětský svaz měl svou doménu prakticky jen ve východní Evropě. Spojené státy však po ukončení 2. světové války nehorázným způsobem rozdupaly legitimní polické procesy v Řecku a Itálii, a dokonce se ve spolupráci s britskou rozvědkou MI6 několik let pokoušely svrhnout komunistického diktátora Envera Hodžu. Mezitím Stalinův Sovětský svaz poválečné mocenské uspořádání respektoval a soustředil se na konsolidaci moci v nově nabytých hájemstvích ve východní Evropě. Obě velmoci spolu soupeřily o vliv na globálním Jihu: v Asii, Africe i Latinské Americe, kde se diktátorský Kreml nejednou postavil na stranu hnutí, národů a politiků decimovaných a neutralizovaných Washingtonem. Avšak i Moskva během studené války podporovala ohavné režimy, příkladně Kim Ir-sena v Severní Koreji nebo etiopského diktátora Mengistu a sama se zabořila do vlastního „vietnamského bahna“ v Afghánistánu, abychom parafrázovali Zbigniewa Brzezinského.
Plody vítězství americké zahraniční politiky v Asii za toto období jsou shnilé, když hovoříme o nesčetných zločinech a zvěrstvech spáchaných americkými vládami v Koreji, Vietnamu, Laosu a Kambodži, a taktéž o spolupachatelství při vyvražďování populární politické platformy v Indonésii. Máme na mysli miliony zabitých a mrtvých v důsledku horečného amerického úsilí o zničení „viru, který by mohl nakazit ostatní“. Americké bombardování Kambodže hrálo neopomenutelnou úlohu při rekrutu vyděšených kambodžských vesničanů do řad Rudých Khmérů, aby tato guerilla nakonec spáchala (auto)genocidu. Americká intervence v Indočíně za sebou zanechala tři zničené země. Bylo nezbytné za každou cenu zabránit spuštění domina, jež by zničilo dominanci Spojených států nad jednotlivými zeměmi a regiony. Indonésii před pověstným virem spasil generál Suharto, jeden z nejkrvavějších tyranů 20. století, aby umetl cestičku americkým investorům a korporacím na trh oplývající bohatým nerostným potenciálem. Suhartova brutální intervence do Východního Timoru, kde přišla o život možná čtvrtina celé populace, si nevyžádala pokárání Bílého domu, nýbrž přísun nové vojenské podpory. Washington financoval diktátory v Jižní Koreji a na Filipínách a na začátku 70. let vyzbrojoval pákistánské generály při masovém zabíjení statisíců Bengálců a vyhánění milionů dalších lidí z domovů. Samostatnou kapitolou je západní Asie, kde v Íránu Washington roku 1953 provedl puč proti demokraticky zvolenému premiérovi Mosaddekovi a instaloval zde represivní šáhův režim a volky nevolky podhoubí pro islamistické tendence triumfující v Íránu v roce 1979. Speciální pouto mezi USA a Izraelem, nemající v dějinách Spojených států obdoby, upevnila rozhodná vojenská síla Tel Avivu schopná za poměrně krátkou dobu oslabit (pan)arabský nacionalismus, okupovat území tří suverénních zemí, intervenovat v sousedních zemích, především v Libanonu, a podrobovat domorodé palestinské obyvatelstvo dusivé okupaci, kolonizaci, později apartheidu, a nakonec genocidě v Pásmu Gazy. Washington spolupracoval a dodnes spolupracuje s monarchistickými diktaturami v Perském zálivu, podporoval obě znepřátelené strany v íránsko-irácké válce rozdmýchávaje tak válečný konflikt, kde zahynulo přes milion lidí (55), a podporuje přitom tyrany kategorie první kategorie, jako byl Saddám Husajn. Vyzbrojování islamistických elementů v duchu Brzezinského „afghánské pasti“ na zabřednutí Sovětského svazu v Afghánistánu, dotažené k dokonalosti Reaganovou administrativou, doprovázela americká sabotáž dialogu o stažení invazních sovětských vojsk ze země. Tato strategie přinesla Spojeným státům hořké ovoce na konci 90. let a v novém miléniu. Sovětská invaze a okupace si i vzhledem k podkopávání jednání o stažení invazních vojsk ze strany USA vyžádala milion civilních obětí (56).
