Elity a pravoslavná církev v imperiálním Rusku

15. 1. 2026 / Boris Cvek

Další rozhodující faktor bylo vzdělání: v Rusku první univerzita vzniká až v 18. století. Ruské elity byly kromě šlechty, resp. venkovské šlechty (gentry), tvořené úředníky a vojáky. Služba státu znamenala od dob Petra Velikého, který stanovil řád hodností, automaticky po nějakých odsloužených letech nobilizaci. Kateřina zajistila ruské šlechtě nedotknutelnost majetku a vyjmutí z tělesných trestů. Když chtěl její syn car Pavel omezit majetková práva šlechty, byl zavražděn v puči. 

Alexandr I. si toho byl dobře vědom a přes zřejmě upřímné přesvědčení, že je třeba dělat prozápadní reformy, lpěl na samoděržaví jako jediném možném nástroji reformní politiky. Ruské elity byly zformovány do své definitivní podoby kolem roku 1815. Stejně jako v západní Evropě se dařilo nástup kapitalismu a industrializace ustát nejlépe těm nejbohatším šlechticům. V Rusku typicky velké pozemky, byznys s alkoholem a nejvíce lukrativní už v 18. století byla uralská metalurgie. 

Nicméně nobilita byla velmi úzká. V roce 1700 jen cca 15 tisíc lidí, v roce 1897 1,2 milionu, asi procento populace. O dost méně než v Polsku (8 %) nebo Maďarsku (4 %)… ve Francii před revolucí to bylo 1,5 %, ale tam byla silná střední třída. Většina důstojníků ruské armády byla ještě v roce 1812 sotva gramotná, zatímco ve Francii už v roce 1770 musel být důstojník plně gramotný. Ve srovnání s Osmanskou říší nebo Čínou byly ruské elity ovšem evropské a sledovaly evropské trendy. Běžně mluvily evropskými jazyky, zejména francouzsky, byť převážná většina elity byli etničtí Rusové, resp. se elity etnickými Rusy staly (např. rodiny tatarského původu). 

V roce 1897 53 % dědičných elit se hlásilo k ruštině, 28,6 % k polštině, 5,9 % ke gruzínštině, 5,3 % k tatarštině a 2 % k němčině. Během 19. století výrazně narostl počet úřednických elit, což vedlo k napětí ve vztazích se šlechtou. Car Mikuláš II. se prý elitám úplně odcizil a hlásil se k selskému lidu, jak si jej sám představoval. Úředníci na nejvyšších postech vládního aparátu byli velmi kompetentní, nekorumpovatelní a fakticky jediní schopni vládnout, i když byli vydáni na milost politickým rozhodnutím. 

Naopak na venkově byly elity nevzdělané, nekompetentní, zkorumpované. Měly ovšem také poměrně těžkou situaci, což bylo dáno mimo jiné i zrušením nevolnictví, které poškodilo konkurenceschopnost šlechtického podnikání. Nejlépe z toho vyšla opět nejbohatší část vysoké šlechty, která dokázala investovat do akcií, měla peníze ve výstavbě železnice a ještě v roce 1914 měla před sebou zdánlivě skvělou budoucnost s obrovskými zisky. Uzavřu citací zajímavého srovnání postavení pozemkové šlechty v roce 1914 s Anglií, Pruskem, Maďarskem, Itálií a Španělskem.

