Když Trump tvrdí, že Čína nemá žádné větrné elektrárny, nedělá chybu. Vyjadřuje přání. Touží po světě, kde věci, které ho dráždí, prostě neexistují. Vysoké konstrukce, které se otáčejí bez svolení, urážejí jeho představu mužské nehybnosti. Větrníky se hýbou. Trump nemá rád věci, které se hýbou, pokud mu netleskají.

Když prohlašuje, že vyhrál v Minnesotě třikrát, nefalšuje historii; přepisuje svou emocionální autobiografii. V jeho vnitřním příběhu je odmítnutí nemožné. Když svět řekne „ne“, svět se mýlí. Volby nejsou kolektivní volbou – jsou soutěží popularity, kterou hodnotí výhradně Trumpovo sebevědomí.

Právě tady se z něj stává Idi Amin s Wi-Fi.

Amin se obklopoval zrcadly a medailemi. Trump se obklopuje obrazovkami a loajalisty, kteří přikyvují jako figurky na palubní desce. Amin se donekonečna přejmenovával. Trump opakuje své vlastní jméno, dokud se nestane politikou. Oba si pletou sebelásku se suverenitou.

Trumpova diktatura je ale grotesknější, protože je prázdná. Neexistuje projekt, ideologie, ani děsivá soudržnost. Je tu jen ego – nafouklé, zraněné, křičící po uznání jako bůh, který kontroluje sociální sítě každé tři minuty.

Vládne skrze zášť. Podepisuje dekrety, jako dítě tříská dveřmi. Útočí na instituce ne proto, že by ho ohrožovaly, ale proto, že mu připomínají, že svět není obývák jeho rodičů. A ta bublina – ach, ta bublina! Stalin se izoloval strachem. Salazar tichem. Trump lichocením, které je mnohem toxičtější. Strach alespoň zostřuje mysl. Lichocení ji rozpouští.

Uvnitř Trumpovy bubliny jsou experti nepřátelé, novináři zrádci, soudci osobní obtíž a fakta volitelný názor. Země se mění v kulisu jeho nálad. Zahraniční politika je drb. Ekonomika je pocit po obědě. Tohle je pornografie moci: nahý impuls bez odpovědnosti.

Trump nechce vládnout národu. Chce, aby ho národ zbožňoval. A když zbožňování poleví, trestá realitu. To je psychologie dětského krále: „Když mě nemiluješ, neexistuješ.“

Idi Amin vraždil pravdu násilím. Trump ji dusí hloupostí. Jeden vládl terorem, druhý vyčerpáním. Amin svět děsil. Trump ho unavuje. A v tom je nebezpečí. Výsměch umrtvuje strach. Smějeme se, zatímco instituce hnijí. Posmíváme se, zatímco se hroutí normy. Pleteme si absurditu s neškodností. Jenže dějinám je jedno, jestli tyranie přijde v holínkách nebo teniskách. Moc bez dospělosti je vždy smrtící. Dítě se sirkami může pořád zapálit dům.

Trump není konec demokracie. Je to její nervové zhroucení. Civilizace, která se nechala řídit křivdou, impulzem a zraněnou ješitností.

Císař ne nahý – ale uražený. A tragédie nespočívá v tom, že věří svým fantaziím. Tragédie je v tom, že nejmocnější země světa je nucena žít uvnitř nich.