Jestliže si Washington osoboval nezadatelné právo na svévolné vměšování se do vnitřních záležitostí a problémů latinskoamerických zemí, totéž v menší míře prováděla Moskva na svém „dvorku“, nejkrvavěji v Maďarsku roku 1956. Tamní populace byla tou dobou už efektivně zpacifikována v průběhu stalinistického státního teroru na přelomu 40. a 50. let. Avšak Josif Stalin zpočátku povolil uspořádání svobodných voleb v Maďarsku a Československu (57), odmítl pomoci levicovým partyzánům v Řecku a odrazoval komunistické strany ve Francii a Itálii od uchopení moci. Stalin sice uvalil tuhou sovětskou kontrolu na Polsko a zemi degradoval na „nárazníkovou zónu“ mezi Sovětským svazem a Německem, ale po blokádě Berlína ustoupil. Totéž nelze prohlásit o latinskoamerických národech a hnutích odporu úpějících pod soustavným útlakem a represáliemi. Washington za úřadování prezidenta Johna F. Kennedyho vyhlásil novou bezpečnostní doktrínu pro Latinskou Ameriku a vedle teroristického nátlaku na Kubu se stal přímým spolupachatelem vyhlazovacích metod latinskoamerických diktatur (Charles Maechling). Spojené státy se navíc lvím dílem podílely na budování a financování latinskoamerických “bezpečnostních aparátů“. Severoamerická sabotáž demokratických procesů, intervence, plánování a realizace státních převratů, nesla trpké plody. Pověstným jablkem sváru se stala Kuba, kde se Castrovi a spol. podařilo „vzít správu svých věcí do vlastních rukou“ v naprostém střetu s hemisférickým diktátem Washingtonu. Když se Spojené státy obsesivně pokoušely získat Kubu zpět, narazily na protiúder Sovětského svazu, který neuvážlivě rozmístil svůj jaderný arzenál na Kubě v reakci na rozmístění amerických jaderných hlavic v Turecku nedaleko sovětských hranic. Nejenže se Kreml stavěl na stranu Havany čelící Severoameričany dirigovanému státnímu terorismu, ale chtěl rovněž vyvážit nerovnováhu v atomovém potenciálu, kde Moskva tahala za mnohem kratší provaz než USA. Hrozící jadernou kolizi se navzdory několika fatálně nebezpečným momentkám naštěstí podařilo odvrátit. Ponaučení z karibské krize je dodnes veledůležitým poselstvím, kdy si ideologicky znepřátelené velmoci uvědomily, že příště už tolik štěstí mít nebudou a že je zapotřebí vyvinout účinné komunikační kanály. Avšak ani kontrolní mechanismy nastavené po úspěšném zvládnutí kubánské krize, kdy v Moskvě a ve Washingtonu naštěstí převážil rozum nad šílenstvím válkychtivých generálů, nezabránily dalším kritickým okamžikům, kdy na nás dopadal stín jaderné anihilace. A nyní, když na prahu roku 2016 žijeme v extrémně nebezpečné éře vzájemně se překrývajících krizí sestávajících z nukleárního konfliktu, globálního kolapsu klimatu, masivního úbytku biodiverzity, biologických hrozeb a v neposlední řadě nárůstu globálního autoritářství a rozpadu racionálního diskursu, což znemožňuje uspokojivé řešení či alespoň umenšení předních globálních rizik, se můžeme poučit z konstruktivního přístupu Nikity Chruščova i – přes různá zaškobrtnutí – Johna F. Kennedyho.
