Právní reforma v imperiálním Rusku
13. 1. 2026 / Boris Cvek
čas čtení
10 minut
Nyní
v sérii článků o dějinách imperiálního Ruska přikročím
k právní reformě. Začíná to krásně: car Alexandr II. byl
ruskými reformátory přesvědčen, aby de iure zlikvidoval
samoděržaví tím, že se zavede právní stát západního stylu.
Jak
fungovalo právo předtím? Kriminální proces byl neveřejný a šlo
o jednání mezi policií a soudcem, u něhož obviněný vůbec
nebyl. Přiznání byla získávána nátlakem včetně mučení.
Civilní proces závisel typicky na korupci.
Místo
toho byl nastolen veřejný soudní proces, kde byl obžalovaný
přítomen a mohl se hájit. Soudní moc byla oddělena od
zákonodárné i exekutivní. Reformátoři zavedli porotní systém
v přesvědčení, že rolníci se takto budou politicky kultivovat a
stanou se oporou nové demokratizace. Také byl zaveden po britském
vzoru institut smírčího soudce. Bohužel celý tento pokus skončil
naprostou katastrofou.
Docela
dobře to fungovalo ve velkých městech. Na venkově se ovšem ti,
kdo byli vzdělaní a lépe postavení, činnosti v porotách
vyhýbali (např. i z důvodu špatného hygienického stavu soudních
budov), takže typická porota byla složena z negramotných rolníků
(přes 80 % členů porot bylo negramotných!), kteří vůbec
nerozuměli tomu, co se u soudu děje. To byl taky důvod, proč
obviněné osvobozovali.
Někdy
dokonce do porot byli jmenováni mrtví lidé, často mentálně a
fyzicky postižení lidé atd. Když se stalo, že rolníci byli v
porotě s lidmi z vyšší společnosti, docházelo k jejich
zastrašování, dokonce jim mohlo být vyhrožováno trestem za to,
když obviněného neodsoudí. Rolníci neměli za působení v
porotách žádné kompenzace, museli cestovat do vzdálených měst,
kde se živili prací a dokonce se stávalo, že museli spát na
ulici.
Rolníci
navíc měli zcela jiné pojetí hodnot než moderní právo,
vycházeli z rozdílné reality. Jednak rozlišovali mezi hříchem a
zločinem. Hřích ať soudí Bůh, to bylo třeba obsazení
nevyužívaného vlastnictví. Naopak krádež dobytka byla pro ně
mnohem větším zločinem než pro oficiální právo. Měli tedy
tendenci brát právo do svých rukou. Jejich svět tvořila víra v
magii, čarodějnictví, ale taky ohledy na společenské postavení
obviněného a jeho dřívější život. Samotná otázka, zda se
opravdu stalo to či ono, nebyla podstatná. Podobně tomu bylo se
smírčími soudci.
Pro
odvolání proti rozsudkům smírčího soudce bylo třeba zvolit
formální proces, což bylo zneužíváno různými chytráky, kteří
ponoukali obyčejné lidi, aby se odvolávali, a nechali si za to
platit. I zde se ukázalo pro reálný život rolníků dobré brát
právo do svých rukou, lynčovat, nebo naopak se pragmaticky
dohodnout podle tradičních postupů. Moderní právní stát byl
pro ně bezprávím.
Ještě
horší to bylo tam, kde obyvatelstvo nemluvilo rusky. V Polsku
moderní právní reforma brala moc z rukou elit a vnucovala cizí
jazyk a cizí kulturu, v muslimských oblastech docházelo přímo ke
kulturní válce mezi novým právním systémem, který byl
postavený na Rusech a ruštině, a tradičními zvyklostmi. Právo
se stalo napříč Ruskem něčím cizím, bezprávným, vnuceným,
nesrozumitelným.
„For
being called to jury duty meant being present in court until the end
of the proceeding, which might drag on for as long as two weeks.
However, by holding its sessions in remore provincial towns, in
dilapidated buildings with unbearable hygienic conditions, the court
placed an unreasonable imposition on members of higher strata, which
they tried to escape at all costs. (..) The zemstvo (BC: místní
samospráva) usually left the preparation of the lists (BC: seznam
lidí do porot) to the clerks of the marshals of the nobility. These
did their best to „free, as far as possible, the most highly
developed and most educated persons from the parctice of jury duty“,
as Minister of Justice Dmitrii Nabokov reported indignantly to the
State Council in 1884. Thus it came about that numerous mentally ill
people, „dead souls“, blind men, deaf-mutes… In one district of
Tver, the autonomous local administration did not even shrink from
entering persons onto the lists who had already died in 1858, eight
years before the opening of the first courts. (…)
There
(BC: rolníci přijeli do města, kde byli donuceni sedět v porotě),
their problems started, for the impoverished peasants could usually
pay neither for their accommodation nor for their food. In some
places, they would take jobs as woodcutters, construction workers or
gardeners during court session recesses, they would beg in the
streests for alms, and if the judges did not provide them with
accommodations, sleep in the open.
(…)
The
state laws, to them, expressed an understanding of conflict
resolution of a strange world to which they did not want to submit.