„European comparisons suggest that in 1914 the Russian land-owning nobility was both not powerful enough and too powerful for its own good. In nineteenth-century England 7,000 individuals, mostly members of the aristocracy and gentry, owned over 80 percent of the land. Prussian land-owning was never this aristocratic, but in some provinces the big estates covered more than half the land. Both upper classes controlled rural society with little difficulty. In the English tenant farmer and the Prussiam „big“ peasant the nobles also had allies in the defence of property and order. In 1848-9 the Prussian nobles could play off peasant and landless labourer in a way that was harder in most Russia, given the relative solidarity of the much more homogenous communal peasantry. On the other hand, however, the Russian nobles had not yet succeeded in marginalising themselves in the manner of the west and south German nobilities. By 1914 the latter very seldom owned more than 5 per cent of the land in any province and were barely a worthwhile target for the expropriation. By contrast, even in the Central Industrial region (admittedly in 1905) the Russian nobles still owned 13.7 per cent of the land. In the south and west German case, many generation had passed since the end of serfdom and the tensions it had caused. In addition, the growing power of urban and industrial lobbies was tending to create a common agrarian front, which in Catholic areas enjoyed the powerful support of the Church. None of this applied in Russia. For rather obvious reasons, between 1860 and 1945 political stability was more tenous in the poorer „Second World“ periphery of Europe than its First World core. Property was less secure against social revolution and large agrarian property least sure of all. If this was true a fortiori of Russia it was much less true of Hungary, Italy, Spain or even Ireland. (…) In Italy in 1920-1 fascism made great strides by helping the landowners, especially of Tuscany and Po valley, to crush agrarian radicalism. In Spain and Hungary it took full-scale military counter-revolution backed by formidable foreing intervention to save the land-owning aristocracy from probable destruction. In Russia in 1917 only the victory of military counter-revolution could have saved the big estates…“

Dominic Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia 1689-1917, Cambridge University Press 2006 (paperback edition 2015), str. 243.

Nyní k ruské pravoslavné církvi. Začal bych tím, že christianizace proběhal v Rusku tak, že až do 18. století fakticky šlo o ruskou heterodoxní církev, tedy církev prolezlou vírou v čarodějnictví, magii atd. Fascinující je i to, že ono „doxní“ vlastně nebylo vůbec podstatné, protože kněží fakticky jen praktikovali obřady, nekázali, nepastorovali. O nějakou reformu se pokusil Petr Veliký. Zejména mířil proti klášterům, které byly tradičně bohaté a mocné. Jejich majetky znárodnila až Kateřina Veliká ve jménu toho, aby mniši měli více času na Boha. 

Mnišství pak upadlo do hluboké krize, což se obrátilo až v druhé polovině 19. století, kdy do klášterů vstupovaly hlavně ženy. Petr Veliký zrušil stolec patriarchy a nahradil jej Svatým synodem, což byl kolektivní orgán, v němž hrál zásadní roli, a to v napětí s církevní hierarchií, carský prokurátor. Petr také do biskupských funkcí jmenoval lidi z Ukrajiny, protože měli lepší, typicky katolické, vzdělání. Vzdělávání kněží se postupně prosadilo i v Rusku. Probíhalo v latině. Výsledkem bylo, že se knězem mohl stát fakticky jen syn kněze, protože jen ten se dostal na seminář. Z různých důvodů se kněží ženili endogamně, tedy mezi sebou, čímž se opět zvyšovala propast mezi nimi a věřícími, kteří byli stále méně ochotni platit a poslouchat. 

Vývoj kněžského stavu, tzv. světských kněží, prošel zajímavou křivkou: asi v polovině 19. století bylo na kněžství vzdělaných synů kněží příliš moc, farností totiž přes dramatický nárůst populace nepřibývalo, později ale zase bylo nutno jmenovat do funkce kněží i nevzdělané lidi, protože ekonomické podmínky a množství práce byly tak zoufalé, že nebyl o tuhle práci zájem. Navíc se zvyšovaly požadavky na to, aby kněz kázal a vedl pastorační práci. Základním zdrojem jeho obživy byla práce na poli a dary od věřících. Není divu, že mezi kněžími velká spokojenost s režimem nebyla. 

Naprosto fascinující je číst o krachu všech různých reforem, resp. o vládě kněží nad manželstvím: do půlky 19. století byl rozvod snadná banalita, pak se stal téměř nemožným a zahlcení církevních soudů na konci 19. století kvůli řešení manželských záležitostí bylo jedním ze zdrojů rozkladu církevní struktury jako takové. 

Církev v 18. a 19. století se postupně stále více vyjadřovala ke světským věcem. Nejprve to začalo tím, že společenský řád, jak jej známe, je od Boha. Pak ale, zřejmě pod vlivem osvícenství, začalo být zdůrazňováno, že páni, vládci, otcové mají také své povinnosti vůči podřízeným. Z toho pak vznikla podoba ortodoxní církve, v níž se dokonce konzervativní biskupové a klerici zastávali nevolníků proti jejich pánům a podporovali zrušení nevolnictví. 