„Obránce svobody“, řečeno s dramatikem Václavem Havlem, slavil politický a hospodářský triumf především na svém „zadním dvorku“. Spojené státy a jejich místní spojenci dosáhli významného úspěchu v regionu nacházejícím se jižně od Rio Grande, kde byla výzva tradičnímu řádu účinně potlačena (58). Utrpení drtivé většiny obyvatelstva se prohloubilo zejména ve Střední Americe, kde lokální armádní kruhy a privilegované vrstvy pod fasádou demokratických forem ještě více posílily své postavení. „Bezpečnostní síly“ latinskoamerických junt vyzbrojené a vycvičené Spojenými státy v průběhu osmé dekády zabily asi 200 tisíc lidí, z nichž většina byla přímo povražděna v záchvatu sadistického teroru. Bílým domem financovaní latinskoameričtí tyrani mrzačili, mučili, nechali zmizet nebo vypudili ze svých domovů nespočet dalších osob. Plody vítězství Washingtonu v Karibiku, Střední a Jižní Americe na začátku deváté dekády 20. století chutnaly velmi hořce. Podle údajů Ekonomické komise OSN pro Latinskou Ameriku a Karibik (CEPAL) podíl guatemalské populace žijící v extrémní chudobě po implementaci nominálně demokratických reforem v 1985 rychle vzrostl, a to z 45 procent v roce 1985 na 76 procent v roce 1988 (59). Guatemala samozřejmě nebyla jedinou obětí státního a paramilitárního terorismu a prohlubující se chudoby a mizérie. Panamerická zdravotnická organizace v roce 1990 odhadla, že z 850 000 dětí narozených každý rok ve Střední Americe 100 tisíc zemře před dosažením věku pěti let a dvě třetiny těch, které přežijí, budou trpět v důsledku podvýživy s komplikovaným fyzickým nebo duševním vývojem (60). Podle zjištění Meziamerické rozvojové banky příjem na obyvatele klesl na úroveň roku 1971 v Guatemale, 1961 v Salvadoru, 1973 v Hondurasu, 1960 v Nikaragui, 1974 v Kostarice a 1982 v Panamě. Studie CEPAL, Světové zdravotnické organizace (WHO) a dalších organizací z roku 1989 odhalily, že 15 milionů Středoameričanů, téměř 60 procent celkové populace, žilo v chudobě (61), z toho 9,7 milionu lidí živořilo v „extrémní chudobě“. Mezi dětmi se rozšířila těžká podvýživa. Zhruba 75 procent rolníků v Guatemale, 60 procent v Salvadoru, 40 procent v Nikaragui a 35 procent v Hondurasu nemělo přístup ke zdravotní péči. Údaje Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) z roku 1991 hovoří o kapitálovém odlivu z Latinské Ameriky v letech 1982 až 1987 ve výši 150 miliard dolarů (62). Obecně lze usoudit, že vliv Spojených států v latinskoamerickém prostoru v průběhu studené války byl všeobecně zhoubný, a to jak po ekonomické, tak po politické stránce, ať už hovoříme o zemích jižního kužele, Brazílii, Kolumbii, Guatemale, Dominikánské republice, Haiti, Hondurasu, Nikaragui, Salvadoru, Panamě apod.
Poněkud odlišná situace panovala ve východním bloku ovládaném Sovětským svazem, kde se nedá ani v nejmenším hovořit o tak hrozivých socioekonomických ukazatelích jako v zemích spadajících do tradiční sféry Spojených států. Naopak podle zdrojů americké vlády Sovětský svaz v 70. letech 20. století poskytl svým východoevropským satelitům dotace ve výši 80 miliard dolarů (63). Studie provedená na Institutu mezinárodních studií Kalifornské univerzity (Berkeley) odhadla výši sovětských dotací v letech 1974 až 1984 na 106 miliard dolarů. Na druhou stranu mezi západními badateli existuje konsenzus, podle nějž země patřící do sovětské sféry vlivu v první polovině 80. let těžily z obchodních subvencí a dotovaných ekonomických úvěrů za spoustu miliard dolarů (64). Sovětský svaz se svými klienty z východního bloku navazoval různé obchodních dohody, poskytoval jim úvěry a realizoval společné investiční projekty. Odhady týkající se finanční výše sovětských obchodních a úvěrových dotací pro východní Evropu západní vědci sice kalkulují na spoustu miliard dolarů, ale vzájemná kooperace probíhala někdy ku prospěchu sovětských satelitů, a někdy nikoliv. Jakkoliv nebyla ekonomická situace obyvatel východního bloku pod kontrolou Sovětského svazu růžová, zdaleka nedosahovala hrozivých dat ve Střední a Jižní Americe pod knutou Washingtonu. Ani politická perzekuce ve východním bloku od 60. do 80. let rozhodně nedosahovala děsivých latinskoamerických kontur.
