Mezi pravidly a chaosem: Esej o odpovědnosti jednotlivce v době rozpadu řádu

9. 1. 2026 / Petr Vařeka

I. Když pravidla zůstanou, ale smysl zmizí

Rozpad normativního řádu nezačíná zrušením zákonů. Začíná jejich vyprázdněním. Lidé přestávají věřit, že pravidla platí pro všechny a (což je ještě důležitější) že má smysl je bránit, když se to krátkodobě nevyplácí. 

Cynismus se vydává za realismus a ironie nahrazuje odpovědnost. Jazyk se zjednodušuje, slova ztrácejí váhu a s nimi i schopnost rozlišovat.

V takovém prostředí se morální apel míjí účinkem. Ne proto, že by byl mylný, ale proto, že je vnímán jako další manipulace v přehlceném prostoru. Společnost unavená krizemi si vytváří psychologickou obranu: vypnutí. Vypnutí  empatie, paměti i zodpovědnosti v jakém stavu zanechá svět další generaci.

II. Proč varování nepůsobí

Varování před chaosem vyžaduje představivost. Vyžaduje schopnost vidět důsledky, které ještě nenastaly. Jenže dnešní veřejný prostor upřednostňuje okamžik, emoci a konflikt. 

Autority, které mluví pomalu a v dlouhých horizontech, znějí tiše v hluku algoritmů.

Navíc byl morální jazyk v minulosti často zneužit. Hodnoty se používaly selektivně, někdy pokrytecky, jindy jako zbraň. Výsledkem je automatická nedůvěra: každý apel je podezřelý. I ten oprávněný.

III. Iluze síly

Když řád slábne, roste pokušení „silné ruky“. Autoritářství se neprodává jako tyranie, ale jako efektivita, rozhodnost a ochrana před chaosem. Nabízí jednoduchost v komplikovaném světě. Jenže řád bez pravidel není řádem – je pouze organizovaným chaosem, který dříve či později pohltí i své obdivovatele.

IV. Role jednotlivce

Jednotlivec nemůže zachránit světový řád. Může však rozhodnout o něčem podstatnějším: zda se stane jeho spolupachatelem, nebo svědkem s integritou.

Prvním krokem je nekapitulovat vnitřně.

 Nepřijmout větu „stejně je to jedno“. Zachovat schopnost rozlišovat mezi agresí a obranou, pravdou a lží, odpovědností a pohodlím. Nepřistoupit na jazyk pohrdání, který zesměšňuje slabost a ospravedlňuje porušování pravidel realitou.

Dále je to volba dlouhodobosti. Dát přednost stabilitě před okamžitým uspokojením, i když je to nepopulární. Podporovat instituce, které nejsou dokonalé, ale drží rámec. Udržovat mikrosvět řádu kolem sebe: jednat fér, držet slovo, respektovat pravidla i tam, kde se zdá, že na tom nezáleží.

Civilizace neumírají shora. Umírají tím, že lidé přestanou považovat řád za smysluplný.

V. Cena neaktuálnosti

Udržování hodnot v době jejich úpadku znamená být neaktuální. Znamená snášet posměch, ironii a podezření z naivity. Historie však ukazuje, že kontinuitu nepřenášejí masy, nýbrž menšiny, které odmítly kapitulovat dříve než ostatní.

Závěr

Volba mezi pravidly a chaosem není ideologická. Je existenciální. Neexistuje třetí možnost, pouze odklad důsledků. Jednotlivec si nemůže vybrat výsledek, ale může si vybrat postoj. A v době, kdy se velké struktury lámou, není integrita maličkostí. Je to to poslední, co zůstává – a někdy i to první, z čeho se znovu staví.