The law of the peasants was personalised, not abstract; it referred
to the morals, not to the deeds, of the perpetrator. The social
status of a perpetrator, his past and its way of life often were of
greater importance to the peasants than the crime itself. In judging
an offence, they distinguished between the sins, for which only God's
punishment would apply, and crimes. (…) Peasants and officials
perceived different crimes; hence they also had different concepts of
law. It was also important in the village to mete out punishment in
such a manner that victims and perpetrators could continue to live
together. Rural common law was therefore oriented towards
compensation, whereas the state required punishment. The village
communities usually did not even approve of state sanctions… They
hid the criminal offences from the state's investigating magistrates
whenever possible and administered punishment on their own,
informally, by beating or other forms of humiliation. Ulimately, the
reintegration of the perpetrator was always the ultimate goal, for
who in the community ultimately really had an interest in throwing
indispensable workers in prison? The peasants only turned to extreme
measures when criminals threatened their existence – if robbers,
arsonists or horse thieves attacked their villages and took their
personal belongings.
(…)
Moreover,
belief in witches and magicians, miracles and conspiracies also
survived in this environment. How else could murderous deeds have
been justified by the claim that the victim was a witch or a
magician, if the peasants had not been convinced that supernatural
forces ruled their lives? In short, the violent exorcism of devils
from human bodies, the killing of horse thieves, robbers and witches,
the theft of property and the everyday practise of physical violence
was, in the view of peasants, not criminal, at least as long as such
acts could be fitted into their view of the world.“
Dominic
Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia
1689-1917, Cambridge University Press 2006 (paperback edition 2015),
str. 349-353.
Car
Alexandr III. po zdařilém atentátu na svého otce usiloval o
návrat k samoděržaví, o kontrolu justice. Jenže ani mezi
konzervativci nemohl najít ministra, který by to udělal. Tak se
musel vzdát. Vliv právníků v ruském státním aparátu mezitím
jen stoupal a velká část z nich chápala reformu práva jako boj s
carismem. Reforma sama nakonec ale přece jen byla reformována. Byl
zřízen dohled nad složením porot a bylo zakázáno, aby tam byli
negramotní lidé. Dokonce došlo ke zrušení instituce smírčího
soudce, což ale vedlo spíše ke zhoršení celé situace, tak se v
roce 1912 smírčí soudci vrátili na scénu.
Do
roku 1906, kdy byla uzákoněna svoboda projevu, byli obhájci ve
svých soudních řečech jediní, kdo v Rusku mohl veřejně mluvit
zcela svobodně. To lákalo liberální odpůrce režimu, ale taky
mnohé radikály, mezi nimi bylo hodně lidí židovského původu.
Revoluční agenda mnoha těchto lidí zcela ignorovala potřeby
práva. Soudy osvobozovaly různé rebely, dokonce – jak jsem tu už
dříve psal – pachatelku atentátu na starostu Petrohradu.
Mělo
to ale i svou odvrácenou tvář, protože schopnost státu zasáhnout
proti zločinu byla i kvůli tomu slabá. Nota bene když šlo o
pogromy, právní stát neměl prostředky vůbec, protože
individuální vinu soudy neuměly určit. Z těchto důvodů vláda
hledala cesty, jak zakročit mimosoudně. Vznikly kvůli tomu zákony
na vyhlášení stavu nouze. Např. v letech 1906-1907 Stolypinova
vláda takto mimosoudně nechala popravit asi tisíc lidí. Na druhou
stranu, jak argumentují autoři kapitoly, právě tento tvrdý
postup proti chaosu umožnil fungování právního státu.
Zajímavé
je, že na konci kapitoly je revoluce 1917 interpretována jako
vzpoura venkova proti právnímu systému. Ve velkých městech to
fungovalo a po uzákonění svobody slova a přechodu k
parlamentarismu soudy nebyly nástrojem opozičních právníků, ale
více fungovaly jako základ právního státu. Kapitola končí tím,
že během tří dnů v roce 1917 se celý justiční systém
zhroutil.
„This
(BC: popravování teroristů Stolypinem), however, did not exhaust
the possibilities of the state of emergency. It gave the
administration the instrument it needed to assert itself against
hooligans, pogrom instigators, bands of robbers and rebellious
peasants. It was not coincidence that they were first used against
peasants and workers in 1882 who had participated in pogroms against
Jews in the province of Ekaterinoslav. The justice system was
powerless in such cases, because its task was to prove individual
guilt. It could not safeguard public order. (…) The case could be
made that the Emergency Law were all that made possible the very
survival of the reformed judicial system in the first place, for
there is no system of order which can be applied to a state of chaos.
It may seem paradoxical, but the Emergency Laws were an indication of
the transformation towards the rule of law which had by then been
effected in the tsarist empire. (…)
The
government held fast to the principles of judicial reform and saw no
reason to revise its attitude, even in 1905, when the judiciary
openly took sides against the regime's power. It renewed its
adherence to the principle of the separation of powers after 1905,
and it also reaffirmed the independence of the bench and the bar and
defended the jury courts against their conservative critics to the
end. How can such an attitude be explained? The ministers and higher
officials of the empire were convinced that only a state under the
rule of law by European standards was modern was, even it its
implications might have the effect of destroying order.“
Dominic
Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia
1689-1917, Cambridge University Press 206 (paperback edition 2015),
str. 366-367.
179
Diskuse