Spojené státy trvale zaujaly mezinárodní postoj stojící na surové a téměř jedinečné schopnosti rychle přesouvat ozbrojené síly po celém světě a podporovat je během dlouhodobých ofenzivních operací (65). Situace se ve východní Evropě a v samotném Sovětském svazu na přelomu 80. a 90. dramaticky změnila, jelikož sovětský lídr Michail Gorbačov uvolnil jho nad svým mocenským blokem, což v listopadu 1989 vedlo k pádu Berlínské zdi a svržení autoritářských vlád ve východní Evropě (66). Svět se ocitl na prahu unilaterálního momentu a pozitivního „konce dějin“ poté, co Spojené státy porazily Sovětský svaz v epicky pojaté studené válce. Euforickou atmosféru z nově nabytých svobod nepřehlušily ani tragické okolnosti takřka neviditelného přechodu centrálních ekonomik na tržní hospodářství v rámci kapitalismu, kdy si podle odborného lékařského časopisu Lancet tato tranzice v postkomunistických zemích v Evropě a střední Asii vyžádala více než tři miliony předčasných úmrtí (67). Program OSN pro rozvoj dokonce přišel s odhadem, podle nějž v důsledku systémové změny v tomto geografickém prostoru „zmizelo“ (tj. nejspíše předčasně zemřelo – pozn. aut.) více než 10 milionů mužů. Přechod na dravčí kapitalismus dokresloval drastický průběh především v zemích bývalého Sovětského svazu, kde rapidní privatizace v letech 1990 až 1995 vedla k 7 milionům excesivních úmrtí, a jenom v Rusku ke 4 milionům úmrtí (68) (sic), především mužů v produktivním věku. Nezaměstnanost způsobená šokovou kapitalistickou terapií představovala primární mechanismus spojující masivní privatizaci (či přesněji loupež) a předčasná úmrtí.
Plody vítězství dosažené za studené války Spojenými státy na africkém kontinentu také nesou tuze hořkou pachuť. Bílý dům podpořil změnu v režimu v Kongu, kde svitla naděje na sebevědomé neutrální směřování země v režii populárního premiéra Patrice Lumumby, aby zde dlouhé dekády podporoval kleptokratický Mobutův režim zanechavší za sebou spoušť. Země bohaté na nerosty a suroviny se nakonec zmocnil Kagameho a Museveniho režim těšící se podpoře Bílého domu. Washington stál za režimem apartheidu v Pretorii, který okupoval Namibii, kde také zavedl apartheid a když destabilizoval sousední země (Angolu a Mosambik). Jen v průběhu prvních devíti let 80. let přišlo o život 1,5 milionu lidí, jak na podzim roku 1989 uvedla studie vypracovaná Organizací spojených národů (69). Angola a Mosambik nesly v osmém desetiletí hlavní břemeno guerillových válek. Angola přišla v důsledku občanských válek s povstalci podporovanými Jihoafrickou republikou a Washingtonem o 30 miliard dolarů a Mosambik o 15 miliard dolarů. Ekonomický výkon regionu by byl o 40 procent vyšší, kdyby Jihoafrická republika tyto konflikty nevyvolala. Celou polovinu zmařených lidských životů tvořily děti do 5 let věku. Washington se angažoval v občanské válce v Angole, kde stál po boku Savimbiho rebelů z UNITA, vyzbrojoval genocidní tyrany, jako byl Siad Barre v Somálsku mající na rukou krev statisíců, nebo represivní autoritáře, například Mobutu nebo Mubáraka, a později nedemokratické režimy ve Rwandě a Ugandě.
Spojené státy do deváté dekády vkráčely s morálním a ideologicky podbarveným přesvědčením, že jimi reprezentovaný systém opírající se o instituce, jako je Mezinárodní měnový fond (IMF) a Světová banka (WB), je odolnější, a proto i mnohem lepší než sovětský. Washington spolu se svými klienty nepřestal být závislý na vojenských intervencích, jak dokládají dekády následující po ukončení studené války, namátkou v Somálsku, Haiti, v Bosně, Kosovu, Iráku, Afghánistánu, opět v Haiti atd. Žádný konec dějin nenastal, jak jeho příchod prorokovali někteří prozápadní věrozvěstové-intelektuálové, jelikož velmocenská nadutost Spojených států a okázalé přehlížení či bagatelizace rizik, jež by samy považovaly za mohutně varovné bezpečnostní signály, vytvořily novou hrozbu v expanzi reliktu studené války NATO směrem k nepříteli poraženém ve studené válce.
Diskuse