Faráři byli v Rusku tradičně voleni farníky a potvrzení biskupem bylo jen formální. Později v rámci centralizačních reforem 18. století jejich dosazení měl na starosti biskup, resp. Svatý synod bdící nad celou strukturou. Role laiků v církvi se v důsledku reforem i tak zvětšila, ale nikoli jejich angažovanost v placení kněží.

Odcizení církve od státu bylo spojeno jak se snahou Mikuláše II. vrátit monarchii sakrální ráz, tak se skandály kolem Rasputina a hlavně se vznikem nadkonfesijní dumy a zavedením svobody náboženského vyznání v roce 1903. Kněžské semináře chrlily politické radikály, a když stát potřeboval pomoc od církve v roce 1917, ta se otočila zády. Za zmínku snad stojí i to, že církev musela v boji proti lidové zbožnosti často kapitulovat, např. průvody spojené s ikonami nakonec obrátila v pilíř své identity, i když proti nim dlouho bojovala. 

Velká většina, asi 90 procent, Rusů na začátku 20. století se hlásila k pravoslavné víře, ale ti, kdo tak nečinili, byli často už radikalizovaní odpůrci náboženství, nikoli vlažní lidé jako kdysi. Pár čísel: v roce 1880 bylo 97 procent kněží se seminárním vzděláním, v roce 1904 jen 64 procent. V roce 1805 to bylo 15 procent. Mezi lety 1722 a 1914 se počet kněží asi zdvojnásobil, zatímco populace vzrostla desetinásobně. 

Na začátku 20. století z celkového počtu lidí v klášterech bylo 77 procent žen. Průměrná délka, v níž biskup zůstal na jednom biskupském stolci, byla v druhé polovině 19. století jen 2,5 roku. Možná bych ještě zmínil, že biskupové pocházeli téměř výlučně z klášterního prostředí a typicky nešlo o šlechtice. V 19. století biskup z nobility prakticky neexistoval. 

„Although formally excluded from „meddling“ in matters of the secular domain, prelates and priests none the less sought to apply the reciprocity principle, both to protect sacraments like marriage from violation and to uphold the Ten Commandments (broadly constructed). Such injuctions were explicit in sermons and other writings that admonished squires to fulfil their responsibilities and, specifically, to attend to the spiritual needs of their serfs. Some turned to deeds, not words, and became embroiled in social unrest – most dramatically in the Pugachev rebellion of 1773-5, but on a regular basis in villages in the first half of the nineteenth century.

Significantly, by the 1840s and 1850s even some prelates, more accountable and conservative, came to disparage serfdom not only for its abuses, but for the harm it dealt to the serfs' spiritual needs. Whereas bishops had earlier counted on nobles to provide parish churches and to ensure peasant religious observance, some prelates began to send reports chastising the squires for neglecting this duty. Indeed, in the Western Provinces, where the squire was non-Orthodox, bishops suspected the non-Orthodox squires of deliberately subverting religious practice. (…) That accusation gained momentum and even began to penetrate the reports from central dioceses. (…)

By the 1850s, the clergy openly came to espouse the need to engage temporal questions. In part, that derived from the impeding emancipation on serfs – who would need the active assistance and guidance of their parish priest in navigating the rights and perils of citizenship. Theology helped legitimise the engagment, as new currents in Christology counselled the Church to „enter into the world“, just as Christ had done, and underlined the connection between Orthodoxy and contemporaneity. The profusion of new clerical periodicals, with their close attention to secular issues, reinforced the new engagement. Drawing on earlier practices (which encouraged priests to disseminate „useful“ knowledge about agriculture and medicine), liberal clergy now redoubled and diversified such efforts. The seminary also played an important role; it not only produces a disproportionate number of radicals but also had significant impact on younger clergy.“

Dominic Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia 1689-1917, Cambridge University Press 2006 (paperback edition 2015), str. 300-302.